Ač to není moc zmiňováno, s posledním kolem loňského finále v Homesteadu zmizela z IndyCar a z amerických formulí jedna legenda. Pravda, ono jich mizí postupně celá řada. Dodavatelé motorů jako Toyota, Chevrolet či Cosworth. Dodavatelé šasi jako Lola, Reynard či Panoz. Tradiční sponzoři – McDonald, Marlboro (i když tady za to mohla americká legislativa a vůbec celosvětový boj proti kouření), Red Bull či Budweiser. Tradiční týmy, například Walker Racing, Forsythe Racing, Rahal-Letterman, Patrick Racing. Klasické okruhy, ať už například ovály v Milwaukee, Phoenixu, Nazarethu a Michiganu nebo přírodní a městské tratě v Laguna Seca, Road America, Clevelandu a Portlandu. Takže vlastně není až tak šokující, že odchod jedné rodiny, která byla s americkými formulemi spjatá od počátku devadesátých let, konkrétně rodiny Greenů, zůstal tak nějak bez povšimnutí.

Přitom oba bratři, jak starší Barry, tak mladší Kim, se radovali z mistrovských titulů a z vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Oba bratři vedli svůj tým s některou významnou osobností americké závodní scény. Barry se spojil v začátcích s Gerry Forsythem, Kim od roku 2003 až do konce loňského roku vedl tým s Michaelem Andrettim.
 

Danica Patrick, #7 Andretti Autosport 

Gerald Forsythe a Barry Green založili tým Forsythe Green Racing v roce 1993 v sérii Toyota Atlantic. Do kokpitu posadili dvojici Kanaďanů – Claudea Bourbonnaise a Jacquese Villeneuvea. S Villeneuvem se tým v další sezóně přesunul do šampionátu CART. Jacques se stal nejlepším nováčkem a napřesrok dokonce mistrem série a vítězem pětistovky v Indianapolis. U toho už ale nebyl Gerry Forsythe. Ten měl vlastní tým s Teo Fabim.

Villeneuve odešel po sezóně do Formule 1, jeho dosavadní sponzor, tabáková firma Player´s odešla k Forsythovi sponzorovat dalšího nadějného Kanaďana, Grega Moorea. Barry Green místo toho získal za hlavního sponzora brazilský pivovar Brahma a do kokpitu usedl zkušený Brazilec Raul Boesel. Ale týmu se těžce sezóna nepovedla, Boesel dvanáct závodů nedokončil. Po sezóně od týmu odešla i Brahma i Boesel k Patrick Racing. Na bočnicích vozu se znovu objevily cigarety, tentokrát KOOL. První rok vůz řídil Američan Parker Johnstone, ale od roku 1998 angažuje Barry Green zkušeného Paula Tracyho a Daria Franchittiho.

Vytvořila se stabilní dvojka, která vydržela u stáje následujících pět sezón. Společně získali 16 vítězství a 49 umístění na stupních vítězů. Franchitti byl v sezóně 1998 třetí, v roce 1999 druhý, měl stejně bodů jako šampion Montoya, ale méně vítězství. Velká škoda, Dario se mohl stát jediným člověkem, který má titul jak z CART, tak z IRL. Paul Tracy byl v roce 1999 třetí. 

Tony Kanaan, #11 Andretti Autosport 

Kim Green a Michael Andretti se k týmu přidali v roce 2001. Díky partnerství s Motorolou, utvořili polonezávislý Team Motorola, nicméně samozřejmě sdílející veškerá data s Franchittim a Tracym. Andretti přidal další dvě vítězství a osm umístění na stupních vítězů. V roce 2001 byl celkově třetí.

