Ken Miles - zapomenutý hrdina

V USA usazený Angličan se mimořádnou měrou zasloužil o to, že se prototyp Ford GT podařilo proměnit ve vítězící auto. Právě on získal pro Ford ta největší vítězství. Jen o to největší jej vedení Fordu nakonec připravilo. Jak se později ukázalo, bylo to v jeho posledním závodě.

Ken Miles, Daytona 1966

Ken Miles se narodil roku 1918 v Anglii v městečku Sutton Coldfield. Byl šikovným mechanikem, který začal závodit s motocykly. V roce 1939 narukoval do armády k tankistům. Také tam uplatňoval své schopnosti technika a mechanika.

Demobilizoval až v roce 1946. Poté už dal přednost autům, s nimiž jezdil závody do vrchu a klubové podniky. V roce 1952 se přestěhoval do Los Angeles, kde dostal za úkol vést servis vozů značky MG. Přitom se nadále věnoval závodům se sportovními auty, většinou právě s MG. Jeho problémem ale byl nedostatek peněz.

Ken Miles a Bruce McLaren

Později závodil i s vozy Porsche a speciály vlastní konstrukce pro mnohé významné obchodníky s auty, jakými byli Johnny von Neumann nebo Otto Zipper. Získal si velký respekt nejen jako jezdec, ale i jako technik a mechanik. Jeho zkušenosti ovšem nepřekročily menší sportovní auta a malé závody na západním pobřeží. Výjimkou byl jen jeho start v tragickém závodě v Le Mansu roku 1955, kam jej pozval tovární tým MG. Vrcholem jeho kariéry byl zisk titulu v šampionátu USAC Road Racing Championship, sestávajícím ze čtyř závodů na 200 mil, který Miles vybojoval s vozem Porsche 718 RS61.

Vše se změnilo v roce 1962. Tehdy ho angažovala britská Rootes Group ke startům s vozem Sunbeam Alpine 1500. Na základě toho ho Carroll Shelby pozval do svého týmu, začínajícího závodit s vozy Cobra. Miles se okamžitě osvědčil jako skvělý technik, který pomáhal odstraňovat nesčetné technické problémy tohoto v podstatě hot-rodu, vzniklého spojením lehkého anglického šasi AC, původně navrženého pro dvoulitrový čtyřválec Bristol, s obřím motorem Ford V8 4,7 l. Přitom ukázal, že s velkými auty dokáže závodit stejně dobře, jako s malými sporťáky. „Jsem mechanik, závodění je pro mě jen koníček,“ říkal tehdy novinářům, kteří pátrali, odkud se vlastně ten vytáhlý postarší Angličan s orlím profilem najednou objevil.

Bruce McLaren a Ken Miles, Sebring 1965

Na konci roku 1964 byl Shelbyho tým zapojen do projektu Fordu pro Le Mans. Bylo proto logické, že jako první při testech na okruhu Riverside do dosud ne moc fungujícího prototypu GT40 usedl právě Miles. I když nebyl hvězdou srovnatelnou s ostatními jezdci, kteří se v GT40 objevili, byl to právě on, kdo jej naučil závodit a v lednu 1965 spolu s Lloydem Rubym dovedl v Daytoně k prvnímu vítězství. To už mu bylo 46 let, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by před sebou měl mít velkou závodní perspektivu. Jenže opak byl pravdou, když vzápětí přidal vítězství v kategorii prototypů ve dvanáctihodinovce v Sebringu, kde mu byl partnerem tentokrát Bruce McLaren. V témže roce se po deseti letech vrátil do Le Mansu se sedmilitrovým prototypem Ford Mk.II, ale narychlo připravené auto nemělo šanci vidět cíl.

