Jedno kolo v Surfers Paradise s Ryanem Hunter-Reay

Michal Beran
22.10. 2004

Michal Beran
22.10. 2004

V kokpitu s loňským vítězem Lexmark Indy 300

Městský okruh v Surfers Paradise je zřejmě právem považován za jeden z nejlepších městských okruhů vůbec. A to nejen parametry tratě, ale i svou atmosférou a polohou. Kde jinde se může jezdec prohánět po trati rychlostí kolem 300 km/h a příští den si zasurfovat na pláži vzdálené snad jen 100 metrů od okruhu? Usedneme teď na chvíli do kokpitu s loňským vítězem Ryanem Hunter-Reay a necháme se provézt po trati.

"Po výjezdu z poslední zatáčky minulého okruhu akcelerujeme po startovní a cílové rovince až někam na rychlost kolem 190 mil za hodinu, přičemž postupně řadíme od nejnižšího rychlostního rychlostního stupně až úplně nahoru. Rovinka není vlastně docela správné označení, protože vlastně pořád zatáčíme lehce doprava. Když se pak v dálce objeví zatáčka č. 1, trať se najednou zdá příliš úzká na to, aby se do ní mohly vejít všechny vozy, které se navic snaží dostat do jednoho optimálního místa všechny najednou. Z tohoto důvodu je průjezd tímhle místem v prvním kole po startu tak milován diváky kolem trati a zároveň nenáviděn šéfy stájí za boxovou zdí, kteří už v duchu počítají výdaje za opravy vozů.

Zatáčka č.1 je začátkem série šikan s velmi nepříjemnými obrubníky. Tak jak se k nim blížíme, bleskově řadíme stupně dolů, pokoušíme se umístit vůz do místa ideálního pro nájezd do zatáčky a tvrdě brzdíme. Rychlostí kolem 55 mil za hodinu se protáhneme oběma oblouky a pak akcelerujeme s pedálem až k podlaze. Napínavý okamžik, protože pokud jsme najeli na obrubník špatně, nemůžeme si být úplně jisti, co udělá zadek vozu. Vůz se ještě pořádně nerozjel a zase řadíme dolů a brzdíme, tentokrát do zatáček 3 a 4 druhé šikany. Projedeme ji obdobně jako tu první, snad jen musíme být trochu pomalejší.

Znovu akcelerujeme, ale řadíme jen o jeden stupeň výš a hned zase zpátky na trojku do další šikany, která nás vyvede konečně na rovinku. Ruka na řadicí páce si neodpočine, akcelerujeme na 170 mil za hodinu a máme před sebou levou devadesátistupňovou zatáčku číslo 7, která se dá projet rychlostí tak 40 mil za hodinu. Máme ji za sebou, trať jde lehce z kopce krátkou rovinkou do další pravoúhlé zatáčky. Osmička je docela nepříjemná, protože výjezd je klopen směrem ven a tady se ukazuje, jak to kdo umí. Ubíráme plyn, ale zase ne příliš, protože výjezd ze zatáčky vede na dlouhou rovinku směrem k zatáčce číslo 9 a 10. Ten kdo projede osmičku optimálně, má na konci rovinky možnost předjet. Když budeme moc opatrní.....

Rovný úsek před zatáčkou č. 9 je druhým nejrychlejším místem okruhu. Zatáčka číslo 9 je lehce klopená a auto v ní dobře sedí. Vzápětí si ale musíme dát pozor v desítce. Tady jsou obrubníky hodně vysoké a kdo se jim nevyhne si říká o problém.

Zase zrychlujeme a blíží se nejzajímavější část tratě, která nese zázev "Festival curves". Místo, kde se jezdí skutečně "na hraně". Najíždíme do dvojité šikany levá/pravá/levá/pravá maximální možnou rychlostí kolem 140 mil za hodinu. Tohle je místo, kde se odděluje zrno od plev. Z kokpitu to všechno kolem proletí jak blesk. Jestli se nájezd do komplexu nepodařil optimálně, tak pravděpodobně najedeme na obrubník, což při téhle rychlosti asi ukončí tohle kolo a přidělá vrásky mechanikům. Ale jestli jsme to "zmákli", ten pocit stojí za to, a asi ho nedokážeme nikomu popsat slovy.

A už jsou tady zatáčky číslo 13 a 14.Typické pravoúhlé zatáčky pro městský okruh, co se projíždí kolem 50 mil za hodinu. No nedá se k nim už moc víc povědět.

Vyjíždíme ze čtrnáctky a čeká nás rychlá pravá. Tady zase opatrně s plynem, povrch tratě nic moc a zadek auta by rád ujel doleva a opřel se o zeď.

Máme před sebou poslední úsek tratě se zatáčkami 16 a 17. Ta první je pěkně utažená pravá a navede nás do levotočivé sedmnáctky, jejíž radius se postupně zvětšuje. Pokud máme dobře nastavené auto a najedeme si ji dobře, zadek drží jako přibitý a je to docela legrace. Jestli ne, tak se na výjezdu pravděpodobně přetočíme o 180 stupňů a budeme doufat, že se nám ostatní vyhnou. Skvěle, máme sedmnáctku za sebou. Výjezd z ní vede na nejdelší rovinku okruhu ke startu a cíli a tak je nutno mít na výjezdu co nejvyšší rychlost. Pak budeme mít možnost to na rovince možná někomu natřít."

Jsme zpátky na cílové rovince, jejíž poslední průjezd před rokem jistě patří mezi památné okamžiky Ryana Huntera-Reay. Vždyť zde vloni vyhrál svůj první závod Cham Cars. Třeba se mu to podaří letos zopakovat.

Dík za svezení, Rayi!