Týmy CART na začátku 21. století začaly pokukovat po Indy500 a Team Green/Team Motorola nebyl vyjímkou. Andretti startoval v Indy již v roce 2001 a byl třetí. Společně s Tracym a Franchittim pak startovali v roce 2002. Paul Tracy ten závod vyhrál, teda alespoň on to dodnes tvrdí. Oficiální výsledky říkají, že Castronevese předjel až pod žlutou vlajkou a tedy vítězem je Helio Castroneves. Pravdou je, že Tonymu Georgovi by moc nevonělo, kdyby potřetí za sebou vyhrál nejdůležitější závod jeho série tým z konkurenčního CART-

Ale nad CARTem se zatáhla černá mračna. Nastal masivní odliv do IndyCar, který odstartoval o rok dříve Roger Penske. Barry Green prodal svůj podíl Michaelu Andrettimu. Z Team Green se stal Andretti-Green Racing. Paul Tracy odešel k Forsythe Racing (a konečně si dojel pro titul v CART), a tým přešel do IndyCar.

Na takový přestup byla nejideálnější doba. Jednak série mohla začít používat tradiční název IndyCar místo Indy Racing League. Jednak přešla na novou generaci monopostů Dallara a G-Force, takže se smazal technický náskok starých týmů IRL a Penskeho stáje, která už rok závodila v IRL. A jednak do IndyCar přešli z CART také dodavatele motorů Honda a Toyota. Stáj se rozrostla. Připojil se k ní Brazilec Kanaan, v CART závodící za MoNunn Racing. Ale smůlu měl Franchitti, dvakrát se v sezóně zranil. Nejdřív za něj zaskočil Wheldon, když po Indy500 pověsil helmu na hřebík Michael Andretti, tak Wheldon přesedlal do jeho vozu a po druhém Franchittiho zranění za něj do konce sezóny zaskakoval Američan Bryan Herta.

 Marco Andretti, #26 Andretti Autosport

Čtyři mušketýři Franchitti, Kanaan, Wheldon a Herta si dokázali vybojovat následující dva tituly v IndyCar (2004 Kanaan, 2005 Wheldon). Jejich naprosto dominantní postavení dokládá fakt, že při Kanaanově titulu byl Wheldon druhý a při Wheldonově byl druhým zase Kanaan. Prostě Ganassiho a ani Penskeho piloti na ně nestačili. Ale stáj se bohužel začala rozkládat zevnitř.

V roce 2006 odešel úřadující šampion Wheldon ke Ganassimu, nahradil ho Marco Andretti. A Andretti se nezapsal špatně, hned ve své první pětistovce v Indianapolis vedl ještě při nájezdu do posledního kola, pak jej ale neuvěřitelným způsobem „smáznul“ Sam Hornish Jr., to vše sledoval ze třetího místa Michael Andretti, který se nakrátko vrátil do kokpitu. Navíc Franchitti se opět zranil, tentokrát chyběl jen jeden závod a zaskočil za něj A. J. Foyt IV.

Pokud z boje o titul v roce 2006 AGR vypadl, tak příští rok byl zpět s celou parádou. Ovšem už bez Herty, který musel uvolnit místo pro Danicu Patrick a odešel do ALMS. Tým dál táhla nerozlučná dvojce kamarádů Franchitti – Kanaan. Danica a Marco se měli od koho učit. Franchitti vyhrál v Indianapolis a když v posledním kole posledního závodu došlo Dixonovi palivo a mohl jen bezmocně sledovat, jak se kolem něj oranžový vůz Franchittiho prohnal, tak vyhrál Dario i titul. Tony Kanaan byl třetí, Patrick sedmá a Marco Andretti jedenáctý. V Indianapolis se, podle svých slov naposledy, svezl i Michael Andretti.

