Legendy: Gilles Villeneuve

Gilles Joseph Henri Villeneuve (18. 1. 1950 v Saint-Jean-sur-Richelieu - 8. 5. 1982 v Zolderu) jezdil vždycky na plný plyn, s pedálem u podlahy. Před třiceti šesti lety v Belgii zahynul. Objevil ho James Hunt způsobem, jaký u dnešních závodníků formule 1 není možný. Nebýt totiž jeho přítomnosti na závodě formule Atlantic v Trois Rivieres v roce 1976, asi by byl Gilles Villeneuve zapadl jako další bezvýznamný závodník bez nároku na úspěch.

Takhle však James hned po návratu do Evropy telefonoval Teddymu Mayerovi z McLarenu: „Teddy! Toho Villeneuvea musíš nechat svézt. Je výjimečnej. Něco takovýho jsem ještě neviděl. V každý zatáčce se prakticky odrážel od zdi. Auto ovládal fantasticky.“

Skutečně Mayera přemluvil, aby dal Villeneuveovi šanci. Ta přišla v následujícím roce při testování před britskou velkou cenou v Silverstone. Gilles si měl pohrát se starým McLarenem M23. Bylo to, jako kdyby Van Gogh našel kus plátna.

Villeneuveova technika nebylo nic klasického a krásného. V Silverstone ukázal to, co potom předváděl čtyři a půl roku. V zatáčkách se pohyboval na hranici možné rychlosti a často ji překračoval, aniž přitom ztrácel vládu nad vozem. Jízda smykem pro něj byla stejně přirozená jako řazení nebo brzdění. Bylo to hledání nejzazší meze, a ta byla to jediné, na čem Gillesovi záleželo. Lidé z McLarenu se nedopočítali, kolikrát za ten den Gilles dostal s M23 hodiny. Zato si dobře pamatují, že vůz nepoškodil a ani jednou mu nechcípl motor.

187035

Gilles Villeneuve na trati VC Kanady v roce 1977 

Samozřejmě tu byly i jiné věci. Gilles se jako velmi mladý oženil a brzy se stal otcem. Když přijal nabídku od Ferrari, aby v posledních dvou závodech sezony 1977 zastoupil Nikiho Laudu, živil manželku Joann a dvě děti – Melanii a Jacquese. Bylo mu 27 let. Potřeboval udělat kariéru, výbušný talent skloubit s klidným a prostým soukromým životem.

187038

Gilles Villeneuve s rodinou - manželkou Joann, dcerou Melanií a synem Jacquesem

Jízdní vlastnosti Ferrari 312T2 ho vyděsily. „Ve srovnání s mclarenem,“ řekl v Mosportu, „a s vozem formule Atlantic je ferrari bídné. Myslím, že bych tady byl rychlejší v marchi!“

Ve Fudži, pod nízkým říjnovým sluncem, narazil do tyrrellu s Ronniem Petersonem a vyletěl do vzduchu, přičemž smrtelně zranil dva přihlížející. Druhý den dopoledne Enzo Ferrari stěží uvěřil vlastním očím, když se díval na spodek jeho auta na fotografii v novinách: ten bláznivý Kanaďan stále vyzývavě seděl za volantem. I přes tuto nehodu Ferrari Kanaďana potvrdilo na sezonu 1978.

Pár týdnů nato v Long Beach poprvé v závodě vedl. Když se v pondělí odhlašoval z hotelu Holiday Inn, řekl: „Podívejte se na mou přilbu. Není skvělá? Žádný olej, nic. Dokonale čistá. Takhle by měla vypadat pořád.“

Rok 1978 byl pro něj byl dynamický. Ocitl se v sedmém nebi v tom smyslu, že měl k jízdě neustále připraven závodní vůz Ferrari. A rychle se učil, hlavně díky tomu, že měl za stájového kolegu Carlose Reutemanna. Ten ho v 312T2 se špatnými jízdními vlastnostmi smetl a v hodně vylepšeném T3 se mu víc než vyrovnal. Gilles ho jako závodníka uznával. Jako prvního jezdce, od něhož se mohl přiučit. V Montrealu, na konci sezony, byl Carlos v prvním, zmoklém tréninku mnohem rychlejší. Avšak v den závodu, před zaplněnými tribunami, v chladnu a s kanadským větrem v zádech Gilles velkou cenu poprvé vyhrál.

