Život a smrt Dale Earnhardta

Ralph Dale Earnhardt, Sr. se narodil 29. dubna 1951 v Kannapolis, Severní Karolíně Martě Coleman a Ralphu Lee Earnhardtovi. Již jméno jeho otce znělo světem motorsportu. Své doby byl jedním z nejlepších jezdců na krátkých tratích v rodné Severní Karolíně. V roce 1956 dokonce získal titul šampiona, poprvé a také naposledy.

Geny jsou geny a přesto, že Ralph prý nechtěl, aby se jeho syn stal automobilovým závodníkem, rozhodl se Dale právě naopak a to poměrně záhy. Kvůli závodění dokonce odešel ze školy a už v patnácti letech soutěžil v tamních závodech a pracoval jako automechanik. Dale Earnhardt Sr. se poprvé oženil v sedmnácti letech s Latane Brown, s kterou měl v roce 1969 prvního syna Kerryho Earnhardta. Manželství ale netrvalo dlouho, a tak se rok na to rozvedli a následující rok se již Earnhardt ženil po druhé. Brenda Bree mu porodila dceru Kelley a syna Dala Juniora. Ani toto manželství dlouho nevydrželo. Poslední manželkou se tak Dalovi stala Teresa Houston, s kterou má dceru Taylor Nicole.

Učit jezdit jej nakonec i přes své přesvědčení začal jeho otec, který zemřel v roce 1973 na infarkt. Dva roky po otcově smrti začal Dale Sr. oficiálně se závodní kariérou a sice v tehdejším Winston Cupu. Poprvé závodil na Charlotte Motor Speedway v závodě World 600, tehdy se jednalo o nejdelší závod v závodním kalendáři.

Earnhardt řídil Ed Negre Dodge Charger # 8 a dojel na dvacátém druhém místě. V roce 1976 odjel dva závody v sezóně a v roce 1977 už zase jenom jeden. Rok na to už to bylo pět závodů a především přišly první úspěchy - jeden dojezd v TOP5 a dva v TOP10. Věci se začaly dít následující rok. V roce 1979 už jel Dale celou sezónu a jednou - poprvé dokázal zvítězit, a to v závodě Southeastern 500 v Bristolu. Téhož roku nasbíral jedenáct dojezdů v TOP5 a celkem sedmnáct v TOP10, Pole Positions nasbíral hned čtyři. Sezóna roku 1979 byla jediná, kterou Dale absolvoval ve voze Buick, vlastněný závodním týmem Osterlund. Navíc Earnhardt obdržel titul Winston Cup Series Roookie of the Year.

V roce 1980 se potom děly věci v podobě pěti vítězství (Atlanta, Bristol, Nashville, Martinsville, Rockingham), devatenácti dojezdů v TOP5 a dvaceti čtyř dojezdů v TOP10. Jeho Oldsmobile jej tak dostal poprvé v kariéře na místo šampiona. Dale Earnhardt se tak naprosto logicky a právem stal opěvovanou hvězdou.

Následující sezóny se mu příliš nedařilo, navíc přišla změna v podobě přestupu do #15 Wrangler JeansFord Thunderbird. Sezóna roku 1982 pro něj vůbec byla velkým trápením, z třiceti vypsaných závodů dokázal dokončit jenom polovinu z nich. Útěchou mu tak mohla být jedna jediná výhra z Darlingtonu.

 

 

Ve stejném roce se Earnhardt začal účastnit závodů dnešní Nationwide série, prvním odjetým závodem byl závod Goody´s 300 na daytonském okruhu, tentýž závod Earnhardt vyhrál. Právě zahajující sezóna nakonec byla i tou nejúspěšnější, celkově skončil na dvacáté první pozici a za čtrnáct let účinkování v této sérii nedokázal Earnhardt svůj konečný výsledek vylepšit. Z Nationwide odešel v roce 1994, naposledy závodil v závodě AllPro 300 v Charlotte. Sečteno, podtrženo, to máme celkem dvacet jedna Nationwide výher.

Rok 1983 byl o něco smolnější, Dale si navíc ze závodu na Pocono Raceway odnesl zlomeninu čéšky.

Dale již přesedlal do onoho pověstného vozu #3, ve kterém nahradil Rickyho Rudda, který se zase přesunul do #15, oba vozy byly sponzorovány společností Wrangler. Úspěchy si našly k Earnhardtovi cestu zpět (možno říci), že v roce 1985 - čtyři výhry (Richmond, 2x Bristol, Martinsville), deset dojezdů v TOP a šestnáct v TOP10. To už byl Earnhardt mimo jiné právoplatným členem Chevrolet týmu Childress, z něhož již nikdy neodešel.

