Dokonalá sezona.

Sezona pro týmy a piloty Formule 1 začala v roce 1965 hned prvního ledna jihoafrickou Grand Prix. Závod měl původně být poslední velkou cenou sezony 1964, ale byl o týden posunut a přešel tak do nového roku.

Clark s vozem Lotus Climax byl nejrychlejší ve všech tréningových jízdách, zvítězil stylem start-cíl z pole position a zajel i nejrychlejší kolo závodu. Další závod mistrovství světa se jel až 30. května, takže část účastníků se z jihu Afriky přesunula rovnou na Nový Zéland, kde už devátého ledna odstartovala série Tasman Cup. Přestože Graham Hill vyhrál první závod z pole position, byl to Clark kdo vedl hned od startu až do chvíle, kdy do něho zezadu narazil Bruce McLaren a vyřadil ho. Po zbytek tasmánského šampionátu však Clark zcela převzal iniciativu a v šesti zbývajících závodech čtyřikrát zvítězil, plus dojel na druhém a pátém místě.

Po návratu do Evropy Clark každopádně nezahálel a během dubna vyhrál dva nemistrovské závody Formule 1, Siracusa Grand Prix na Sicílii a Daily Mirror Trophy v Anglii. Pak už pro něho ale znovu nastal čas vydat se na zaoceánskou cestu.

Druhá mistrovská GP v Monte Carlo se jela o den dříve než slavná Indy 500. Poté, co v předešlých ročnících společně získali druhé místo a pole position, se Clark a šéf Lotusu Colin Chapman rozhodli tento americký klasik upřednostnit a tím pádem na startu v Monaku chyběli. Tento poměrně hazardní tah se jim ale stoprocentně vyplatil.

Kvalifikace začala v Indianapolis už 15. května a Clark jako první v historii prolomil bariéru 160 mil v hodině, když tuto průměrnou rychlost překonal na jedno kolo a zároveň na čtyři kvalifikační kola. Později tentýž den oba rekordy ještě vylepšil A.J. Foyt, takže Clark startoval až z druhé pozice, ale v den závodu šel ihned do čela. Vedoucí pozici si pak s Foytem párkrát vyměnili, ale nakonec Clark strávil ve vedeni 190 z celkových 200 kol a suverénně zvítězil. Bylo to zároveň první vítězství v Indy 500 pro značku Ford a poprvé, kdy průměrná rychlost závodu přesáhla 150 mil v hodině. A odměna 166621 dollarů byla údajně více, než kolik Clark a Chapman v Evropě vydělali po celý zbytek roku.

Povzbuzen tímto úspěchem se Clark o dva týdy později objevil zpátky na startu mistrovství světa v Belgické Grand Prix. V čele šampionátu byl vítěz z Monaka G. Hill, který dominoval tréningu i kvalifikaci. Clark se tedy musel spokojit s druhým místem na startu. Po odmávnutí šel G. Hill do čela, ale ještě během prvního kola se Clark dostal do vedení, které udržel až do cíle. Podobně jako v roce 1963 (kdy Clark ve Spa-Francorchamps zajel možná nejdominantnější závod svojí kariéry) na okruhu znovu pršelo. Po dvou třetinách závodu Clark předjel všechny ostatní, kromě druhého Jackie Stewarta (mimochodem v jeho teprve třetím mistrovském závodě) na BRM o celé kolo, což na více než 14 kilometrů dlouhém okruhu hovoří samo za sebe. Brzy na to začal mít potíže se spojkou a musel zpomalit, ale přestože se k němu Stewart přiblížil až na 25 sekund, byl schopen nakonec jasně zvítězit.

Dostal se tím znovu do čela tabulky a do konce sezony před sebe už nikoho nepustil. Další dva závody světového šampionátu se jely koncem června ve Francii a začátkem července v Británii. Oba měly podobný průběh, když Clark dominoval v kvalifikaci i v závodech. Nebyl sice nejrychlejší ve všech trénincích a v Anglii, kde se Clark během poslední čtvrtiny závodu potýkal s nízkým tlakem oleje, mu G. Hill v posledním kole vyfoukl nejrychlejší kolo závodu.