 Ryan Hunter-Reay, #37 Andretti Autosport

Pak se ale vše naprosto pokazilo. Franchitti odešel do NASCAR ke Ganassimu, na jeho místo přišel z IndyLights Hideki Mutoh, podporovaný Panasonicem a Hondou. Rok 2008 ještě nebyl tak zlý, Kanaan vyhrál v Richmondu a dlouho si držel alespoň teoretickou šanci na boj o titul, nakonec skončil třetí, Danica vyhrála v Japonsku a celkově byla šestá před Marcem. I Mutoh, nejlepší nováček, se vešel do top 10. Loni to už ale byla děs a hrůza. Kanaan nezískal ani jedno vítězství, což se mu v IndyCar ještě nestalo. Navíc dvakrát hořel, provázela ho nehorázná smůla, hloupé havárie, většinou ne z vlastní viny, i když párkrát zřejmě zafungovala přemotivovanost. Co začalo v Edmontonu 2008, tedy spory mezi jezdci uvnitř týmu, pokračovalo dál. Marco se s Danicou nepěkně potkal na dráze v Texasu a pustil si pusu na špacír i do médií. Tonymu zase vadilo chování Marca. Především závěr sezóny byl přímo hororový, například ze čtyř jezdců v Torontu nepostoupil z první části kvalifikace ani jeden. Příliš nepomohlo ani angažmá Francka Montagnyho v Sonomě, ani angažování Oriola Servii do pozice jakéhosi jezdeckého trenéra. Navíc Servia brzy získal závodní sedačku u Newman/Haas/Lanigan. Ke konci sezóny oznámili spolumajitelé Kim Green, Kevin Savoree a Michael Andretti rozdělení stáje.

O závodní tým se bude nadále starat pouze Andretti, takže tým dostal nové jméno a jméno „Green“ zmizelo definitivně ze startovního pole. Zmizel i Hideki Mutoh, jehož finanční příspěvky od Hondy a Panasonicu Andrettimu nestačily. Stačily ale Carlu Haasovi a Miku Laniganovi, takže Mutoh se přesunul do jejich týmu. Místo něj přichází Američan Ryan Hunter-Reay, ale peníze od hlavního sponzora IndyCar IZOD zatím nestačí na celou sezónu, takže Hunter-Reay bude startovat ve všech závodech do konce května do pětistovky v Indianapolis a dále je potvrzen jen pro Toronto a Homestead. Co s ním bude, to se uvidí podle výkonu a peněz.

Tým se angažuje i v juniorských sériích. Slavil poslední dva tituly v IndyLights (2008 Matos, 2009 Hildebrand). Pro letošek angažoval Charlieho Kimbala a Martina Plowmana. Vstoupí i do nejnižšího stupně Road to Indy, do série U.S. F2000, kde jeho vůz bude řídit mladičký Američan Sage Karam. V předešlých letech ale startovala stáj také v ALMS a v A1GP hájila americké barvy.

#7 – Danica Patrick

40433

 

Celé jméno: Danica Sue Patrick
Národnost: Američanka
Narozena: 25. března 1982
Místo narození: Beloit, Wisconsin
Domovské město: Roscoe, Illinois
Bydliště: Phoenix, Arizona
Loňská sezóna: 5. místo – 26 kol ve vedení

Nejznámější tvář IZOD IndyCar Series asi není třeba moc představovat. Většinou se a to nejen v českých médiích mluví v IndyCar jen a pouze v souvislosti s ní. Jako příklad vzpomeňme na loňskou reportáž o pětistovce v Indianapolis, kde nás televize Nova informovala o tom, že Danica dojela na třetím místě, což bylo „společně s plačícím vítězem v cíli, největší událostí závodu.“ Ani se neobtěžovali říct, kdo závod vyhrál.

Danica prý začala závodit jen proto, že její mladší sestra Brooke chtěla s někým závodit. V šestnácti letech odešla do Evropy závodit do Británie. Dlužno dodat, že v porovnání s jinými jezdci, kteří britskými juniorskými formulemi prošli a jsou v IndyCar, to nebylo tak slavné. Žádný titul nezískala. Největším úspěchem je druhé místo v závodě Formule Ford na Brands Hatch, což bylo nejlepším umístěním amerického závodníka v historii série.

Všiml si ji ale Bobby Rahal a začal se starat o její kariéru. V roce 2002 startovala ve třech závodech Barber Dodge Pro Series s největším úspěchem – čtvrtým místem ve Vancouveru. Rahal ji v roce 2003 posunul do vyšší ligy, do Toyota Atlantics. Byla první ženou, která v sérii stála na stupních vítězů (třetí místo v mexickém Monterey), pětkrát dojela v první pětce a jejím nejlepším výsledkem bylo druhé místo z Miami. Zůstala v Atlantics další rok, po závodě v Portlandu vedla průběžné pořadí, nakonec skončila třetí s 10 umístěními v top 5 ze 12 závodů, v Portlandu poprvé v kariéře stála na poleposition, a konečně tamtéž získala i další druhé místo. Nikdy v Atlantics nedokázala vyhrát, to se z žen povedlo až Katherine Legge a Simoně de Silvestro.

