Jean-Pierre Beltoise (1937 – 2015)

V době, kdy evropské závodní okruhy ovládli anglicky mluvící jezdci s anglickými auty, Francouzi těžce nesli, že nemají žádného pilota F1. V polovině 60. let se situace začala pomalu měnit. Ve Francii se objevili výrobci kvalitních závodních aut, závody získaly podporu petrolejářských společností a díky tomu se vynořila řada talentovaných jezdců. Průkopníkem této francouzské nové vlny byl Jean-Pierre Beltoise.

Syn řezníka získal s motocykly 11 národních titulů a v mistrovství světa pravidelně bodoval ve třídě padesátek. Na závody si vydělával jako mechanik u výrobce závodních vozů Reného Bonnetta. Příležitostně zkoušel závodit i se sportovními auty. Jenže v létě 1964 těžce havaroval v Remeši. Utrpěl vážné popáleniny a 16(!) zlomenin levé ruky, lokte a ramene. Následkem nehody zůstala ruka téměř nepohyblivá.

Nevzdal se a po mnoha měsících strávených v nemocnici se vrátil. Skončil s motocykly a soustředil se na auta. Malou firmu Reného Bonnetta koupil výrobce raket Matra a začal ji proměňovat v moderního producenta špičkových závodních vozů. Beltoiseho odhodlanost zaujala šéfa Matry Jeana-Luka Lagardéra a ten mu dal šanci. Beltoise se po roce ještě o berlích vrátil do Remeše a s Matrou získal ve F3 první velké zcela francouzské vítězství nové éry. 

183987

Navzdory těžkému zranění vyhrál v roce 1965 svůj první závod ve F3

Jeho kariéra pak na dlouho zůstala spojena s Matrou a stoupala spolu s ní vzhůru. Společně slavili prvenství v závodě F3 v Monaku roku 1966 a poté vítězství ve všech čtyřech závodech argentinské Temporady počátkem roku 1967. S Matrou Beltoise postoupil do F2 a v roce 1968 získal titul mistra Evropy. Zcela logicky to byl on, kdo v roce 1967 testoval prototypy v rámci přípravy Matry na vstup do F1. S monopostem F2 zatíženým podle předpisů F1 získal dvě sedmá místa v závěrečných velkých cenách roku 1967.

Do skutečného monopostu F1 usedl v Jaramě v roce 1968, když zaskočil za zraněného Jackieho Stewarta. S Tyrrellovou Matrou-Ford krátce vedl a zajel nejrychlejší kolo. V Monaku jel poprvé se zcela francouzským vozem F1, Matrou poháněnou vlastním motorem V12. V dešti v Zandvoortu dojel do cíle jako druhý, ale jinak se potýkal s málo výkonným motorem. 

183985

Na zmoklém Zandvoortu 1968 v souboji s Jackiem Stewartem

Pro rok 1969 se Matra soustředila na spolupráci s Tyrrellem a prosadila Beltoiseho jako druhého jezdce. S Matrou-Ford sekundoval Stewartovi v cestě za mistrovským titulem. Své fanoušky nadchl při domácí velké ceně v Clermont-Ferrandu skvělou jízdou a druhým místem (za Stewartem) po tvrdém souboji s Jackym Ickxem. V šampionátu skončil celkově pátý.

183979

Létající Beltoise s F2 na Nürburgringu 1969

Pro rok 1970 se Matra vrátila k vlastnímu motoru a samozřejmě pokračovala s Beltoisem. Vrcholem sezony byla opět jeho jízda v Clermont-Ferrandu. Znovu bojoval s Ickxem, ale tentokrát o vítězství. S náskokem vedl, když prorazil pneumatiku o kámen. V roce 1971 Beltoiseho zaskočilo, že byl Matrou jako týmová jednička angažován Chris Amon. Firma chtěla kromě účasti ve F1 nasadit svůj třílitrový prototyp do celého mistrovství světa značek a Beltoise zde hodlal dokázat své kvality. Šampionát vytrvalců začal v Buenos Aires, jenže kvůli chybě v kalkulaci došlo Beltoisemu palivo. Chtěl proto dotlačit vůz do nedalekých boxů. Všichni soupeři projeli dvakrát kolem, když do matry narazil vedoucí Ignazio Giunti. Jeho ferrari začalo hořet a mladému Italovi nebylo pomoci. Beltoise po nehodě skončil ve vazbě a byl obviněn z vraždy. Jediným, kdo mu tehdy pomohl, byl šéf týmu B. R. M. Louis Stanley. Za zavinění tragické nehody mu byla na tři měsíce odebrána závodní licence.

Na konci roku 1971 Matra skončila s F1 a zaměřila se jen na vytrvalostní závody. V těch se Beltoiseho partnerem stal jeho švagr Francois Cévert. Pro F1 se dohodl se Stanleyovým B. R. M., které během předchozí sezony přišlo o své hvězdy Pedra Rodrígueze a Jo Sifferta. Byl to pro obě strany tak trochu krok z nouze, protože v době, kdy Siffert smrtelně havaroval, měli nejlepší jezdci už uzavřené smlouvy. Beltoise se stal členem početné sestavy, nově financované Marlborem. Jenže štědrá podpora se rozptylovala do nasazování až šesti vozů, což bylo nad síly týmu. Mezi jezdci představoval Bébel jedinou jistotu vyrovnané kvality.

Jeho velká chvíle přišla v Monaku, kde se jelo za hustého deště. Trať zaplavily potoky vody a všichni měli plné ruce práce alespoň udržet vůz na trati. Jediným, kdo po dvě a půl hodiny závodu jezdil zcela na limitu, byl 35letý veterán Beltoise. Před startem ze čtvrté pozice si nechal odstranit zadní stabilizátor. Během prvního kola předjel tři vozy a ujal se vedení. V závodě pokořil i mistry jízdy na mokru Ickxe a Stewarta a zvítězil. Sám své vítězství hodnotil střízlivě: „Měl jsem pneumatiky Firestone, které byly toho dne nejlepší.“ Jenže stejné pneumatiky měla i řada dalších jezdců v čele s Ickxem. 

183981

Po vítězství v Monte Carlu 1972

Beltoise zůstal B. R. M. věrný i v dalších dvou letech, ač firma z Bourne postupně ztrácela kontakt s nejlepšími. Posledním společným úspěchem bylo druhé místo v Kyalami roku 1974. O svých kvalitách ale přesvědčil čtyřmi prvenstvími ve vytrvalostních závodech s Matrou. Jenže v těch koncem roku 1974 působení Matry skončilo a Bébel najednou zůstal bez práce.

Jezdil vytrvalostní závody s vozem Ligier a později s prototypem Inaltera Jeana Rondeaua. Jeho novou nadějí se stal projekt francouzského týmu F1 Guye Ligiera, se kterým se jako dodavatel motorů vracela Matra. Opět bylo logické, že byl pozván Beltoise. Jenže nakonec do vozu usedl mladý talent Jacques Laffite. 

183983

Poslední setkání s F1 během testovacích jízd s Ligierem v roce 1975

JPB se pak řadu let neúnavně angažoval ve francouzském šampionátu cestovních vozů jako jezdec, organizátor a propagátor. Jeho synové Anthony a Julien také závodili, ale úspěchů svého otce nedosáhli. Jean-Pierre Beltoise v závěru života trpěl závažnými zdravotními problémy. První atak mrtvice ještě zvládl, druhý, který ho postihl 5. února 2015 během dovolené v Senegalu, se mu ale stal osudným. Bylo mu 77 let.