Po 33 byli američtí fanoušci zvyklí vídat (a poslouchat) na televizních obrazovkách při závodech CART, IRL, Champ Cars, IndyCar a také NASCAR komentátora Boba Jenkinse. V sobotu večer jej v televizi uvidí nejspíše naposledy. Pětašedesátiletý Američan už totiž během května oznámil, že po letošní sezóně odejde do komentátorského důchodu. K rozhodnutí jej přiměl zdravotní stav jeho manželky Pam, která bojuje s rakovinou mozku. Jenkins sám rakovinu, v jeho případě tlustého střeva, překonal v roce 1983.

Jenkins, rodák z Indiany, se o motoristické závody začal zajímat už kolem šesti let, kdy navštěvoval závody na Richmond Speedway.

„Myslím, že to byl můj bratr, který je o šest let starší, kdo mi řekl o tom místě v Indianapolis, které se jmenuje Indianapolis Motor Speedway a že tam jezdí jednou za rok na Memorial Day závod na 500 mil,“ vzpomíná Jenkins. „Konečně jsem v roce 1958 přesvědčil otce, aby mě vzal na kvalifikaci, a pak jsem ho přesvědčil, že bychom měli jít na závod, což jsme šli poprvé v roce 1960. Bylo mi 12 let. Můžu vám říct spoustu o tom, co se ten den dělo, jak jsme přijeli do centra města, šli na vlak sem (na dráhu), šli po závodě zpátky na vlak. Byl to ten den, kdy jsem se zamiloval a už jsem nebyl schopný se toho zbavit.“

Jenkins o 9 let později promoval na Indiana University, kde studoval novinařinu se zaměřením na rádio a právě v rádiu začínala jeho kariéra. Jedno z jeho prvních míst bylo na rádiu WIRE, kde pracoval jako farmářský reportér.

„Bylo to za víc peněz (než předchozí práce) a bylo k tomu auto,“ vzpomíná. „Moc jsem nevěděl, jak to chodí na farmě, ale nějak jsem se z toho vždycky vylhal.“

Jenkinsova televizní kariéra začala v březnu 1979. Jeho přítel Paul Page jej požádal, aby dělal pit reportéra při historicky prvním závodě CART na oválu ve Phoenixu. V roce 1979 nevznikl jen CART, ale také kabelová sportovní televize EPSN, do které Jenkins také okamžitě z NBC přestoupil. Společně s Nedem Jarrettem a Bennym Parsonem potom až do roku 2000 komentovali závody NASCAR na ESPN.

Bob Jenkins oznamuje konec komentátorské kariéry:

Kromě komentování závodů NASCAR na ESPN začal Jenkins pracovat také pro Indianapolis Motor Speedway Radio Network a v letech 1990 – 98 pro tuto stanici komentoval závody 500 mil Indianapolis.

Právě v rádiu zažil pětistovku, na kterou nejvíce vzpomíná: „Ta, kterou si pamatuju více, než ostatní, byla pětistovka v roce 1992. Tehdy jsem pracoval v rádiu. A na tenhle den nikdy nezapomenu. Byl jsem na věži a samozřejmě mi bylo příjemně teplo, ale reportérům v zatáčkách bylo kvůli počasí naprosto příšerně, kvůli větru a zimě. Během reklamních přestávek jsme si říkali: „Člověče, já bych tak chtěl, aby už bylo po závodě.“ Měli jsme tolik bouraček a říkali jsme si, ať už to máme za sebou, máme vítěze a vypadneme odsud. No a pak z toho byl nejtěsnější finiš v historii.“

Ale ESPN začala ztrácet vysílací práva na NASCAR a Jenkins se v roce 1999 vrátil k formulím. Práva na IRL i CART držely ESPN a ABC (mají stejné vlastníky). Další legendární komentátor Paul Page dostal na starost závody CART, IRL (a to včetně Indy500) komentoval příští tři roky Jenkins. V roce 2002 převzal IRL Page a na konci sezóny 2003 byl Jenkins ESPN propuštěn.

Vrátil se na Indianapolis Motor Speedway a na starosti měl rozhlas na dráze, komentování v rádiu a také dostal roli konferenciéra na akcích pořádaných IMS. Komentoval několik závodů Champ Cars na televizi Spike a zaskakoval za současného komentátora ESPN a ABC Martyho Reida při těch závodech IndyCar, které se v roce 2008 dostaly do kalendáře až dodatečně po spojení s Champ Cars.

Bob Jenkins coby konferenciér se Scottem Dixonem. 

Když v roce 2009 převzala část závodů televizní stanice Versus, vrátil se poprvé od roku 2001 naplno do vysílání také Jenkins. Nadále spolupracuje i s IMS Radio Network (což není problém, protože závody z Indianapolisu vysílá ABC) a i po svém odchodu z televize plánuje dál s IMS Radio a s Indianapolis Motor Speedway spolupracovat.

Jenkins vzpomíná také na A. J. Foyta: „Když jsem vyrůstal, tak byl ten člověk, kterého všichni chtěli porážet. Nejen na oválech, ale také na prašných oválech, na které jsem rád chodil. Budu si A. J. pamatovat jako někoho, s kým bylo těžké vycházet, samozřejmě, ale také jsem ho obdivoval proto, že byl takový, jelikož se tak soustředil na práci a když jste za ním přišli ve špatnou chvíli, nebyl k vám zrovna moc přívětivý. Ale byl neuvěřitelný závodník a během let ukázal, že je skvělý majitel týmu. Do historie se zapíše jako jeden z nejlepších jezdců, kteří žili a závodili tady v Indianapolisu a ve Státech.“

„Andrettiovi ke mně vždycky byli moc hodní,“ vzpomíná i na další legendu amerického závodění. „Mario... nemyslím, že by tu někdy byl někdo, kdo to lépe uměl s médii než Mario. Nikdy nebyl tak zaneprázdněný, aby vám nemohl dát rozhovor, vždycky si našel čas na to si sednout a popovídat. Michael mu v tom byl podobný. Pamatuji si, že jsem s Michaelem dělal rozhovor a něco se pokazilo. Nevím, jestli to byla páska, nebo co, ale musel jsem jít a požádat ho, aby to zopakoval. Říkal jsem si: „Sakra, to se mi vážně nechce dělat, protože je zaneprázdněný a má jiné starosti.“ Ale udělal jsem to a on řekl: „Samozřejmě, pojďme to udělat, co potřebuješ?“ To si budu pamatovat o více jezdcích, vždycky se mi snažili pomoct, když jsem potřeboval jejich služby.“

Kromě komentátorské kariéry se Jenkins objevil i ve třech filmech. Můžeme jej slyšet komentovat závod z rozhlasu na oválu v Daytone ve filmu Bouřlivé dny (Days of Thunder), jako komentátora ve filmu Závody motokár (Kart Racer), objeví se ve studiu televize SPEED, kde pracoval krátce po svém odchodu z ESPN jako moderátor zpráv, ve filmu Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby). Komentoval také v počítačových hrách z prostředí NASCAR a IRL IndyCar.