Sezóna 1986 přinesla další titul šampiona, již po druhé a to díky pěti výhrám (Darlington, North Wilkesboro, Charlotte 2x, Atlanta), šestnácti dojezdům TOP5 a celkem dvaceti třem dojezdům v TOP10.

V roce 1987 trhl Dale rekord v počtu výher. Na své konto si jich tu sezónu připsal rovných jedenáct (Rockingham, Richmond, Darlington, North Wilkesboro, Bristol, Matinsvile, Michigan, Pocono, Bristol, Darlington, Richmond), s naprostým přehledem a bodovým náskokem 489 bodů, obhájil opět titul šampiona a také dokázal vyhrát The Winston (dnešní All Star Race). Právě tento exhibiční závod mu přinesl přezdívku "Intimidator" a to poté, co po kontaktu jeho vůz opustil trať a chvíli jel přes trávník. Earnhardt ale udržel nad svým vozem kontrolu (což víme, že obzvláště na trávě není zrovna jednoduché) a vrátil se na trať, aniž by ztratil vedení. Jeho agresivní styl jízdy byl přesně důvodem vzniku jeho přezdívky. Událost navíc do dnes nese výraz Pass in the Grass.

Kromě přezdívky Intimidator se mu také přezdívalo Ironhead.



S rokem 1988 přišel nový sponzor GM Goodwrench, který nahradil původní Wrangler Jeans a také vznikla nová, méně známá přezdívka The Man in Black. Vše proto, že jeho vůz s číslem tři byl v černém designu. Kolegové ho navíc několikrát nazvali i Darth Vader, protože Dale si k černému vozu pořídil i černou helmu a závodní kombinézu. V sezóně 1988 si na konto připsal další tři výhry (Atlanta, Martinsville, Bristol). V roce 1989 to bylo dalších pět výher (North Wilkesboro, Dover, Darlington, Dover, Atlanta).

 

Sezóna roku 1990 už byla zase o něco šťastnější - devět výher (Atlanta, Darlington, Talladega, Michigan, Daytona, Talladega, Darlington, Richmond, Phoenix), osmnáct dojezdů v TOP5 a dvacet tři dojezdů v TOP10 - to vše stačilo, aby Dale rozšířil sbírku titulů o další, již čtvrtý titul. Po druhé navíc vyhrál exhibici The Winston.

V roce 1991 se historie opakovala a Dale se stal již po páté šampionem. Toho roku nasbíral další čtyři výhry (Richmond, Martinsville, Talladega, North Wilkesboro), čtrnáct dojezdů v TOP5 a celkem dvacet jedna dojezdů TOP10. Earnhardt byl na vrcholu, zástupy fanoušků ho bezbožně obdivovaly a Dale si užíval své slávy. Nikdo netušil, že za deset let se stane nehoda s tak tragickými následky.

Další sezónu se musel Dale obejít bez titulu. Jeho výsledek (jedna jediná výhra z Charlotte, šest dojezdů v TOP5 a 15 v TOP10) totiž stačil až na dvanáctou příčku. Což byl nejhorší výsledek za posledních deset let jeho kariéry. Jako by to bylo výročí, protože právě v roce 1982 skončil v celkovém bodování také dvanáctý a také s jedním jediným vítězstvím. Šest let zpět se ale vždy dokázal umístit v první trojce. Najednou zde byl propad až na dvanácté místo. Všeobecně se právě o sezóně roku 1992 mluví jako o jedné z nejemocionálnějších. Na jejím konci mimo jiné ukončil svou kariéru sedminásobný šampion Richard Petty. Když už jsme u těch odchodů, z týmu Dale Earnhardta po této neutišené sezóně odešel i dlouholetý šéf posádky - Kirk Shelmerdine. Na jeho místa nastoupil Andy Petree - tento krok se ukázal jako dobrá volba. Následující sezónu se totiž král Earnhardt dokázal vrátit na svůj (pomyslný) trůn. Dale po třetí ve své kariéře vyhrál The Winston a k této výhře přidal ještě dalších šest z již bodovaných závodů (Darlington, Charlotte, Dover, Daytona, Pocono, Talladega). Sedmnáct dojezdů v TOP5 a k tomu jednadvacet dojezdů v TOP10 přineslo další, šestý titul šampiona.

 V roce 1994 se zařadil vedle rekordmana v počtu nasbíraných titulů - Richarda Pettyho. K dalšímu titulu stačily čtyři výhry (Darlington, Bristol, Talladega, Rockingham). Earnhardt se tak mohl pyšnit titulem sedminásobný šampion série NASCAR Winston Cup. Šampionem po sedmé a naposledy.