Přesto Clark oba závody znovu vyhrál stylem start-cíl, což znamenalo, že v prvních čtyřech mistrovských Grand Prix kterých se zúčastnil, nebyl oficiálně v čele závodu nikdo jiný, než on. To se změnilo hned o týden později v Holandsku. Po tom, když měl Clark v kvalifikaci znovu potíže s unikáním oleje, získal pole position G. Hill. Po startu do vedení ale vystřelil Richie Ginther na Hondě těsně následován G. Hillem, takže Clark se usadil až na třetí pozici. Ve třetím kole G. Hill Ginthera předjel a o dvě kola později před Američana proklouznul i Clark, který se pak hned v dalším kole dostal do čela. Clark tedy v Holandsku vedl “pouhých” 75 z celkových 80 kol, ale hned další závod začátkem srpna v Německu po startu z pole position znovu dominoval od vlajky k vlajce.

Zdálo se, že Clark a jeho Lotus Climax jsou opravdu k nezastavení. Po šestitýdenní přestávce následovala v polovině září velká cena Itálie, kde se Clark sice po startu z pole position ihned usadil v čele, ale byl o vedoucí pozici nucen tvrdě bojovat s dvojicí Stewart/G. Hill. Všichni tři se střídali ve vedení a na chvíli se k nim přidal i domácím publikem favorizovaný John Surtees na Ferrari. Obě BRM měla ale proti Lotusu tentokrát trochu navrch a 13 kol před koncem musel Clark navíc odstoupit s rozbitou palivovou pumpou.

O tři týdny později se kolotoč mistrovství světa přesunul za Atlantik do Spojených Států a Mexika. Ve Watkins Glen se na pole position postavil G. Hill, který také po startu šel do vedení. Ve druhém kole ho sice Clark byl schopen předjet, ale BRM bylo zpátky v čele jenom o tři kola později. Clark pak udržoval druhou pozici, než musel ve 12 kole zastavit se ztichlým motorem.

Poslední říjnovou neděli byl v Mexiku zpátky na pole position, ale jeho šance v závodě skončily hned na startu, kde se byl sotva schopen rozjet, protože mu začal vynechávat motor. Clark se sice na trati trápil ještě dalších devět kol, ale pak konečně zajel do depa a vzdal. Mezi mistrovstvím světa F-1, pohárem Tasman, a Indy 500 startoval Clark v celkem 17 závodech a v 11 (64.71%) z nich zvítězil. Ve všech kromě jednoho startoval z první řady, získal 8 (47.059%) pole position a 9 (52.941%) nejrychlejších kol závodu.

Ještě výmluvnější je fakt, že těchto 17 závodů obsahovalo celkem 1080 kol, ze kterých Clark dokončil 862, z toho 684 (79.350%) na vedoucí pozici. Jenom pro srovnání, ve své naprosto dominantní sezoně 2011, Sebastian Vettel v 19 Grand Prix získal 11 (57.895%) vítězství, 15 (78.947%) pole position a tři (15.789%) nejrychlejší kola závodu. Dokončil 1079 z celkových 1133 kol, 739 (68.489%) z nich na vedoucí pozici.

Je nutno si také uvědomit, že přestože všechny závody absolvoval Clark s vozem Lotus, byl nucen se během roku přizpůsobovat třem velmi rozlišným typům technických parametrů. Formule 1 tehdy měla obsah motoru omezen na pouhých 1½ litru a Clark v ní jezdil s modelem Lotus 33 s osmiválcovým motorem Climax FWMV. Formule Tasman povolovala obsah do 2½ litrů a tady měl Clark čtyřválec Climax FPF zabudován do typu 32B, což byl upravený model 27/32 původně určený pro závody Formule 2...tedy něco jako dnešní vůz GP2 vybavený třílitrovým motorem F-1 z roku 2005. A v Indianapolis kočíroval speciální model 38 s osmiválcovým motorem Ford o obsahu 4.20 litru. Navíc absolvoval Indy 500 na pneumatikách Firestone, zatímco v ostatní závodech používal gumy Dunlop.

Pro úplnost je třeba dotat, že v tehdejší době bylo běžné, že piloti Formule 1 se zúčastňovali i závodů Formule 2. Clark pochopitelně nebyl vyjímkou a během roku 1965 získal v závodech této kategorie dostatek vítězství a umístění k tomu, aby vyhrál národní šampionáty Formule 2 ve Francii i Británii. To už ale byla skoro jenom taková třešinka na dort k jeho dokonalé sezoně.

Nikdy předtím ani potom žádný automobilový závodník nezískal během jediného roku tolik vavřínů, jako Jim Clark v roce 1965.