Jsem na travnatém svahu, kde ještě nedávno seděla poměrná část osmatřicetitisícové návštěvy čtvrtého letošního závodu série DTM. Na stadionu fouká silný vítr a jeho poryvy prořezává v pravidelných intervalech pouze agresivní zvuk osmiválce Mercedesu Jamieho Greena. Zatímco většina aktérů už odjela domů, stříbrné šípy zůstávají, aby zdejší trať využily k dalšímu vývoji svého vozu. Na vylidněném okruhu je to pro mě příležitost shrnout, jaký vůbec byl letošní závod DTM v Brně.

 

Především se jednalo o vrcholný automobilový podnik roku a hned po MotoGP druhou největší motoristickou akci v České republice. Ta měla za úkol přilákat na tribuny více diváků než v loňském roce. To se sice podařilo, ovšem rozdíl 3 tisícovek diváků není až tak velký, jaký by se v souvislosti s přítomností hvězd kalibru Miky Häkkinena, Heinze-Haralda Frentzena či Jeana Alesiho dal očekávat.

 

Zatímco loňský podnik byl krokem do neznáma a bylo pouze na promotérech závodu, aby širšímu publiku představili celou DTM a vše kolem ní, letos už měla většina návštěvníků solidní povědomí o tom, co mohou od této akce očekávat. Nabitý páteční program (navíc se vstupem zdarma), během kterého se opravdu jezdí a trénuje bez nějakého šetření motorů či náhradních jezdců. Skvělý kvalifikační systém, jasný a přehledný – navíc výborně prezentovaný, kdy mají diváci možnost během super pole sledovat reakce ostatních jezdců na aktuální výkony svých kolegů.

 

A to hlavní: možnost doslova dotknout se hvězd i jejich strojů, projít se paddockem a nasát atmosféru motoristického prostředí. I to však může být pro mnohé málo. Zatímco v zahraničí bývají podobné akce koncipované pro celou rodinu, u nás (i přes snahy pořadatelů to změnit) zůstávají pouze zábavou pro úzký okruh nadšenců. Zdá se, že letošní závod DTM zase nebyl takovou zábavou pro celou rodinu, jak bylo avizováno či jak tomu bylo vloni. Nutno dodat, že na lesku těch atrakcí, které byly na Masarykově okruhu k dispozici, ubralo i počasí.

 

 

"Tak to máme formulky BMW, italské formule a Skoda Octavia," vypočítával německý kolega cestou na start prvního nedělního závodu, když došla řeč na diváckou účast. "To je ale příliš málo," dodal a já si říkám, že má vlastně pravdu. I vloni byly podpůrné závody 4 (jako by to ovšem hrálo nějakou roli). "A kolik jich tady vlastně je?" pokračuje Němec a při odpovědi "Zatím asi 20 tisíc" jen mávne rukou. