Tomáš Enge má za sebou premiéru v Indy Racing League a vůbec nedopadla podle jeho představ. Šest kol před koncem závodu v rychlosti přes 300 km/h havaroval – po smyku byl jeho vůz jako torpédem zasažen autem Tomase Schecktera a pak se ještě odrazil od zdi lemující jednu z nejrychlejších tratí světa v kalifornské Fontaně.

 

Opravdu nevím. Za soupeři jsem nejel tak blízko, abych ztratil přítlak. Navíc tahle zatáčka do cílové rovinky byla mnohem snazší, v ní jsem během závodu neměl žádné problémy. Najednou šla zadní kola do smyku, aniž bych si uvědomoval důvod. A to je na tom nejhorší.

 

Určitě. Ale mechanikům se je kvůli poškozenému kabelu nepodařilo stáhnout. Až auto odvezou domů do Indianapolisu, prostudují údaje a všichni budeme chytřejší. Potřebuji to vědět. Nastoupit k dalšímu závodu a netušit, co jsem měl udělat jinak nebo lépe, to by nebyl dobrý pocit.

 

Jaké mohou být, když jsem soupeřům vůbec nestačil… Převažuje zklamání, že auto nestačilo ani na to, abych se udržel jezdců ve středu pole. Jel jsem na plný plyn kolem dokola a stejně jsem neměl šanci. Podobně na tom letos byli i moji předchůdci – mnohem zkušenější Al Unser jr. a Jacques Lazier. Asi to bude v motoru, který momentálně na konkurenci nestačí.

 

Jezdit v pytli – tak se říká jízdě za zády větší skupinky závodníků – i v zatáčkách. Jede se v těsném kontaktu a auto může snadno ztratit přítlak. Pak se kola začnou smýkat, vůz se sune bokem na bariéru a musíte s tím něco udělat. Párkrát jsem se dostal do krizové situace, ale pokaždé jsem ji zvládl.

 

Jsou to zvláštní závody. Kdybych se soupeři držel krok, asi by se mi líbily víc. Nečekal jsem, že budou soupeři o tolik rychlejší, i když se ten rozdíl počítal jen na desetiny sekundy. Ale souboj na oválu má i své kouzlo – jede se v těsném kontaktu, bojuje se v neuvěřitelné rychlosti, to vám hned stoupá adrenalin! Jenom škoda, že jsem polovinu závodu jezdil sám a uhýbal jsem rychlejším. Premiéra mě rozhodně neuspokojila, ale to neznamená, že bych kvůli tomu zatracoval celou disciplínu. Věřím, že už v příštím závodě v Texasu se se soupeři poperu mnohem víc.

 

Ale já přece chci jezdit co nejrychleji. Dělám všechno pro to, abych hranici svých možností posunul ještě o kousek dál. Proto jsem moc rád, že jsem od manažera dostal příležitost vyzkoušet si disciplínu, kde se jezdí nejrychleji. A strach jsem neměl sni při té velké ráně. Jenom jsem zavřel oči, nadechl se, pustil volant a zkřížil ruce na prsou…