Za plánem jet v Talladeze byla bitva USAC versus CART

V reakci na článek o závodě IndyCar v Daytoně jsem dostal dotaz, jestli se americké formule někdy pokusily pokořit také větší a rychlejší ovál - Talladega Superspeedway. Ano, a letos v srpnu uplyne 40 let od chvíle, kdy se měl takový závod jet. Na začátku dubna 1980 byl ovšem zrušen.

V dubnu 1959 to USAC, který tehdy formulové závody v Americe pořádal, zkusil na nově otevřeném oválu v Daytoně. Ten měří 2,5 míle a vyznačuje se obrovským klopením přes 30 stupňů. Vozy po oválu létaly rychlostí, jaké se v Indianapolisu ani nepřibližovaly. Závod byl ale jeden velký průšvih. V posledním kole zemřel vicemistr předchozího ročníku George Amick, obhájce titulu Tony Bettenhausen oznámil, že v Daytoně už nikdy závodit nebude, a závod nebyl úspěšný ani u diváků.

Přesto o dvacet let později přišel USAC s nápadem uspořádat závod na ještě delším a rychlejším oválu – v Talladeze. Vedla jej k tomu situace, která v té době v americkém motorsportu panovala. Už rok totiž zuřila „občanská válka“. Proti tomu, jak USAC sport vede, se vzbouřili šéfové týmů, následně založili CART a začali si sami pořádat závody.

Důvodů k nespokojenosti viděli majitelé stájí několik – od nízkých odměn za umístění v závodech, kdy ani stupně vítězů neznamenaly, že z okruhu odjedete se ziskem, přes špatnou propagaci vyjma Indy500, až po rostoucí náklady. Dan Gurney svým kolegům navrhl po vzoru FOCA ve formuli 1 založení CART – Championship Auto Racing Teams, organizace, která bude prosazovat jejich zájmy. Na druhé straně se to ale nesetkalo s pozitivní odezvou.

231916

Roger Penske (na snímku z roku 1983 vpravo s Alem Unserem a Alem Unserem Jr.) byl jedním z klíčových mužů stojících za vznikem nové série CART. O přibližně 40 let později americký formulový sport, včetně Indy500, ovládl zcela. Foto: IndyCar/Indianapolis Motor Speedway

USAC (United States Auto Club) také neprožíval jednoduché období. Organizace vznikla v roce 1955, aby převzala organizování závodů po Americkém automobilové asociaci (AAA). Ta se rozhodla pořádání závodů zanechat v důsledku tragické nehody v Le Mans. Za vznikem USAC stála tehdy zřejmě největší autorita v zámořském formulovém závodění – majitel Indianapolis Motor Speedway Tony Hulman. Ten ale v říjnu 1977 zemřel. USAC v dubnu 1978 ztratil sedm svých představitelů, kteří zahynuli při leteckém neštěstí cestou ze závodů v Trentonu. A formule nebyly zdaleka jedinou disciplínou, kterou měl USAC na starosti. Když za vedením přišli Gurney, Roger Penske a Pat Patrick projednávat zájmy týmů, u správní rady nepochodili.

Týmy si tedy založily vlastní šampionát. V roce 1979 tak v Americe pořádaly formulový šampionát dvě organizace. Většina předních týmů a jezdců nastoupila do nové série CART. USAC věrný zůstal A.J. Foyt, byť nejprve stál na straně ostatních majitelů týmů. Nakonec ale udělal krok zpět a nastoupil do šampionátu USAC.

Nemáme vás rádi, u nás závodit nebudete

Velká bitva se rozhořela o Indy500. To totiž pořádal USAC a šesti předním týmům CART zakázal start s tím, že „mají s USAC špatné vztahy“. Týmy se práva nastoupit do závodu nakonec domohly u soudu a z vítězství se radoval paradoxně jeden ze závodníků, jemuž chtěl USAC ve startu zabránit – Rick Mears z týmu Penske.

Další bitva formulové války se rozhořela na podzim. USAC stále držel Indy500, ze které udělal uzavřenou událost pro zvané. Zatímco se předtím týmy mohly u soudu domáhat toho, aby je vpustil do závodu, který je otevřený pro všechny, kteří splní pravidla, nikdo se nemohl vyžadovat, aby mu USAC poslal pozvánku. USAC se mohl také těšit podpoře ze strany NASCAR, protože poslední, po čem Bill France toužil, bylo, aby mu v jeho sérii po vzoru formulí chtěly diktovat pravidla týmy.

Obě série teď stály před výzvou sestavit atraktivní kalendář. Jako první zveřejnil své plány na rok 1980 CART. Nechyběly ovály ve Phoenixu, kalifornském Ontariu, Trentonu, v Michiganu a Atlantě. Navíc CART přidával závody na okruzích ve Watkins Glen, Sears Pointu a v Mexico City.