Ken Miles a Bruce McLaren v Le Mansu 1965

V úvodu roku 1966 Miles s Fordem Mk.II vyhrál oba největší severoamerické vytrvalostní závody, 24 hodin v Daytona Beach a 12 hodin v Sebringu, oba s Lloydem Rubym. V Le Mansu tak měl při svém třetím startu jako první jezdec v historii na dosah zisk vytrvalecké trojkoruny. Jenže vedení Fordu si nepřálo, aby další úspěch jednoho jezdce zastínil první triumf jeho vozů v Le Mansu. Vždyť to byl právě Ken Miles, který je dovedl ke všem triumfům, ať už po jeho boku jezdila hvězda Indianapolisu Texasan Lloyd Ruby nebo vítěz dvou velkých cen formule 1 Bruce McLaren.

24 hodin Daytona Beach 1966: vítězové Lloyd Ruby a Ken Miles

V závěru závodu v Le Mansu proto do té doby suverénně vedoucí Miles, jehož spolujezdcem byl tentokrát Dennis Hulme, dostal pokyn zpomalit a spokojit se druhým místem. „Poté, co mu to Carroll Shelby řekl, Ken zakřičel: Takže mne okradou o tenhle zatracený závod, a hodil své sluneční brýle přes garáž,“ vzpomínal jeden z Milesových mechaniků John Collins.

„Nevím, kdo to tak rozhodl. V týmu všichni chtěli, aby Ken po triumfech v Daytoně a Sebringu vyhrál i v Le Mansu a stal se tak prvním, kdo by v jediném roce získal tuto vytrvalostní trojkorunu. Nevím, co mu kdo při poslední zastávce povídal, ale já jsem si ho vzal stranou a řekl mu, že ho nikdo nemůže vyhodit za to, že vyhraje Le Mans,“ tvrdil manažer týmu Carroll Smith.

Miles nicméně Shelbyho pokyn respektoval a nechal se dojet Brucem McLarenem, aby trojice fordů vytvořila vítěznou formaci. Pokud by oba vedoucí fordy dojely bok po boku, byli by za vítěze vyhlášeni Bruce McLaren a Chris Amon, kteří na startu stáli víc vzadu. Bruce McLaren ale nakonec formaci narušil, když na cílové rovince zrychlil a projel cílem s náskokem dvaceti metrů.

Cíl 24 hodin v Le Mansu 1966 - vlevo Bruce McLaren, vpravo Ken Miles

Po závodě, kdy měl mnoho důvodů k trpkosti, Ken Miles k novinářům prohlásil: „Važte dobře, co o tomto závodě budete psát. Já pro ty lidi pracuji. Oni mi dali velkou šanci a já jim jsem za to vděčný.“

Žádný další úspěch už ale bohužel nepřišel. Při testování experimentálního prototypu J-car na okruhu Riverside Ken Miles 17. srpna 1966 havaroval a nehodu nepřežil. Příčinu, proč před zatáčkou náhle vůz vybočil mimo trať, se nikdy nepodařilo odhalit. Došlo tak na jeho vlastní slova: „Raději bych zemřel v závodním autě, než umíral na rakovinu.“

Carroll Shelby hodnotil jeho přínos k proměně Cobry a posléze Fordu GT, respektive Mk.II v automobilové legendy slovy: „Byl nenahraditelný. Byl základem veškeré naší činnosti, on jí dával směr. Byl páteří našeho programu. Nikdo už nebude jako Ken Miles.“

Ken Miles a Carroll Shelby

Experimentální J-car se přes zimu v Shelbyho dílnách proměnil ve Ford Mk.IV. Ten v následujícím roce přinesl Fordu další triumf v Le Mansu. Tragické nehody Walta Hansgena a Kena Milese vedly vedení Fordu k přezkoumání bezpečnosti jeho závodních vozů. Byl zorganizován i unikátní crash-test s jedním z vozů Mk.II. Výsledkem bylo, že pro sezonu 1967 byly vozy Ford Mk.II a Mk.IV vybaveny trubkovou klecí vyztužující prostor jezdce. To se posléze stalo konstrukčním prvkem vyžadovaným předpisy FIA pro všechny automobily používané pro motoristický sport.

Ken Miles, Ford Mk.II, trénink v Le Mansu 1966