Švýcar na Hockenheimu oslaví jubileum - 40 let v motorsportu.

Peter Sauber, šéf týmu Sauber, oslaví o víkendu Velké ceny Německa jedno velké jubileum. Bude tomu už 40 let, co začal aktivně působit v motoristickém sportu.

Otázka: Proč jste se rozhodl, před čtyřmi dekádami, začít podnikat se stavbou závodních vozů? Švýcarsko není zrovna to nejpopulárnější místo, kde takový projekt odstartovat.

Peter Sauber: "Díky svému příležitostnému amatérskému závodění s VW Beetle a práci, kterou jsem na autě dělával, jsem se dostal do kontaktu s motoristickou komunitou ve Švýcarsku. V těchto kruzích jsem se setkal s podobně smýšlejícím nadšencem a spolu jsme rozvinuli projekt stavby dvousedadlových závodních vozů.

Kdybychom se tenkrát podívali na ekonomický význam stavby a prodeje závodních vozů ve Švýcarsku, vůbec to nemělo smysl. Naštěstí ale rozumný přístup není vždycky ten nejlepší."

O: Bylo možné v tomto podnikání vydělávat dostatek peněz?

PS: "Ne, nebylo. V letech 1970 až 1978 jsme postavili celkem třináct vozů od modelů C1 až po C5. Ale to se zkrátka neukázalo jako ekonomicky udržitelné. Stavět a prodávat auta zdaleka nestačilo. Nicméně, my jsme vydělávali peníze provozováním vozů bohatým klientům."

O: Měl jste chvíle, kdy už jste toho všeho chtěl nechat?

PS: "Ano, takových byla spousta! Zejména prvních deset let bylo obtížných, nechyběly nám totiž pouze finanční prostředky, ale také potřební lidé. Posouvali jsme také své fyzické limity. Dost často jsme pracovali dlouho do noci. Čtyřiadvacetihodinový závod Le Mans byl obzvlášť vyčerpávající, vzhledem ke všem těm přípravám na závod, po celý týden jste jen sotva šli spát.

Kdybyste se pak museli dívat na to, jak vaše vozy odstupují v polovině závodu, dodělalo by vás to fyzicky i mentálně. Více než jednou jsem z Le Mans volal své ženě a říkal jí: 'Tak, teď už toho mám dost.'"

O: Tahle myšlenka ale nikdy netrvala dlouho...

PS: "Ne, vždycky jsme pokračovali. Od začátku jsem si byl vědom toho, že je z mnoha různých důvodů extrémně náročné živit se ve Švýcarsku stavěním závodních aut. Co mě ale vždycky podrželo, to bylo odhodlání nepřipustit si porážku v téměř nepřekonatelné výzvě."

O: Jak jste tenkrát pracovali? Kdo auta navrhoval a kdo je stavěl?

PS: "Začali jsme jako skupina dvou lidí. U C1, které jsme stavěli ve sklepě domu mých rodičů, jsme začali s docela dobrým nápadem. Základem tohoto závodního vozu byl vůz Brabham Formule 3, včetně motoru a převodovky, pro který jsme navrhli dvousedadlové šasi a karoserii. C1 byl mnohem lepší než vozy, proti kterým závodil. Takhle se mi podařilo vyhrát Švýcarské mistrovství sportovních vozů v roce 1970. Určitě jsem nebyl zrovna talentovaný jezdec."

O: Jak to šlo potom?

PS: "C2 byl postaven na stejném principu, ale pro C3 jsme si každý díl navrhli sami. Stejně jako oba jeho předchůdci byl založen na trubkovém rámu. Do té doby jsme spolu pracovali čtyři, jeden z nich byl kamarád ze školy, který v té době studoval strojírenství. On měl na starosti design a já se staral o pájení a sváření.

U C4 a C5 jsme vůbec poprvé použili hliníkový monokok, který jsme si také vyrobili sami. Od modelu C3 se o stavbu starala společnost Paucoplast a tahle společnost pro nás dodnes dělá nějakou práci. Byla to velice intenzivní doba."

O: A pak se postupně začala rýsovat spolupráce s Mercedesem-Benz.