Rok 1995 přinesl pět výher (North Wilkesboro, Sonoma, Indianapolis, Martinsville). Ale jak už bylo zmíněno, nic ze snažení nestačilo na další titul, o třicet čtyři bodů jej předstihl Jeff Gordon. Následující sezóna vypadala ze začátku hodně slibně. Dale vyhrál v Rockinghamu a Atlantě. Potom už se mu příliš nevedlo, k dvěma výhrám nepřidal už ani jednu a navíc absolvoval hrůzně vypadající nehodu v Talladeze.



Vše zapříčinil vůz Ernieho Irvana, právě on ztratil nad svým závoďákem kontrolu a došlo ke kontaktu. Earnhardt tvrdě narazil do zdi v rychlosti více jak dvě stě kilometrů za hodinu a poté se jeho vůz nekontrolovaně kutálel po trati. Hodně podobná nehoda se odehrála i v Charlotte a zemřel při ní jezdec Russell Phillips. Možná a právě proto, jaké riziko jezdci podstupují, NASCAR rozhodl o nové povinnosti v konstrukci závoďáku NASCAR. „Earnhardt bar“ byl od té doby naprosto neodmyslitelnou součásti ochranného systému. Jedná se o kovový rám, který se nachází pod střechou vně vozu a také drží čelní sklo, aby se při podobném nárazu nemohla zmáčknout střecha a zranit tak jezdce. Na rozdíl od zmíněného Phillipse Dale po této nehodě vylezl z auta a zamával davu fanoušků, přesto, že měl zlomenou klíční kost, několik kostí hrudních a (pravděpodobně) obě lopatky. Fanoušci Dale Earnhardta za něj sezónu odpískali a přáli mu brzké uzdravení, ale to byl nebyl on, už týden po této nehodě se totiž vrátil do vozu a závodil v Indianapolis, závod nicméně nedokončil, vůz opustil hned při první boxové zastávce. Druhý pokus o návrat do vozu se konal týden na to ve Watkins Glen. Tam jel Dale excelentně a dokonce většinu závodu vedl a přesto, že nakonec skončil šestý, jeho fanoušci věděli, že „je zpět.“

Psal se rok 1997, Dala čekala jedna z nejhorších sezón vůbec, tedy alespoň co do počtu výher týče. Po dlouhé době v jeho kariéře nedokázal totiž ani jednou „dojet“ na Victory Lane. Dojezdů v TOP5 bylo také poskromnu - pouhých sedm a o devět více bylo dojezdů v TOP10. Naposledy utržil stejnou porážku v roce 1981, i tehdy byl bez výhry, ale dojezdy byly o něco lepší. Už na začátku sezóny se navíc Dale stal účastníkem další velké nehody, a sice už během zahajující slavné daytonské pětistovky, kterou ještě nikdy nedokázal vyhrát. Ten den chtěl Dale vyhrát a byl blízko, velmi blízko, jako už tolikrát…



Už to mohla být předzvěst špatné sezóny. A možná měla být. V Darlingtonu došlo k další velké nehodě. Earnhardt prý dokonce po absolvovaném nárazu měl na okruhu kroužit dezorientovaný a stěžovat si na dvojité vidění. Na zbytek závodu byl tak za volant černé trojky posazen Mike Dillon. Příčina dvojitého vidění a dezorientace u Earnhardta nikdy nebyla nalezena, nebo určena, mohlo se tak jednat pouze o jakýsi šok po nárazu. Přes všechnu smůlu dokázal tým zakotvit v celkovém bodování na krásném pátém místě.

Velký návrat se v roce 1998 nekonal. Earnhardt dokázal zvítězit pouze jednou a to (konečně) v Daytoně. Po devatenácti pokusech o výhru, ten dvacátý vyšel.

Jakoby vyhrát Daytonu byl mezník v jeho kariéře, jakmile se mu to podařilo, fanoušci začali diskutovat nad věkem Dale Earnhardta Sr.(v tu chvíli mu bylo necelých 50 let - byl už na závodění starý?), na scéně se navíc v sezóně 1999 objeví závodník Dale Earnhardt Jr., není to jenom další důvod proč přenechat závodění „mladším závodníkům“? I přes všechny spekulace se Dale Sr. závodění nehodlal vzdát. Během sezóny nasbíral celkem tři výhry (Talladega, Bristol, Talladega) a i jeho dojezdy v TOP5 a TOP10 byly slušné. Sezónu nakonec dokončil na sedmém místě. Závod v Bristolu se navíc díky svému dramatickému závěru zapsal do dějin závodění NASCAR.