Před následující sezonou Reutemann přestoupil do Lotusu a na jeho místo přišel do Ferrari Jody Scheckter. Pro Villeneuvea to vypadalo dobře. Ve Ferrari měl za sebou víc než roční zkušenosti a auto, které se zlepšovalo. Na dosah měl titul mistra světa. V Argentině a Brazílii byly neporazitelné nové Ligiery JS11. Ferrari v těch závodech spoléhalo na starší T3. Po zánětu dutin Gilles po Brazílii odmítl pozvání na oběd s kanadským premiérem a raději místo toho ve Fioranu testoval nové Ferrari T4. Nato vyhrál Velkou cenu Jižní Afriky na pneumatikách Michelin 135, tedy na těch, které dorazily do Brazílie tak pozdě, že je mohl použít až v druhé fázi závodu. Vítězství zopakoval v Long Beach, tentokrát na michelinkách 143. Scheckter, po nehodě při tréninku na rozpacích, byl s pneumatikami 135 o krok zpět. Šampionát, sestávající z patnácti závodů, byl rozdělen na dvě části (sedm a osm velkých cen) a z každé se započítávalo po čtyřech nejlepších výsledcích. Gilles byl v půli cesty za titulem.

187041

Za volantem ferrari ve VC Rakouska 1979 

Scheckter se však vzepřel všem předpovědím a změnil Villeneuveovu kariéru a život. Mimo jiné díky kvalitě motorů a převodovek Ferrari a také díky talentu jeho zkušeného hlavního mechanika Antonia Bellantaniho ho za celou sezonu 1979 nepotkala ani jedna mechanická porucha. Zato Villeneuveovi v Argentině prasklo talířové kolo s pastorkem (vinou vadného materiálu), v Belgii mu došlo palivo (chyba palivoměru), v Monaku se mu opět ulomil pastorek, v Silverstone selhal tlak paliva a v Hockenheimu se mu rozpadlo zadní křídlo. Byl rychlejší než Scheckter (ve Francii, Rakousku a Nizozemsku vedl), jenže zásluhou nového bodovacího systému se misky vah přiklonily k Scheckterovi.

V Dijonu v závěrečných kolech zle dotíral na Reného Arnouxe v renaultu, ale o okraje dráhy si rozdíral pneumatiky. Na okruhu plném stoupání, přes které není vidět, a dlouhých zatáček bylo nádherné sledovat v televizi jeho reflexivní styl jízdy. V očích jeho konzervativnějších kolegů však jeho kousky překračovaly míru únosnosti. V Zandvoortu jel Villeneuve moc ostře, píchl pneumatiku, a titulu se tak zmocnil Scheckter. Toho dne se Villeneuve stal legendou F1. S cáry ze zadní pneumatiky kolem karoserie a chladičů zajel do depa, čímž dal světu najevo, že se nikdy nevzdá. Sezonu dokončili s bodovým ziskem 51 pro Schecktera a 47 pro Villeneuvea. Ferrari snadno vyhrálo šampionát konstruktérů.

Avšak rok 1980 byl katastrofální. Kýžený titul se nedostavil. Ani on, ani Scheckter nevyhráli jediný závod. Nadešla éra turbomotorů a Ferrari zaostávalo. Vedle T5 vypadalo T2 uboze. V Imole Villeneuveovi praskla zadní pneumatika, ale z velké nehody vyvázl naštěstí bez úrazu. Připsal si pouhých šest bodů. Jody se v Kanadě dokonce vůbec nekvalifikoval do velké ceny.

