Henri Pescarolo slaví 75. narozeniny

Neprávem pozapomenutý pilot F1, který se však zařadil mezi legendy čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans, se narodil 25. září 1942 v Paříži.

Syn významného chirurga začal amatérsky závodit s Lotusem Seven jako 22letý student třetího ročníku medicíny Lotusem. Velmi rychle na sebe upozornil a získal podporu Ford France. Záhy mu proto začínající firma Matra nabídla jeden ze svých monopostů F3. Jenže auto bylo hotové až na konci sezony 1965, a tak neměl ani moc času se trochu otrkat ve smečce dalších začínajících francouzských nadějí. V roce 1966 skončil třetí v tehdy velmi tvrdé konkurenci francouzského národního šampionátu a v následujícím roce už zde kraloval. Matra jej vysílala i do zahraničí a Henri vítězil také tam. Vyhrál doprovodné závody velkých cen F1 v Barceloně a Monaku, stejně jako vrcholné podniky F3 v Rouenu a Zandvoortu.

Jeho postup do evropského šampionátu F2 byl samozřejmostí. Zde měl od Matry jasný úkol - pomoci Jeanu-Pierru Beltoisemu získat titul mistra Evropy. Ale Henri také exceloval, když dojel druhý v Barceloně, na Hockenheimringu, v Zandvoortu a opět na Hockenheimringu. Na městském okruhu v Albi se dočkal svého prvního vítězství ve F2. Díky tomu mu vedení Matry svěřilo v závěrečných třech velkých cenách roku 1968 monopost formule 1 poháněný motorem Matra V12. Při svém druhém startu v Mexiku dojel devátý.

180360

Henri Pescarolo v roce 1968, kdy poprvé vstoupil do formule 1

Současně s monoposty startoval pro Matru i se sportovními vozy. Ty měly být jeho hlavní náplní činnosti i v roce 1969, když se Matra stáhla z F1 a jen dodávala vozy týmu Kena Tyrrella. Při jarním testování v Le Mans měl Pesca vyzkoušet zcela nový typ aerodynamické karoserie. Jenže na dlouhé rovince se po skoku na nerovnosti auto v rychlosti 245 km/h vzneslo do vzduchu, roztříštilo se o stromy a začalo hořet. Pescarolo měl štěstí, když byl z trosek vyproštěn živý, ale s nesčetnými zraněními a vážnými popáleninami v obličeji.

Do kokpitu se vrátil až ve druhé polovině sezony. A hned na sebe upozornil vítězstvím mezi vozy F2 při Velké ceně Německa, při níž jej porazily jen čtyři monoposty F1. O tom, že se vrátil v plné síle, přesvědčil vítězstvím v závodě 1000 km v Montlhéry na konci roku 1969 a hned na to při lednových 1000 km v Buenos Aires.

Tyto úspěchy mu dopomohly, aby se vedle Beltoiseho stal druhým jezdcem Matry při jejím návratu do F1. Zajel skvělý závod v Monaku, kde skončil třetí. Jeho úspěch ale zůstal nepovšimnut. Henri bodoval ještě pátým místem doma v Clermont-Ferrandu a šestým v Německu, takže skončil celkově dvanáctý. Kromě smyku v Brands Hatchi jej pravidelně vyřazovaly poruchy. Přesto ho na konci roku Matra propustila.

Henri s několika francouzskými sponzory nalezl místo v malém týmu Franka Williamse, pro nějž jezdil s vozem March formuli 1 i 2. Vytrvalostní závody jezdil pro Alfu Romeo. Pro tu spolu s De Adamichem dosáhl senzačního vítězství v Brands Hatchi, kde porazili mnohem výkonnější vozy Porsche 917 i Ferrari 312 PB. Ve F1 se mu ale moc nedařilo, protože Frank Williams nezvládal řízení týmu a chyběly mu peníze. Pesca dojel nejlépe čtvrtý v Silverstone. U Williamse zůstal i pro další sezonu, protože mu byl přislíben nový monopost. Jeho stavbu financoval francouzský výrobce hraček Politoys. Jenže toto auto bylo připraveno až pro Velkou cenu Velké Británie. V Brands Hatchi mu hned po vyjetí zkolabovalo řízení a vůz byl rovnou zničen. Do té doby spolehlivý Pesca v létě 1972 absolvoval nevídanou sérii pěti vážných havárií.

Rok 1972 se nicméně pro Henriho stal i rokem největšího triumfu. Pro Le Mans jej opět povolala Matra a společně s Grahamem Hillem zvítězili. Matra se proto rozhodla utkat se s Ferrari v celém mistrovství světa značek 1973. Henri proto kromě několika záskoků opustil F1. Spolu s Gérardem Larroussem sice nebyli tak rychlí jako Beltoise s Cévertem, přesto vyhráli ve Vallelunze, Dijonu, Zeltwegu a Watkins Glenu. Své tažení korunovali trumfem v Le Mans a ziskem titulu pro Matru.

V následující sezoně úspěšné partnerství s Matrou a Larroussem pokračovalo, když vyhráli v Monze a Zeltwegu. Především ale Henri završil hattrick v Le Mans. Stále věřil, že se může prosadit i ve F1. Proto si s pomocí firmy Motul zajistil místo v týmu B. R. M. Jenže ten v roce 1974 jen skomíral. O dva roky později podnikl poslední pokus, když s podporou firmy Norev získal vůz Surtees. Bohužel si tím jen připsal na vrub další fiasko.

180364

S vozem skomírajícího BRM se v roce 1974 žádných úspěchů nedočkal

V roce 1984 spolu s Ludwigem dosáhl svého čtvrtého triumfu v Le Mans a roku 1991 vyhrál v Daytoně. Od roku 1999 začal závodit ve své režii s prototypem Courage, což jej o rok později vedlo k založení vlastního týmu Pescarolo Sport. S tím v roce 2005 vyhrál evropský šampionát Le Mans Series. Vedle závodění s prototypy se také osmkrát vydal i do Dakaru - naposledy v roce 2006 ve svých 63 letech.

180366

Na trati Rallye Dakar v roce 2006