Řeč přišla na různé disciplíny i na děti

Jediný český pilot ve F1 Tomáš Enge na jedné straně, vítěz dvou závodů mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 ccm i bývalý jezdec vrcholné MotoGP Lukáš Pešek na straně druhé. Oba patří ve svých disciplínách mezi přední české závodníky a během své kariéry již poskytli také řadu rozhovorů, v nichž už zodpověděli snad všechny otázky. Co tedy vymyslet, aby vznikl zajímavý rozhovor s touto dvojicí? S originálním nápadem přišli o víkendu pořadatelé výstavy OK Group Racing Expo. Ti nechali v sobotu Peška s Engem na pódiu samotné a dvojici tak nezbylo nic jiného než vést rozhovor mezi sebou.

Pešek se prosadil na motocyklové scéně, Enge v automobilových závodech. Bylo tedy jasné, že na srovnání těchto dvou odvětví bude muset dojít. Jako první začal Enge, který se podělil o svou nedávnou motocyklovou zkušenost.

„Vždy jsem měl motorkáře za blázny a říkal jsem, že dvě kola jsou na mě moc málo. Bál jsem se toho. Kdysi jsem se na motorce svezl, ale po padesáti kilometrech jsem ji odložil a řekl jsem si, že už nikdy více. Čím je ale člověk starší, zažívá spoustu věcí a má stále bláznivější nápady. Letos jsem si tedy řekl „proč si nezkusit pořádnou mašinu?“. Slovo dalo slovo a já si to zkusil na závodní trati. Kolínko ještě dávat neumím, na to jsem jel moc pomalu. I když jsem ale neměl moc velký prostor, mohl jsem nakouknout do toho, co to znamená jezdit rychle na okruhu s takovýmito stroji,“ prozradil liberecký rodák.

Tato zkušenost jenom umocnila Engeho respekt k motocyklovým závodníkům: „Vysedání z motorky v zatáčkách, příprava před zatáčkou, brzdění, stoupání, náklony, přenášení váhy… Na motorce je fyzická práce daleko větší než v závodním autě, pokud tedy mluvíme o autě, které má posilovač řízení. Pořád jsou pro mě motorkáři blázni, protože když přeci jen upadnete, tak to bolí. Když narazíte v IndyCar ve 350 km/h na oválu do zdi, bolí to také, ale máte přeci jen kolem sebe nějakou konstrukci. Na motorce ne,“ vysvětluje Enge.

Podle Peška je automobilové závodění tak trochu nuda: „Jezdím autem každý den, jezdil jsem i na okruhu. Na motorce je daleko více věcí, které musíte vyhodnocovat. Jste v daleko větším stresu, všechno musíte lépe načasovat. Když jedu v autě na okruhu, mám pocit, že se tam v úvozovkách nic neděje. Přijde mi, že na všechno mám čas. Nemám tam žádné přesedání, žádné velké pohyby do stran a tak dále,“ říká.

 Lukáš Pešek má zkušenosti i s motokárovými závody. Foto: Racing Expo

Oba závodníci ale uznávají, že každá motoristická disciplína je náročná jiným způsobem. Po vlastní zkušenosti má Pešek velký respekt i k motokáristům.

„Mám zkušenost s motokárovými závody na dvoutaktní řadičce. Nejel jsem špatně, ale druhý den jsem byl úplně v pytli. Za prvé mě bolela žebra, což byl průšvih jako blázen. Kromě toho jsem ani nemohl hnout krkem. Neuvědomoval jsem si, že to vlastně celé držím na krku. Druhý den jsem se nemohl hnout. I motokáry, kteří jsou podle mě pro laiky takové opovrhované, jsou podle mě těžkou disciplínou. Ti kluci to musejí umět a musí být opravdu vytrénovaní.“

Enge složil poklonu pro změnu motokrosařům: „Já si nedokážu představit ani závod na motokrosové motorce, kde jezdec stojí pořád v pedálech. Má sice nějaké tlumiče, ale jeho hlavní tlumiče jsou v podstatě nohy, záda a celé tělo. V podstatě je jako lyžař,“ dodal.

 

Místo rychlých kol raději tenis nebo atletika

Jak Tomáš Enge, tak Lukáš Pešek již přivedli na svět své potomky. Došlo proto i na otázku, zda i je povedou k motoristickému sportu. Něco takového by se nabízelo zejména u Peška, který momentálně provozuje závodnickou školu i minibikový tým. Vypadá to však, že se jejich dětí na závodní dráze v budoucnu nedočkáme.

„Mám dceru, které jsou čtyři roky, ale jezdit nebudeme. Nechci vychovávat dítě ve sportu, který znám tak dobře. Znám všechny zákulisní věci a chci mít od toho trochu odstup. Za prvé bych to nemohl dělat dobře, protože bych tam dával rodičovské emoce, které tam vůbec nepatří. Za druhé nevím, komu jinému bych ji svěřil, aby mi ji trénoval,“ vysvětluje Pešek.

Roli rodiče a současně trenéra je podle Peška velmi obtížné skloubit: „Rodiče samozřejmě mají strach. Druhá věc je taková, že rodič často nedokáže vyhodnotit situaci správně. Řeší ji totiž jako rodič a ne jako trenér, který to vidí z úplně jiného úhlu pohledu. To v té chvíli není pro rodiče úplně příjemné. Něco takového ale děláte pro výkon dítěte, ne proto, aby to bylo příjemné,“ myslí si.

Enge jeho obavy chápe: „Já kdybych chtěl jít se svými dětmi tímto směrem, také vím, že bych se o to nemohl starat nebo to vést. Dával bych tam své rodičovské emoce. Je proto super, že rodiče svěřují děti trenérům jako Lukáš a věří jim. Ty děti na trenéra totiž nahlížejí jinak než na rodiče. Před nimi mají kolikrát i strach.“

 Své děti Tomáš Enge vést k motorsportu neplánuje. Foto: Racing Expo

I když to ale nebudou rychlá kola, dost možná ve sportovním světě o Peškově dceři ještě uslyšíme: „Už jsme se dali na dráhu tenisu a atletiky. Je to čistý sport. Chtěl bych se na to koukat z tribuny, jíst třeba párek a ne někde řvát „přidej“,“ podělil se Lukáš se svou představou.

Pokud jde ale o svěřence jeho motoškoly, má nároky podstatně vyšší: „Rád bych dostal svého svěřence do MotoGP. Jinak bych to asi nedělal. Neumím dělat věci jen tak, to bych to radši nedělal vůbec. Jednou z vlaštovek, kterou jsem vychoval, je Oliver König. Ta už tam skoro došla. Závodí v mistrovství světa superbiků. To je můj první intenzivní pokus. Tři roky jsem se mu věnoval, trénoval ho a posouval se. Sice následně změnil manažment a nedoplul tam úplně se mnou, ale to je jedno, zásluha tam je,“ dodal.


Zdroj: Racing Expo, úvodní foto: Racing Expo