PS: "Ano, začalo to v roce 1984 a byla to velice delikátní záležitost. Motorsport byl tenkrát u Mercedesu stále tabu, ta vážná havárie v Le Mans v roce 1955 byla stále vnímána velice silně. Takže, skupina nadšených inženýrů Mercedesu nám pomáhala ve svém volném čase, než jsme se v roce 1988 stali oficiálním továrním týmem Mercedes-Benz."

O: Profesor Werner Niefer tu hrál obzvláště významnou roli.

PS: "Profesor Niefer byl tenkrát předsedou představenstva a skutečný podnikatel ze staré školy, takový, kterého byste v dnešních velkých společnostech hledali jen těžko. Tenkrát jsem u Mercedesu pracoval bez smlouvy, s profesorem Nieferem jsme si potřásli rukou a to znamenalo víc, než nějaký kus papíru a na něm načmárané podpisy."

O: Jak to bylo se Stříbrnými šípy?

PS: "V březnu 1989 byly vozy Sauber-Mercedes C9, zbarvené tmavě modře, připravené pro svůj první závod v Suzuce. Profesor Niefer chtěl, aby byly zbarvené stříbrně, ale spousta jeho kolegů z představenstva, kterým se zdála naše šance na úspěch nejistá, byla proti. Profesor Niefer mě požádal, abychom ukázkový vůz natřeli na stříbrno a přivezli ho na ženevskou Motor Show, kde se mělo odehrát klíčové setkání.

Věci se nevyvíjely moc rychle, ale pak mě najednou chytil kolem ramen, vzal si mě stranou a řekl: 'Všichni jsou to takoví zbabělci. Změňte tu barvu!' Vozy byly náležitě přebarveny, ale všechno to bylo velice tajuplné. Tohle bylo znovuzrození Stříbrných šípů. V Suzuce jsme slavili dvojité vítězství, ve Světovém šampionátu sportovních vozů jsme získali tituly mezi značkami i jezdci a také jsme na prvním a druhém místě proťali cílovou čáru v Le Mans. Takže jsme mu oplatili jeho důvěru v nás."

O: Co byste za těch 40 let označil jako své nejlepší období?

PS: "V hlavě mi teď blesklo, že bych měl vybrat to úspěšné období s Mercedesem. Ale když teď zavzpomínám, také těch 18 let ve Formuli 1 bylo samozřejmě dobrých. Vlastně nechci vybrat nějaké konkrétní období, celých 40 let bylo úžasných, a všechny ty obtížné chvíle jsou toho součástí."

O: Přivedl jste Mercedes-Benz zpátky do motorsportu a BMW jste poskytl platformu, na které mohlo založit svůj tovární tým Formule 1. Jste hrdý na to, čeho jste dosáhl?

PS: "Ano, rozhodně. Jsem také hrdý na to, že se mi to podařilo ze Švýcarska. Nakonec, tohle jsou dvě veliké německé automobilky s dlouhou historií. V roce 2005 mi německá automobilová asociace, ADAC, udělila cenu za to, čeho jsem dosáhl, takže to není jakoby si toho vůbec nikdo nevšiml."

O: Co považujete za sportovní vrchol své kariéry?

PS: "Dříve bych rozhodně řekl zisk titulu mezi značkami i jezdci v Mistrovství světa sportovních vozů v roce 1989 a dvojité vítězství v závodě 24 hodin Le Mans. Ale v nedávné době bylo tím nejlepším dvojité vítězství Roberta Kubicy a Nicka Heidfelda ve Velké ceně Kanady 2008 v Montréalu."

O: A ty nejhorší momenty?

PS: "Bezpochyby vážná havárie Karla Wendlingera v Monaku 1994, po které byl v kómatu 19 dní, a hrozivá bouračka Roberta Kubicy v Montréalu 2007. Nakonec měly obě nehody šťastný konec. Robert stále závodí ve Formuli 1, samozřejmě, a Karl nadále závodí se sportovními vozy GT. Jsem velice vděčný za to, že mohou."

O: Jak doufáte, že se vyvine budoucnost?

PS: "Rád bych dovedl tým zpátky do bezpečné pozice a na dobrou úroveň ze závodního pohledu. Pokud se mi to podaří, pak to pro mě bude znamenat splněnou misi."