První závod ME formule 2 v Estorilu vyhrál Jacques Laffite

Roman Klemm
12.03. 2015

Roman Klemm
12.03. 2015

Motorsport před 40 lety, 11.díl

Mnohým jezdcům nepříliš známá trať v Estorilu zahajovala roku 1975 šampionát formule 2. Ze 23 přihlášených se v portugalském paddocku skutečně objevilo jen 16 účastníků, možná proto, že se všeobecně počítalo s odřeknutím podniku. Estoril Autodromo totiž již několik let živořil na pokraji bankrotu a plánované podniky často na poslední chvilku škrtal. Ve spolupráci s Automovel Club de Portugal se „Grand Prix do Estoril 1975“ přeci jen konal – a znamenal pro pořadatele finanční katastrofu: místo kalkulovaných 30.000 diváků se skutečně přišlo podívat jen 5.000.

Co do počtu dominovaly depu nové Marche 752. Dva nasadil v modrých barvách elfu tovární tým pro Tambaye a Leclera, Bino Trivellato připravil další dva pro Serblina a Colomba, a Giancarlo Minardi přivezl pod přihláškou Scuderie Everest také dva vozy z Bicesteru pro Leoniho a Martiniho. Nový March 752 měl k dispozici i Hans Binder, jehož tým vedl dr. Helmut Marko. Zajímavou novinku představovala konstrukce Tica Martiniho, jehož typ Mk16 řídil Laffite. Dalším novým monopostem z Francie byl Elf 2J, který kompletně navrhl závodník/inženýr Jean-Pierre Jabouille. Budoucí hvězda Renaultu F1 již měla rozestavěné druhé šasi pro Larrousseho.

řadující mistr Evropy F3 Giorgio Francia směl krotit jedinou Osellu pole a mladý Mexičan Rebaque měl k dispozici nový Chevron. Zbytek pole tvořily soukromé přihlášky na starších vozech – a právě ty se měly v závodě postarat o několik překvapení.

Páteční trénink se téměř nekonal. Kamion monopolního dodavatele pneumatik (jednalo se o podnik Bernieho Ecclestonea) GoodYear se opozdil na hranici a dorazil až večer. Týmy proto nechaly vozy trénovat s tím, co „právě měly nazuto“. O pořadí na startu rozhodly dvě 90minutové sessions v sobotu, za kterých Giancarlo Martini, Joerg Sigrist, Alberto Colombo a Lamberto Leoni utrpěli težké nehody ze stejného důvodu: v rychlých zatáčkách okruhu se jim svlékly pneumatiky z ráfků!

První dvě startovní řady okupovaly po vyhodnocení časů vesměs favorité z Francie v pořadí Leclere, Laffite, Tambay a Jabouille. Za nimi následoval překvapující Švýcar Vonlanthen (March 742), Rebaque, Binder a Serblin. Další málo známý Švýcar, Loris Kessel (March 742 v barvách Ambrozium H7) ztrácel na polemana téměř dvě sekundy a byl 14...

Krátce před startem v neděli odpoledne začalo silně pršet a všichni jezdci se rozhodli pro start na pneumatikách do deště. Po první zatáčce se pole seřadilo v pořadí Serblin, Leclere, Laffite, Tambay, Francia a Jabouille. Michel Leclere, známý specialista na mokrou vozovku, ale koncem prvního kola převzal vedení a bral Serblinovi (který za sebou i nadále šikovně držel ostatní) tři sekundy na kolo. V pátém kole se Ital otočil a ztratil mnoho míst. Také Leclere měl viditelné problémy na osychající trati a musel před sebe pustit kolegu Tambaye. Oba tovární Marche měly na ostatní k poločasu závodu náskok 20 sekund, musely ale měnit pneumatiky, ze kterých už létaly cucky. Také ostatní je následovali k výměně, jen Kessel a Vonlanthen drželi své starší vozy dále na trati – a ve vedení! Následovalo hromadné „umírání favoritů“:

Leclere vzdal s rozbitým motorem, Tambaye zcela opustily brzdy a Serblin vyletěl z dráhy. První místo při tom stále držel neznámý mladík z Lugana, Kessel. Skutečnost, že doposud nezastavil v boxech ovšem neměla co dělat s taktickými úvahami (naopak, mechanik mu již déle signalizoval, aby přijel přezout): Loris věděl, že na startu spáli spojku a z boxů by už nikdy nevyjel. Šest kol před koncem mělo jeho galapředstavení konec: zlomilo se mu řazení. Na špičce se tedy (ovšem jen dle chaotické oficielní časomíry) objevil jeho Jo Vonlanthen, také stále ještě na pneumatikách se vzorkem. Jo jezdil tak pomalu, že jeho gumy do deště prostě vydržely i jízdu za sucha! Poněkud trapnému výsledku zabránil Laffite, který byl schopen Vonlanthena 4kola před cílem předjet a do cíle mu nadělil 30 sekund. Budoucí jezdec Williamse F1, Vonlanthen ale přeci o 4 desetiny zachránil lichotivou druhou pozici před Leonim. O další body se podělili Francia, Truffo a Martini. Do budoucna si ME F2 nemuselo dělat starosti: druhým podnikem byl velikonoční závod v Thruxtonu, pro který měl pořadatel již 33 přihlášek a mimo to se snažil najít kokpity pro hvězdy F1 Jamese Hunta a Johna Watsona.

