Formule 1 podomácku

Mistrovství Jižní Afriky. Přestože téměř všichni piloti byli z Jihoafrické Republiky, tento šampionát nebyl jen národním mistrovstvím, ale mistrovstvím celého jižního cípu afrického kontinentu, protože závody se konaly na okruzích v Jihoafrické Republice, jižní Rhodesii (dnes Zimbabwe), a Mozambiku.

Šampionát byl pořádán už od roku 1953 s poněkud komplikovanými pravidly založenými na handicapovém systému pro několik různých kategorií automobilů. V ročníku 1960 byly ale v poli už jenom formulové vozy s klasifikací Formula Libre. V roce 1961 byla pravidla změněna tak, že přihlášky byly akceptovány pouze pro monoposty splňující pravidla FIA pro soudobou Formuli 1 s obsahem motoru 1½ litru. Tato přísná konformita k parametrům Formule 1 trvala až do roku 1967 a když FIA na sezonu 1965 zvýšila obsah motoru pro F-1 na 3.00 litry, organizátoři jiho-afrického mistrovství tuto změnu adoptovali už v roce 1964.

Počínaje ročníkem 1968 byly povoleny i monoposty F-5000 a Formule A, jejichž minimální váha byla určena na 680 kg...proti 500 kg pro vozy Formule 1. V této formě pak šampionát pokračoval až do roku 1975. Bodovací systém (9-6-4-3-2-1 pro prvních šest v cíli) byl také identický s Formulí 1.

Během let se na tratích objevovaly především vozy Cooper, Lotus, Brabham a McLaren s motory Climax, Alfa Romeo, Repco a Cosworth. Šampionát byl zpravidla dominován několika málo jedinci, kteří měli dostatek peněz na pořízení kvalitní techniky a především dostatečné zásoby pneumatik. To se odráží i v listině šampionů, kterou nakonec dominují pouze dvě jména: Syd van der Vyver (1960+1961) Ernest Pieterse (1962) Neville Lederle (1963) John Love (1964-1969) Dave Charlton (1970-1975).

Mezi nejzajímavější charaktery, které se na tomto kolbišti objevily patří ale bývalý zaměstnanec Lotusu Pieter de Klerk, který v roce 1962 postavil vlastní speciál a (bez jakékoli předešlé zkušenosti jako závodní pilot) sám usedl za jeho volant. V šampionátu skončil na celkově třetím místě, které si zopakoval i v sezoně 1963. Příští dva ročníky si ještě polepšil když skončil celkově druhý.

V roce 1976 byla pravidla znovu upravena. Tentokrát byla hlavním důvodem snaha snížit náklady a proto organizátoři nahradili vozy Formule 1 třídou Formule Atlantic. S obsahem motoru 1.60 litru to bylo něco mezi F-2 a F-3.

Počínaje sezonou 1980 se jiho-africké mistrovsví stalo prvním významným šampionátem, který v pravidlech vyžadoval používání rotujícího Wankelova motoru a v této podobě pak šampionát pokračoval až do roku 1986. Nejúspěšnějším pilotem éry Formule Atlantic byl se šesti mistrovskými tituly Ian Scheckter. Pohár Tasman. Toto mistrovství se v šedesátých a sedmdesátých letech konalo na osmi okruzích, z nichž čtyři byly na Novém Zélandu a čtyři v Austrálii. Okruh Longford byl umístěn přímo na tasmánském ostrově, podle kterého tato série odvozovala svůj název.

V letech 1964 až 1969 byla technická pravidla založena na parametrech vozů Formule 1 z roku 1960, tedy s obsahem motoru 2½ litru. Přestože se tyto parametry neshodovaly se soudobými pravidly pro F-1, tasmanský pohár se stal velmi populárním a během let se ho zúčastnila řada špičkových jezdců, mezi kterými pochopitelně nechyběli domácí Jack Brabham, Bruce McLaren, Chris Amon a Denny Hulme, ale ani Phil Hill, Graham Hill, Jim Clark, Pedro Rodriguez, Jackie Stewart, nebo Jochen Rindt. Co však pohár Tasman naprosto oddělovalo od ostatních ne-světových šampionátů s vozy Formule 1 bylo to, že kromě pilotů se ho v plné míře zúčastňovaly i prvořadé tovární týmy jako Cooper, Lotus, BRM, Brabham, Ferrari, a McLaren.

Bodový systém byl totožný s F-1 a mistrovským titulem se můžou chlubit Bruce McLaren (1964) Jim Clark (1965, 1967, 1968) Jackie Stewart (1966) a Chris Amon (1969). Kromě Amona se z vítězství v závodě Formule 1 Tasman mohli radovat i Richard Attwood a Piers Courage, kteří v regulérním mistrovství světa také neměli příliš štěstí.

