V Brazilské Grand Prix zářil Jean-Pierre Jarier

Roman Klemm
29.01. 2015

Roman Klemm
29.01. 2015

Motorsport před 40 lety, 5.díl

V Brazilské Grand Prix zářil Jean-Pierre Jarier, pohár vítěze si ale odnesl domácí hrdina Carlos Pace.

Volný týden mezi argentinskou a brazilskou velkou cenou strávily týmy F1 přirozeně v jižní Americe, v kokpitech (i když byl možný přestup Ronnieho Petersona od Lotusu k Shadow pořád ještě tématem číslo jedna) a ohledně techniky se tedy před Interlagosem nezměnilo téměř nic. Jen Wilson Fittipaldi se musel doma vytasit s novým monopostem (FD-02), protože mu druhé šasi v Buenos Aires shořelo.

Jean-Pierre Jarier již v pátek důrazně potvrdil, že jeho argentinský výkon nebyl náhodou. Byl o sedm desetin rychlejší, než zbytek světa a v sobotu dopoledne svůj náskok ještě zvýšil: jeho černý Shadow DN5 objel trať u Sao Paula za 2m 29,88s, což byl čas o 1,3s rychlejší, než druhého Regazzoniho! Odpoledne se Francouz již příliš nenamáhal a ostatní se za ním seřadili v pořadí Emerson Fittipaldi, Carlos Reutemann, Niki Lauda, Clay Regazzoni a Carlos Pace. Dva Brazilci mezi prvními šesti a třetí, Wilson Fittipaldi, dokázal nechat dva soupeře za sebou (Wildse na BRM a Stommelenovu Hill-Lolu) – domácí fandové se tedy na vyprodaných ochozech měli nač těšit!

V neděli se startoval v 11:30h a vedení se ujal stejným trikem, jako v Buenos Aires Carlos Reutemann: předvedl eklatantní předčasný start, za který opět nebyl trestán. Ani to mu ale v zásadě nepomohlo. Shadow a Jarier dokázali konzervovat svou převahu i do neděle. V pátém kole převzal „Jumper“ první místo a nezadržitelně svým kokurentům ujel. Na špičce poté nebylo o čem diskutovat, Jarierovo tempo nedokázal nikdo jiný držet a Francouz měl po třech čtvrtinách podniku jistý náskok 25 sekund na Carlose Paceho, který ve 14. kole odsunul týmového kolegu Reutemanna za sebe. Argentince zlobily pneumatiky a nakonec dojel jen mimo bodů jako sedmý. V tom se začaly horšit i časy výborného Jariera a vidina relativně lehkého vítězství se rychle rozplynula, když jeho vůz zůstal s umlklým motorem stát. Jak se později ukázalo, zacpalo se mu čerpadlo paliva – pravděpodobně kvůli v Brazílii používanému, nepříliš čistému benzínu. Ve své další kariéře se Jarier již nikdy neměl dostat tak blízko vítězství v Grand Prix...

Co to ale všechno zajímalo Carlose Paceho? Zcela dehydrován a na konci svých sil si dojel pro první a poslední vítězství kariéry. A to nedaleko svého rodiště před desetitisíci jásajícími „Paulisty“ – a před svým vzorem Emersonem Fittipaldim na druhé pozici! Výborný výsledek týmu Texaco-Marlboro-McLaren doplnil Jochen Mass, který za sebou nechal obě Ferrari Regazzoniho a Laudy a dojel na třetím místě. Pro poslední brazilský bodík si po dobrodružném závodu dojel James Hunt: po prvním kole byl jeho Hesketh jen šestnáctý.

Téměř čtyřletou přestávku bez vítězství si musel od velké ceny Argentiny roku 1971 protrpět geniální Chris Amon. Chronický smolař se konečně dočkal dalšího zlatého poháru při čtvrtém podniku Tasmánské série v novozálandské Terentoze. Jeho McCormack-Talon MR1 vybavený tři roky starým motorem Chevrolet, si již v kvalifikaci zajistil nejlepší výchozí pozici a v závodě nedal vedení až do cíle z ruky. Druhý dojel, tak jako před týdnem v Christchurchi, John McCormack na Elfinu MR6 poháněným agregátem Repco. Třetí skončila Lola T400 Kevina Barletta. Teretonga značila poločas mistrovství a šampionát se stěhoval z Nového Zélandu do Austrálie.

Automobilka BMW oficiálně oznámila svůj útok na americký seriál IMSA (čti útok na americký trh). Sportovní oddělení Bavoráků, BMW Motorsport GmbH pro toto mistrovství připravila dvě kupéčka BMW 3.0 CSL. Vozy třídy G2 byly vyvinuty z typu, který byl roku 1974 občasně nasazen do mistrovství Evropy a měly 3,5litrové motory o výkonu 430 koňských sil. Šampionát IMSA se skládal z 18 závodů v Severní Americe. První z nich, klasická 24hodinovka v Daytoně, se konala již příští týden.

Dojel si na pokraji vyčerpání pro sladké vítězství před vlastním publikem: Carlos Pace v Interlagosu roku 1975 (napravo je Jochen Mass).