Bobby Rahal ji v roce 2005 posadil do IndyCar a hned se stala miláčkem fanoušků. Přecijen žena, ještě k tomu Američanka, na takové úrovni nezávodila od dob Sarah Fisher a ta nikdy nebyla v tak dobrém týmu, jako byl tou dobou Rahal-Letterman Racing. Danica získala ve své první sezóně tři pole position (tou dobou ale měla výhodu, že předepsaná váha vozu byla počítána bez jezdce, takže ona byla se svým vozem o nějakých dvacet kilo lehčí, než zbytek pole). v Indianapolis startovala a dojela čtvrtá. Byť se ji podařilo pod žlutou fází vyřadit Tomase Schecktera a Tomáše Engeho.

U Rahala vydržela dva roky, pak kývla na nabídku Michaela Andrettiho a přestoupila k jeho týmu. V první sezóně u Andrettiho skončila třikrát na stupních vítězů, z toho v Detroitu dokonce na druhém místě, další rok si připsala své premiérové vítězství v IndyCar (a možná vůbec v kariéře mimo motokáry) v Motegi, nesplnila svůj slib, že půjde dohola. V Indianapolis se stala aktérkou nepěkné scény. Nejdřív vypadala ze závodu po nehodě s Ryanem Briscoem a pak pochodovala po pit lane směrem k jeho vozu, aby si to s ním vyřídila. Naštěstí ji pořadatelé včas odtáhli stranou. Loňská sezóna pro ní začala dobře, umisťovala se v první pětce, ale pak přišel úpadek celého týmu a ke konci to bylo trápení. Přechod ke Ganassimu nevyšel, takže prodloužila smlouvu s Andretti Autosport. Do nové sezóny nastoupí s novým sponzorem a s nově zbarveným vozem. Bude startovat příležitostně také v sérii NASCAR Nationwide.

#11 – Tony Kanaan

40448

 

Celé jméno: Antoine Rizkallah Kanaan Filho
Národnost: Brazilec
Narozen: 31. prosince 1974
Místo narození: Salvador, Brazílie
Domovské město: Salvador, Brazílie
Bydliště: Miami, Florida
Loňská sezóna: 6. místo – 88 kol ve vedení

Tony Kanaan, v jehož žilách koluje krom brazilské také libanonská krev, po úspěších v motokárách začal ve formulích závodit v brazilské Formuli Ford v roce 1991, přes brazilskou Formuli Chevrolet se dostal do Evropy. Začal v několika závodech Eurosérie Formule Opel, pak se v roce 1994 dostavil první úspěch. Vyhrál italskou Formuli Alfa-Boxer s pěti vítězstvími na svém kontě. Přes italskou F3 se v roce 1996 dostal do USA.

Začal u týmu Tasman Motorsports v Indy Lights. S dvěma vítězstvími se umístil na druhém místě. Mimochodem jeho stájovým kolegou byl Helio Castroneves. Další ročník již ovládl, druhý skončil právě Castroneves, třetím další brazilský šampion – Christiano da Matta (který v dalším roce nahradí Kanaana u Tasman Motorsports a získá titul).

Kanaan se v rámci Tasman Motorsports přesunul do CART. V první sezóně získal dvě třetí místa, celkově byl jako nejlepší nováček na devátém místě, a byl nejlepší z celé početné brazilské kolonie v CART. Ale Tasman Motorsports přišel o sponzory a ukončil svou činnost. Kanaan dostal šanci v jednom ze tří vozů Gerryho Forsytha. V Michiganu při závodě na pět set mil získal své premiérové vítězství.