Pohár Tasman zažil i vůbec první vítězství monopostu McLaren (Longford 1968) a poprvé se zde objevil i tématicky pojatý nástřik v barvách sponzora, když byl rudo-zlatý Gold Leaf Lotus nasazen do prvního závodu ročníku 1968. V témže roce se závod na okruhu Sandown Park, klasifikovaný jako velká cena Austrálie, stal posledním vítězstvím v závodě Grand Prix pro Jim Clarka. Na rok 1970 byla pravidla upravena tak, že povolovala i neomezené monoposty F-5000 a Formule A. Tím pádem skončila účast týmů Formule 1, přestože někteří z pilotů se zde nadále zúčastňovali. Patřili k nim Chris Amon, Derek Bell, Mike Hailwood a Peter Gethin.

Během této éry se mezi vítěze poháru Tasman zapsali Greame Lawrence (1970) Graham McRae (1971-1973) Peter Gethin (1974) a Warwick Brown (1975). Po zániku poháru Tasman pak do roku 1979 čtyři australské závody existovaly samostatně jako mezinárodní série Rothmans F-5000, zatímco čtyři novozélandské závody přešly na třídu Formule Atlantic a daly tak vzniknout úspěšnému šampionátu Formule Pacific (1977-1992), kde si kromě jiných vysloužili ostruhy Keke Rosberg, Teo Fabi, a Roberto Moreno.

Britská série Aurora V Británii vždycky existovaly různé závody třídy Formula Libre, které byly v polovině sedmdesátých let zkonsolidovány do mezinárodního šampionátu série ShellSport, který vyhráli David Purley (1976) a Tony Trimmer (1977). Pro rok 1978 byla ale pravidla zpřísněna tak, že se mohly přihlásit pouze monoposty splňující pravidla FIA pro tehdejší třílitrovou Formuli 1. A tak vznikl šampionát Aurora, někdy zmiňovaný jako britské národní mistrovství.

Zastoupeny byly monoposty různých značek, mezi jinými McLaren, Williams, Ensign, Surtees, Fittipaldi, nebo Arrows. Bodovací systém byl původně značně odlišný od mistrovství světa, protože body se rozdávaly za pole position, nejrychlejší kolo, a do desátého umístění v závodě. Pro druhý ročník byly body zkráceny na klasických 9-6-4-3-2-1 pro prvních šest v cíli, ale body za pole position a nejrychlejší kolo zůstaly.

Závody byly od počátku provázeny slabou účastí a proto bylo startovní pole někdy doplněno vozy třídy Formule 2. Přesto ale mistrovství Aurora přežilo pouhé čtyři ročníky. Mistrovský titul získali postupně Tony Trimmer (1978) Rupert Keegan (1979) Emilio de Villota (1980) a Jim Crawford (1982). Unikátem tohoto šampionátu je to, že v roce 1980 se na Brands Hatch Desiré Wilson s vozem Wolf Cosworth stala první ženou od dob Elišky Junkové, která vyhrála závod typu Grand Prix.

Perličky
Dlouho před oficiálním vstupem na oblast středního východu a Indie se Formule 1 v těchto částech světa představila už v první polovině osmdesátých let, přestože zde ke vzniku celého šampionátu nikdy nedošlo. Dubai Grand Prix se konala v prosinci 1981 jako součást oslav desátého výročí vzniku Spojených Arabských Emirátů. Název Grand Prix byl ale značně zavádějící, protože závody byly uspořádány pouze pro upravené cestovní vozy Citroën a Aston Martin. Mezitím pravé závodní mašiny byly pouze vystaveny k prohlídce, nebo na narychlo vytyčeném okruhu zajely jenom pár propagačních kol. Z monopostů Formule 1 Patrick Tambay předvedl Theodore Ford a John Watson McLaren Ford. Nicméně se této akce zúčastnila řada bývalých i aktivních pilotů, včetně Juan Manuel Fangia, který se předvedl s vozem Mercedes-Benz W196 z roku 1955. V Indii se automobilové závody usídlily na provizorních okruzích v městech Calcutta (dnes Kolkata) a Madrasappatiam (dnes Chennai). Podle toho, co si kdo mohl dovolit finančně se zde v letech 1978 až 1987 místní nadšenci utkávali v pestré směsi monopostů. Převládaly vozy Formule Ford, Formule 3 a Formule Atlantic, s občasnou F-5000 a F-2. A právě na Madras Grand Prix přivezl v roce 1982 Vijay Mallya čtyři roky starý Ensign Ford a vyhrál. Na rok 1983 si pořídil modernější ‘ground effects’ Ensign a vyhrál znovu. Poté najal Jim Crawforda, který se stejným Ensignem vyhrál příští tři ročníky. V roce 1988 se indický automobilový sport zkonsolidoval do šampionátu pro vozy Formule Maruti s obsahem motoru 800 ccm.