Kompletní automobilový závodník (část 1/3)

Mario Gabriele Andretti se narodil roku 1940 ve starém východoitalském městě Montona (dnes Montovun, Chorvatsko). Jeho válkou poznamenaný dětský svět se ještě více změnil, když Montona a okolí připadly po válce k území komunistické Jugoslávie. Rodina Andretti zde přesto žila další tři roky, než byla přesunuta do tábora pro bezprizorní v Toskánsku.

Na italské půdě Mario a jeho dvojče Aldo brzy objevili kouzlo automobilových závodů. Jména jako Alfa Romeo, Ferrari, či Maserati pro ně představovala to nejlepší, co Itálie znamenala. Když se ale rodině nepodařilo ve vlasti trvale usadit ani po dalších sedmi letech, rozhodli se odstěhovat do USA, kde zakotvili v malém pennsylvánském městě Nazareth.

Od chvíle, kdy v roce 1954 v Monze viděli Alberta Ascariho za volantem monopostu Ferrari, Mario a Aldo snili o závodech Grand Prix. Tento sen sice v Americe nebylo možné uskutečnit, ale bratři brzy objevili jiný druh automobilových závodů přímo v blízkosti nového bydliště. Byl to půl-mílový ovál, který sice zdaleka nepřipomínal nic, na co si pamatovali z Itálie, ale zároveň nabízel reálnou šanci skutečně začít závodit. Mario a Aldo vlastními silami upravili vůz Hudson Hornet z roku 1948 a pomalu ale jistě odstartovali svou závodní kariéru během roku 1958. Oba brzy začali i vyhrávat a 2. května 1959 Mario na domácím okruhu vyhrál svůj první profesionální závod. Naproti tomu Aldo měl smůlu, když později téhož roku těžce havaroval a s frakturami lebky upadl do komatu. Nakonec se zotavil a pokračoval v závodění v sériích United States Auto Club (USAC) a International Motor Contest Association (IMCA) až do roku 1969, kdy měl další havárii, která mu způsobila 14 zlomenin v obličeji. Po bolestivé rekonvalsecenci se Aldo rozhodl s automobilovými závody skončit.

Věci se naštěstí zvrtly na lepší stranu v případě Maria, jehož profesionální kariéra nakonec přesáhla pět desetiletí a jehož jméno se v severní Americe stalo synonymem rychlosti. A to nejen na závodních okruzích, ale i v podvědomí široké vrstvy lidí, díky různým člankům, knihám, písním, bilboardům a dokonce televizní reklamě na pánské spodní prádlo.

Ale pěkně zpátky na začátek. Po nadšených i když skromných začátcích, Mario postoupil do třídy Midget, což je jedna z nejstarších a zároveň nejpopulárnějších forem automobilových závodů v USA. V roce 1962 se dočkal prvního vítězství a zároveň začal závodit i v sérii Sprint Car, a od roku 1964 v nejvyšší třídě Championship Car...v průběhu let se tato série různě přejmnovávala, ale budu ji zde jednotně nazývat IndyCar. Přestože v celkové kvalifikaci příliš nefiguroval (skončil 11. s jedním výsledkem na stupních vítězů) jeho talentu si povšimnul jistý Jim Clark, který na Maria poukázal svému šéfovi, kterým pochopitelně nebyl nikdo jiný než Colin Chapman. Hned v příštím roce Mario vyhrál nejen svůj první závod IndyCar, ale i celý šampionát a byl vyhlášen nejlepším nováčkem v Indy 500, kde skončil na třetím místě. Mistrovský titul získal i v roce 1966 a to dominantním způsobem s osmi vítězstvími v 16 závodech.