231922

Úmrtím Tonyho Hulmana v roce 1977 (fotografie je ze stejného roku) přišly americké formule o velkou a respektovanou autoritu. Foto: IndyCar/Indianapolis Motor Speedway

USAC tak měl dost těsný manévrovací prostor. Vedle Indianapolisu mu zůstaly ovály Texas World Speedway, Milwaukee Mile a Pocono Raceway. Ten poslední si musel pronajmout po závodě v roce 1979, kdy Pocono utrpělo velké ztráty díky tomu, že CART zakázal svým týmům zúčastnit se podniku USAC, což se projevilo na nízké návštěvnosti a odchodu generálního sponzora.

USAC přidal také tři silniční okruhy – Mid-Ohio, Road Atlanta a kanadský Mosport, a dva ovály, na nichž těžil ze svého spojenectví s NASCAR: Charlotte a právě Alabama International Motor Speedway, tedy Talladegu.

Jen v jednom případě se termíny závodů USAC a CART překrývaly – 8. června měl CART závodit v Trentonu a USAC v Milwaukee. Co nejmenší termínová kolize byla ze strany USAC záměrná, protože obě organizace jednaly o příměří. „Je to tak schválně. Jen pro případ, kdybychom to dokázali zase dát dohromady,“ řekl pro list Indianapolis Star prezident USAC Dick King.

Monstrum rychlejší a větší než Daytona

Po úspěchu s oválem v Daytoně chtěl Bill France další superspeedway, kde by mohly padat rychlostní rekordy. Ještě větší a rychlejší, než byla Daytona. Po neúspěšném jednání o stavbě oválu v Severní Karolíně se nakonec dohodl v Alabamě a nový okruh vznikl ve třetině cesty z Birminghamu do Atlanty na ploše bývalého letiště.

Zatímco Daytona měří přesně 2,5 míle (4 km) a má v zatáčkách klopení 31°, Talladega je o 16 setin míle (zhruba čtvrt kilometru) delší a klopení má v rozmezí od 32,4° do 33°. Otevřena byla v roce 1968. První kontakt s USAC ale přišel mnohem dřív, než na přelomu 70. a 80. let.

Hvězdný A.J. Foyt přijel 3. srpna 1974 překonat do Talladegy rychlostní rekord. Ten měl hodnotu 214,158 mil/h (344,65 km/h) a z kvalifikace na Texas World Speedway jej držel Mario Andretti. Foyt i přes problémy s pístem zajel záhy kolo průměrnou rychlostí 217,853 mil/h (350,6 km/h). Jeho pokus sledovaly čtyři a půl tisíce diváků.

231913

AJ Foyt v Indianapolisu v roce 1974. S obdobným vozem pak v Talladeze překonával rychlostní rekord. Foto: IndyCar/Indianapolis Motor Speedway

Kdyby neměl problémy s motorem, věřil Foyt, že by překonal hranici 220 mil/h. Ke svému pokusu si přivezl auto, se kterým by prošel přejímkou v Indianapolisu. Speciál postavený přímo na pokus na této dráze podle něj mohl zajet kolo dokonce průměrnou rychlostí někde okolo 240 až 250 mil/h.

Ale i během svého rekordního pokusu měl v jednu chvíli tak zkušený pilot, jakým Foyt byl, namále a jak sám přiznal, nechybělo moc, aby skončil ve zdi. Příliš vysoká rychlost byla to, co dlouhá léta drželo USAC od Talladegy. Dalším důvodem byl problematický povrch, který trápil i piloty v NASCAR. Na konci 70. let ale v Alabamě položili nový asfalt.

„Byl jsem v Talladeze před šesti týdny a je kompletně přeasfaltovaná. Je tak hladká, jako (Indianapolis Motor) Speedway. A to samé teď udělali v Charlotte, takže to taky nebude problém,“ uklidňoval na konci roku 1979, když byl zveřejněný kalendář USAC, jeho prezident Dick King.

Generální manažer Alabama International Motor Speedway Don Naman v lednu 1980 odhadoval, že vzhledem k technickému pokroku bude na pole position potřeba zajet kolo průměrnou rychlostí v rozmezí od 220 do 225 mil/h. I on věřil, že přes vysokou rychlost může být závod bezpečný.

„USAC si nepochybně nemyslí, že je to tu tak nebezpečné, protože hodně touží po tom závodit u nás. Myslím si, že naše trať je tak bezpečná, ne-li dokonce bezpečnější, než Indianapolis,“ řekl v lednu 1980 místnímu deníku Anniston Star.

Přestože formule ve 160 kilometrů vzdálené Atlantě na místním oválu zrovna davy diváků nepřitahovaly, věřil Naman, že v Talladeze to bude jiné. „Určitě nebudeme mít na závodě 80-90 tisíc, nebo dokonce 100 000 diváků. Řekl bych, že můžeme čekat tak 40 tisíc. To je něco, na čem můžeme stavět,“ tvrdil. Vysvětloval to tím, že diváky láká rychlost a Talladega je nejrychlejší trať na světě.