Tým #3 se radoval, ale fanoušci a diváci svým pískáním a skandováním dávali jasně najevo, že takhle by se vyhrávat nemělo. I do následující sezóny Earnhardt nastoupil po boku svého syna, který právě v této sezóně dokázal poprvé vyhrát (Texas, později si připsal druhou výhru v Richmondu). Earhnardt Sr. si na své konto připsal poslední dvě výhry (Atlanta, Talladega). Takže to máme celkem sedmdesát šest výher během dvaceti sedmileté kariéry. Třináctkrát dojel toho roku v TOP5 a celkem dvacet čtyř krát v TOP10. Možná právě díky těmto výsledkům mnozí říkali, že Earnhardt nabral druhý dech. Jeho dojezdy mu přinesly celkově druhé místo v šampionátu.

Ještě než začala ona sezóna roku 2001 se Dale zúčastnil čtyřiadvacetihodinovky Rolex v Daytoně. Jeho tým byl složen ještě jeho synem Earnhardtem, Jr., Andym Pilgrimem, a Kellym Collinsem. Ve své třídě nakonec skončili druzí.

Na daytonskou pětistovku si Dale vydobyl sedmou startovní pozici. Klasický průběh závodu byl zakončen tragédií, kterou všichni velmi dobře znají. V posledním kole závodu se Earnhardt dostal do kontaktu s vozem Marlina Sterlinga, Kena Schradera a lemující zdí. Veškerou událost zastínilo vítězství Michaela Waltripa, až po chvíli se zraky fanoušků stočily k havarovanému vozu Dala Earhardta Sr., který stále z vozu nevystoupil.



Nehoda jako taková nevypadala zas tak hrozivě, Dale absolvoval i tvrdší nárazy a četné přemety. Hloupá náhoda ale způsobila, že se konflikt stal osudným. Dale byl po vyproštění z vozu transportován do nemocnice, v 17:16 byl prohlášen za mrtvého. Jako oficiální příčina smrti byl úřadem Volusia County stanoven úder tupým předmětem do hlavy od nárazu na lemující zeď. Fyzickou příčinou smrti byla fatální bazilární fraktura lebky (velmi vzácná zlomenina, zlomeniny tohoto typu mohou způsobit trhliny v membránách obklopujících mozek, nebo mozkových plen, s následným únikem mozkomíšního moku). Kromě zlomeniny lebky měl osm zlomených žeber, zlomený levý kotník a hrudní kost (tato zlomenina bývá častým následkem resuscitace).

O smrti jednoho z nejlepších závodníků NASCAR se svět dozvěděl po několika hodinách od události.




Bylo mu čtyřicet devět let.

Smrt Dale Earnhardta Sr. byla přes veškerou bolest jistým přínosem. NASCAR přijal další bezpečností opatření - mezi nimi velmi známý systém HANS, který byl ve světě motorsportu běžně užíván, leč bohužel ne povinně. Sám Earnhardt prý zařízení odmítl nosit, protože mu bylo nepohodlné.

Bolest z odchodu velkého závodníka dokonce spoustu fanoušků donutila psát výhružné dopisy Marlinovi Sterlingovi, obviňovali jej, že za smrt může on. V vzápětí na to, byl ale veškerých obvinění zproštěn, Dale Jr. veřejně prohlásil, že Marlin za smrt jeho otce nemůže.

Richard Childress veřejně slíbil, že #3 už nikdy nebude použito. Patřilo Earnhardtovi od roku 1980 a patří mu tak dodnes.

Fanoušci začali ctít Earnhardt tím, že drží tři prsty nahoře ve třetím kole každé daytonské pětistovky, nebo na jejím závěru.

Během života a poté i posmrtně získal Dale nesčetně ocenění a uznání. Mezi nimi i Řád Long LeafPine, v roce 1994 byl uveden do sportovní síně slávy Severní Karolíny, byl jmenován mezi padesátku NASCARových největších/nejlepších jezdců (1998), posmrtně byl jmenován nejoblíbenějším jezdcem NASCAR v roce 2001, uveden do Americké síně slávy motorsportu (2002), o čtyři roky později už to byla Mezinárodní síň slávy motorsportu. V roce 2010 byl jmenován do NASCAR síně slávy.

Věnujme tedy 18. února v 17.16 tomuto výjimečnému závodníkovi minutu ticha k výročí třinácti let od jeho smrti.