Apropos Jacques Laffite: Francouz nastoupil do své první kompletní sezony F1 se zajímavým přístupem: „Mou smlouvu s firmou elf jsem podepsal ještě, než mne angažoval Frank Williams pro F1. Šampionát F2 proto letos má prioritu a budu tedy muset vynechat velké ceny, které se kříží s podniky ME v Pau a Jaramě.“ Začátkem roku 1975 se počítalo s tím, že ho Williams nahradí Beltoisem, nakonec to ale byli Tony Brise v Barceloně a Ian Scheckter ve Švédsku, kteří zaskakovali ve Williamsu s číslem 21.

Zatímco mohla formule 2 právem doufat v brzké zlepšení situace a počtu startujících, měli promotéři USAC Championshipu (čti IndyCar) mnohem vážnější problémy. 9. března zahajoval „California 500“ na oválu Ontario Motor Speedway sezonu jedenácti plánovaných podniků a to, co bylo do kvality a množství fandům nabídnuto, právě nepůsobilo zdravým dojmem.

Přesnější obrázek nám nabídne pohled na sestavy špičkových týmů: obhájce titulu Bobby Unser nastoupil znovu coby tovární jezdec týmu Dana Gurneye. Američan při tom seděl v monopostu Eagle, který používal už minulé dvě sezony. Již před prvním závodem věděl, že příspěvek jeho sponzora Jorgensen Steel bude stačit maximálně jen pro tři 500mílové podniky a jediný kratší závod šampionátu. Také AJ Foyt přivezl do Kalifornie pouze Coyote-Ford z minulého roku, aniž by na něm bylo vidět závažnějších modifikací. U McLarenu přelakovali starý vůz pro Rutherforda barvami nového sponzora Gatorade a pozměnili systém chlazení. Stáj Vels Parnelli sice přes zimu testovala vlastní model Parnelli VPJIII, na úvod sezony ale Andretti a Al Unser raději znovu usedli do osvědčených Eaglů. Roger Penske nasadil dva vozy McLaren pro Toma Snevu a Bobbyho Allisona, přičemž hvězda NASCAR hodlala roku 1975 nastouit jen do tří 500mílových závodů. Pat Patrick ztratil svého sponzora STP a polepil své vozy slogany výrobce betonu Sinmast. Wally Dallenbach řídil Patrickův starý Eagle a Gordon Johncock směl vyzkoušet novou konstrukci Boba Rileye jménem Wildcat.

Zbytek pole nasadil ještě starší materiál a jeho finanční základy byly ještě horší. Pořadatel v Ontariu obdržel jen 28 přihlášek, aby přesto zaplnil všech pro 500mílové podniky obligátních 33 startovních míst, byli po kvalifikaci (!) pro závod nominováni i jezdci, kteří se právě potloukali po paddocku a hledali angažmá. Buď na náhradních vozech větších týmů, nebo prostě na tom, co se v garážích a dílnách v okolí speedwaye našlo...

Ze sportovního hlediska byl Calivornia 500 roku 1975 jasnou záležitostí: Anthony Joseph Foyt byl nejrychlejší kvalifikace, vyhrál svůj kvalifikační rozjezd a stejně tak dominoval i závod. Jeho soupeři ztráceli jeden po druhém – až na Bobbyho Unsera - dech. Dallenbachovi se zadřel píst, Johncockovi se roztříštil chladič, Rutherforda zradil motor, Andrettimu se zlomila poloosa a Carterovi se rozsypala převodovka. Foyt vyhrál napříč několika nepovedeným zastávkám v boxech s velkým náskokem na Unsera. Nobodyové Steve Krisisloff a Lee Kunzman na pozicích tři a čtyři již měli 3 a 5 kol ztráty.

V Mallory Parku vyjelo do nové sezony mistrovství John Player Special formule Atlantic. Na mokré vozovce vedl po startu Tony Brise na továrním Modusu, než se otočil. První pozici poté nejdříve převzal Jim Crawford na Chevronu, než se dopustil stejné chyby. Jasného triumfu se tak dočkal nový chráněnec Toma Wheatcrofta, Richard Morgan na voze Chevron-Nicholson B29. Za druhým Crawfordem dojeli Jimův kolega a majitel týmu Steve Choularton. Čtvrtý skončil Val Musetti na starším Marchi 73B, pátý australský specialista F5000 Bobby Muir na exotickém voze Birrana a šestý Američan Ted Wentz na Lole T360B.

Jacques Laffite vyhrál úvod ME F2 v Estorilu. Formule 2 na novém Martini-BMW Mk16 měla pro Francouze roku 1975 dokonce přednost před formulí 1 – a mělo se vyplatit.