187044

VC Monaka 1981 vyhrál s náskokem přes půl minuty před Alanem Jonesem 

V ročníku 1981 to Gilles zkoušel znova, tentokrát měl za partnera Didiera Pironiho. To už byl urputnější, odhodlanější, ale pořád stejně jednoduchý závodník. K dispozici už měl přeplňovaný motor a zjistil, že nedostatky šasi dokáže kompenzovat obdivuhodně citlivým zacházením s plynovým pedálem. Stal se odborníkem na odrážení útoků williamsů a brabhamů, které byly sice živější, zato však méně výkonné. Vyhrál významné závody v Monaku a Jaramě. Nebyly to dny vynikající, technicky vytříbené jízdy jako na počátku roku 1979, ale Gilles bojoval proti přesile. Z horšího auta doloval maximum.

Jeho život změnil domácí závod Ferrari v Imole v roce 1982. Nové auto bylo o hodně lepší, a opět se rýsoval mistrovský titul. V neděli, když už měl Gilles vítězství v kapse, dodržel domluvené týmové nařízení, aby v závěrečných kolech zpomalil a šetřil motor. Na rovince tedy zvolnil, jenomže Pironi kolem něj profičel. Gilles si myslel, že to je hra, a tak se v následujícím kole z větrného stínu vyhoupl zpět do čela, tentokrát na plný plyn. Pironi pak odpověděl tím, že Villeneuvea vybrzdil v okamžiku, kdy si Gilles nebránil mezeru a kroužil za vítězstvím, jak bylo dohodnuto. Od té chvíle jel Pironi natvrdo, před každým vrcholem zatáčky kolegovi zavíral dveře a nedával mu šanci.

Pro Villeneuvea to byla tak strašná zrada, že tomu ani nemohl uvěřit. Vyběhl z auta, obrátil se k Pironimu zády a zařekl se, že s ním už nikdy nepromluví ani slůvko. Několik dnů nato se ve Fioranu vedoucí týmu Ferrari Marco Piccinini pokusil roztržku mezi oběma jezdci urovnat na společné schůzce. Místo toho Villeneuvea ještě víc pobouřil tímto výrokem: „No, mě by taky naštvalo, kdybych prohrál.“ Villeneuvovi se zdálo, jako by mu ve Ferrari zbyl jediný příznivec, a sice Enzo Ferrari.

187047

V roce 1982 při kvalifikaci na poslední velkou cenu v belgickém Zolderu 

Pak přišel Zolder. Zrovna když jel na doraz na nejlepších čtyřech pneumatikách ze dvou přidělených sad, a přesto byl stále o zlomek vteřiny pomalejší než Pironi, před sebou v nájezdu do zadní šikany uviděl pomalu jedoucí march s Jochenem Massem. Odhadl, že ho dojede těsně za výjezdem. Tak by neztratil čas.

Jenomže místo aby se Mass držel buď vlevo, nebo vpravo, bloumal přímo prostředkem dráhy. Neviděl snad Villeneuvea v zrcátkách? Po které straně ho předjet? Rozhodl se Masse předjet logicky po pravé straně, i když tam bylo málo místa. Vtom se Mass najednou posunul ještě víc doprava, jako kdyby konečně zareagoval a nechával mu prostor po levici. Levým předním kolem ferrari narazilo do pravého zadního kola marche. To odlétlo a odtrhlo Villeneuvovy bezpečnostní pásy od uhlíkového šasi. Kanaďan byl z vraku vymrštěn a zlomil si vaz.

F1 přišla o jednoho z nejrychlejších závodníků historie, který se však nikdy nestal mistrem světa. 

187050

Gilles Villeneuve - jeden z nejrychlejších závodníků formulové historie

Na pohřeb přišlo málo lidí z F1. Bruno Giacomelli s přítelkyní Lindou, René Arnoux, Jody Scheckter. Gillesovo tělo leželo oblečeno do bílé kombinézy s emblémy firem Labatt, Giacobazzi a Smeg. A samozřejmě se vzpínajícím se koníkem.

V kostele v Berthiervillu měl smuteční projev Jody Scheckter. „ Bude mi velmi chybět,“ řekl. „Byl to nejrychlejší závodník, jakého jsme znali, a velmi dobrý přítel. Ale neodešel. Stále bude žít v našich vzpomínkách na to, jaký byl a co dokázal.“