231910

Klopení v Talladeze budí respekt. Foto: Talladega Superspeedway

Příměří přineslo řadu obětí

Jestli byl jeho odhad diváckého zájmu přesný, se ale nikdy nedozvíme. Na jaře 1980 pokračovala jednání mezi USAC a CART o příměří. Sezona CART měla původně začít 2. března ve Phoenixu, závod byl ale zrušen kvůli povodním.

Na začátku dubna, jen pár dní před prvním závodem, se obě strany dohodly. Společně vytvořily sérii pojmenovanou Championship Racing League. Do začátku července se pak měly dohodnout na pravidlech, technických předpisech a hlavně organizaci soutěže. Kalendář byl mixem plánů obou sérií, kde ale výrazně převládaly závody CART. Z USAC se do něj dostaly Indianapolis, Milwaukee, kde se jelo dvakrát, Pocono a Mid-Ohio.

Na příměří mezi USAC a CART reagoval Naman 4. dubna oznámením, že srpnový závod na 500 kilometrů v Talladeze je zrušený. Argumentoval přitom, že počítali s tím, že platit budou technické regule, které doposud uplatňoval USAC. Na případnou změnu, která by vozy až příliš zrychlila, by neměli dost času reagovat, citoval Namana deník The Anniston Star.

Ačkoliv Naman řekl, že jakmile budou jasně daná pravidla a bude zřejmé, jak se budou vozy v Talladeze chovat, je otevřen dalším jednáním s cílem přivést formule do Alabamy, už k nim nikdy nedošlo..

Aliance USAC a CART trvala jen pět závodů. Po závodu v Ohiu v půlce července z ní USAC vystoupil. A to kvůli Indianapolis Motor Speedway. Prezident oválu John Cooper dal jasně najevo, že se mu nelíbí složení správní rady CRL, v níž kromě pěti majitelů týmů (Pata Patricka, Rogera Penskeho a Jima Halla z CART, A.J. Foyta a Rolly Vollstedta z USAC) seděl jen prezident USAC Dick King. V Indianapolisu nechtěli sérii, kde si budou pravidla určovat majitelé týmů.

Cooper také oznámil, že v roce 1981 USAC, respektive CRL, nebudou pořádat Indy500. Aby dodal svým slovům vážnosti, začal hledat nového pořadatele. Nejblíže k tomu měla mít NHRA, která pořádá závody dragsterů. Aby se vyhnul ztráty Indy500, ukončil King partnerství s CART. Sezona pro USAC skončila. CART v ní pokračoval a šampionát dokončil. Mistrem obou sérií se stal Johnny Rutherford.

USAC získal opět právo pořádat pětistovku v Indianapolisu. V roce 1981 však vedle tří závodů na prašných oválech zorganizoval už jen jedno další velké klání IndyCar – v Poconu. CART svým týmům zakázal se ho zúčastnit, protože ten samý víkend závodil v Atlantě. Sedm pilotů, kteří jinak startovali v CART, přesto do Pocona odjelo. Od CART si za to vysloužili šedesátidenní zákaz, který Tom Sneva a Dick Simon úspěšně prolomili u soudu.

231919

Rok poté, co byla tato fotka v Indianapolisu pořízena, se Tom Sneva postavil zákazu zúčastnit se závodu USAC v Poconu. Foto: IndyCar/Indianapolis Motor Speedway

V Poconu podruhé za tři roky viděli závod bez velkých jmen na roštu. Dokonce se vedle vozů IndyCar na trati objevily speciály na prašné ovály, jen aby pole bylo bohatší. A.J. Foyt zde získal své poslední vítězství v kariéře. Majitel oválu Jim Mattioli podruhé během tří let CART zažaloval. Obě strany se nakonec dohodly na vyrovnání u soudu, jehož součástí bylo, že CART bude v Poconu závodit nejméně dalších pět let. Nakonec tomu tak bylo do roku 1989.

Byl to zároveň poslední pokus ze strany USAC pořádat závody jinde než v Indianapolisu. První rozkol v americkém formulovém závodění tak skončil naštěstí velmi záhy poté, co začal. Po něm následovalo zřejmě nejlepší období. Přesto zůstaly některé otevřené rány, které pak vedly k delší a zničující válce.

Přestože trval první rozkol jen jednu celou sezonu a první závod v roce 1981, mohli ti, kteří rozpoutali novou válku o 15 let později, vidět, jaký zničující efekt může mít. Dvakrát málem zničil Pocono Raceway. Superspeedway ve tvaru trojúhelníku přežila nejdřív díky tomu, že si ji Indianapolis Motor Speedway na další sezonu pronajala, podruhé pak díky vyrovnání mezi okruhem a CART.

Takové štěstí neměl tradiční ovál v Trentonu, kde CART v roce 1980 plánoval dva závody. Trať ale nebyla součástí společného kalendáře CRL a závody se na ni už nikdy nevrátily. IndyCar už také nikdy nezávodila na Texas World Speedway, kde chtěl USAC v roce 1980 zahájit svoji sezonu. A nikdy se formule nepodívaly ani do Talladegy. Na druhou stranu, nebýt rozkolu na konci 70. let, zřejmě by se o to stejně ani nepokusily.