Ale Forsythe ztratil sponzorské peníze od McDonaldu a Kanaan musel z týmu pryč. Našel místo u Mo Nunna, ale byla to pro něj slabší sezóna. Navíc jej v průběhu sezóny na čtyři závody nahradil Bryan Herta. Další rok v Nunnově týmu byl lepší, především také zásluhou návratu Alexe Zanardiho z F1 do CART, jenže v osudném závodě na Lausitzringu se Zanardi vážně zranil. Nicméně Kanaan se znovu dostal do první desítky celkového hodnocení a připsal si další třetí místo. Kanaan zůstal v týmu ještě jeden rok, poprvé zavítal na závod IRL v Indianapolis, ale nedojel.

V další sezóně už ale byl v IndyCar nastálo v týmu Michaela Andrettiho. Kvalifikaci na hned první závod v Homesteadu vyhrál, to samé se mu povedlo i ve Phoenixu a tam už slavil první vítězství v IndyCar. Následující sezóna byla mistrovská, Kanaan se jen jednou ze šestnácti závodů neumístil v první pětce! V prvním závodě sezóny v Homestedu byl osmý. Napřesrok prohrál souboj o titul se stájovým kolegou Wheldonem.

Dařilo se mu i v letech 2007 a 2008, pokaždé skončil na třetím místě. Až do loňské sezóny dokázal v každé sezóně v IndyCar alespoň jednou vyhrát. Letos si určitě bude chtít spravit chuť z nepovedeného ročníku 2009. Velkou motivaci bude mít už v neděli v Homesteadu. Poprvé jej na vlastní oči uvidí závodit jeho syn.

#26 – Marco Andretti

40458

 

Celé jméno: Marco Michael Andretti
Národnost: Američan
Narozen: 13. března 1987
Místo narození:  Nazareth, Pensylvánie
Domovské město: Nazareth, Pensylvánie
Bydliště: Miami, Florida
Loňská sezóna: 8. místo – 10 kol ve vedení

Syn slavného otce a vnuk ještě slavnějšího děda. Marco začal závodit v motokárách, když mu bylo 10. Do závodních vozů usedl poprvé v roce 2003 v regionálním mistrovství formule Skip Barber Dodge a hned Východní sérii vyhrál. V roce 2004 vyhrál celonárodní mistrovství a Jižní sérii stejné kategorie a mistrovství Formule TR 1600.

V roce 2005 startoval paralelně ve StarMazda a Menards Infiniti Pro Series (dnešní IndyLights), v té odjel jen šest závodů a z toho tři vyhrál a třikrát stál na prvním místě startovního roštu, i když to u letmých startů není zrovna nejlepší metafora.

Jeho otec na nic nečekal, a když odešel Dan Wheldon, tak jej Marco nahradil v IndyCar. Za sedmé místo bral ocenění pro nejlepšího nováčka. Hned v první sezóně se mu podařilo vyhrát a stal se nejmladším vítězem v IndyCar (a to, i kdybychom do statistik počítali závody CART), tento triumf přebyl v roce 2008 v St. Petersburgu Graham Rahal. Marco skoro vyhrál pětistovku v Indianapolis, až neuvěřitelný závěr ze strany Sama Hornishe Jr. jej o to připravil. Ale logicky mu patřilo ocenění pro nejlepšího nováčka závodu.

Vypadalo to, že Marco svým talentem vyrovná nebo i překoná své předchůdce a nositele jména Andretti. Ale od skvělé sezóny 2006 jakoby začal tápat. Vyhrát se mu již nepovedlo. Na stupně vítězů se podíval dvakrát v roce 2007 (druhá místa) a čtyřikrát v roce 2008 (tři třetí místa a jedno druhé), loni už vůbec. Občas se objevovaly spory se stájovými kolegy, jak s Danicou Patrick, tak s Tonym Kanaanem, toho vyřadil předloni z pětistovky v Indianapolis.

Marco to letos bude mít těžké. Společně s Danicou Patrick budou nejspíš jediní Američané, kteří odjedou celou sezónu. Navíc vzhledem ke svému původu se do něj vkládají obrovská očekávání. Uvidíme, jak se s nimi popasuje.