Během dalších dvou sezon Mario sklidil řadu dalších vítězství, ale titul mu pokaždé o vlásek unikl. Kromě série IndyCar hostoval i v jiných podnicích a v roce 1967 vyhrál jak 12 hodin v Sebringu, tak i Daytona 500, nejdůležitější závod série NASCAR. V roce 1968 dokonce zkusil štěstí i v National Hot Rod Association (NHRA), která pořádá závody dragsterů. Důležitější ale bylo, že koncem téhož roku se mu konečně naskytla příležitost usednout za volant monopostu Formule 1. Colin Chapman si po ztrátě Jim Clarka na mladého američana vzpoměl a rozhodl se ho vyzkoušet na jeho milované Monze, po boku Graham Hilla a Jackie Olivera. Pochopitelně to byla šance, kterou Mario nemohl propásnout, ale nakonec se ukázalo, že to pro něho byl falešný start kariéry ve Formuli 1, přestože se v Monze čtyři dny po vítězství v závodě IndyCar v Illinois objevil. Musel ale jenom narychlo odjet minimálně požadovaný počet kol v páteční kvalifikaci a odletět zpátky do států, kde v sobotu závodil v dalším IndyCar závodě v Indianě. Jeho kvalifikační čas byl dobrý pro desátou pozici na startu, což bylo lepší než čas, kterého dosáhl Jackie Oliver. Mario se ale do Monzy nevrátil, protože podle pravidel FIA nesměl startovat ve dvou různých závodech během 24 hodin.

Všechno bylo zcela jinak čtyři týdny později ve Watkins Glen. Zpátky za volantem Chapmanova Lotusu, Mario zajel nejrychlejší kvalifikační čas a odstartoval svou první velkou cenu z pole position. Někteří zástupci evropského tisku se snažili tento fakt snížit argumentem, že Andretti využil znalosti domácího okruhu, ale nic nemohlo být dále od pravdy. Naopak, piloti F-1 na Watkins Glen závodili už od roku 1961, kdežto Mario tuto trať viděl poprvé v životě. V závodě po startu krátce vedl, než se před něho dostal Jackie Stewart a ve 32 kole odstoupil pro mechanickou poruchu. Výkon ale stačil k tomu, aby Chapman Mariovi nabídnul řádnou smlouvu. Přestože to byla lákavá nabídka, Mario měl existující smlouvy a závazky v IndyCar, a tak v sezoně 1969 s Lotusem startoval pouze ve třech závodech a ani jednou nedojel do cíle.

Naproti tomu jeho sezona v USA byla triumfální. Mario vyhrál svůj třetí IndyCar titul s devíti vítězstvími ve 24 závodech...jeho triumfy byly natolik rozmanité, že zahrnovaly vše od závodu do vrchu Pikes Peak v Coloradu s vozem King Chevrolet až po vítězství v Indy 500 na slavné Speedway v Indianě za volantem Brawner-Hawk Ford. V tu chvíli se zdálo, že to bude jedna z mnoha příležitostí, kdy Mario bude moci uhasit žízeň tradiční sklenicí mléka, ale budoucnost pro Andrettiho a Speedway znamenala jenom řadu více či méně hořkých zklamání. Z celkových 29 startů Mario 14-krát odstoupil s mechanickými poruchami, zatím co jindy mu vítězství na poslední chvíli proklouzlo mezi prsty...ale k tomu se dostaneme později. V té době Andretti závodil v mnoha kategoriích automobilového sportu. Kromě už zmíněných IndyCar, NASCAR, NHRA a Formule 1 to byly i série SportsCar, F-5000 a Sprint Car. Možná kvůli tak širokému záběru trochu utrpěly jeho výsledky, ale i tak Mario dosáhl spousty úspěchů a zadostiučinění.

Během sedmdesátých let Andretti vyhrál pouze tři závody IndyCar, ale přesto figuroval v první desítce šampionátu v sezonách 1970, 1971, 1973, 1976, a 1977. Jeho resume obsahovalo i sedm vítězství v F-5000 a šest v závodech SportsCar. Přes tuto versatilitu, Mario ale přece jenom pomalu ale jistě gravitoval k zisku dvou hlavních cílů...titulu mistra světa ve Formuli 1 a dalšímu triumfu v Indy 500.