#37 – Ryan Hunter-Reay

40438

 

Celé jméno: Ryan Hunter-Reay
Národnost: Američan
Narozen: 17. prosince 1980
Místo narození:  Dallas, Texas
Domovské město: Boca Raton, Florida
Bydliště: Fort Lauderdale, Florida
Loňská sezóna: 15. místo

Ryan Hunter-Reay začínal v regionálních soutěžích Skip Barber Formula Dodge. V roce 2000 se dostal do hlavní série Pro a stal se nejlepším nováčkem. V roce 2001 se dočkal i prvních dvou vítězství. Přesunul se do silné konkurence ve Formuli Atlantic. Třikrát vyhrál, třikrát stál na poleposition, přesto nebyl lepší, než šestý.

Ale American Team Spirit Johansson mu dal možnost v roce 2003 v jak se nakonec ukázalo v poslední sezóně série pod hlavičkou CART. V úplně v posledním závodě v Surfers Paradise v Austrálii se dočkal Hunter-Reay prvního vítězství. Poprvé po 20 letech vyhrál Američan ve své nováčkovské sezóně v CART. Místo CART vznikly ChampCar a Hunter-Reay se přesunul k týmu Herdez. Naprosto dominoval závodu v Milwaukee, vedl všech 250 kol a vytvořil tím rekord v nejvyšším počtu kol ve vedení jednoho závodu. Na další sezónu se stěhoval do nepříliš dobrého týmu Rocketsports Racing. Dvě šestá místa byla jeho osobním maximem, stájový kolega Timo Glock si vedl o trochu lépe a když na poslední dva závody potřeboval týmový šéf Paul Gentilozzi peníze a angažoval platícího jezdce Michaela McDowella, pakoval se Hunter-Reay.

Jezdec považovaný za jednoho z největších talentů v severní Americe zažil chudá léta a jeho jediným angažmá byla A1GP a pár startů ve sportovních vozech. Dokonce začal pokukovat po NASCAR, kam mu chtěl dopomoci výrobce vozů General Motors.

Ale přece dostal druhou šanci ve formulích! V roce 2007 nahradil na posledních šest závodů z týmu Bobbyho Rahala a Davida Lettermana vyhozeného Jeffa Simmonse a získal ocenění pro nejlepšího nováčka. I když jeho „konkurencí“ byla Milka Duno startující v sedmi závodech, Hideki Mutoh a Phil Giebler jedoucí jeden závod.

Spolupráci s Rahalem a Lettermanem se podařilo prodloužit o rok. V druhém závodě v St. Petersburgu byl na třetím místě, když mu v posledním kole došlo palivo. Přesto byl Bobby Rahal šťastný, neboť závod vyhrál jeho syn. Ve Watkins Glen získal vítězství i v IndyCar, takže má na svém kontě po jednom triumfu z CART, ChampCar a IndyCar. Na konci sezóny v nebodovaném exhibičním závodě v Surfers Paradise byl třetí. Ale Rahal-Letterman Racing přišel o sponzora a do další sezóny nenastoupil.

To ovšem oděvní firma IZOD postavila v zimě 2009 na Hunter-Reayovi svou kampaň a že by měl sedět doma, to se jim ale vůbec nelíbilo! Tak Ryana musel vzít do svého týmu Vision Racing Tony George. V St. Petersburgu tentokrát palivo vydrželo a Ryan byl druhý. Pak to už tak slavné nebylo, po Millwaukee začaly docházet peníze i Tonymu Georgovi a s úlevou Ryana propustil k A. J. Foytovi na místo zraněného Vitora Meiry. Ryan celkem důstojně dokončil sezónu u Foyta, v Mid-Ohiu se blýskl čtvrtým místem, což bylo v ne moc dobře připraveném voze v týmu s malým rozpočtem skoro zázračný výkon.

V zimě IZOD rozšířil spolupráci s IndyCar a stal se titulním sponzorem. Proto Hunter-Reay získal konkurenceschopný vůz od Andretti Autosport. Nicméně zatím nemá jisté, v kolika závodech se vlastně objeví.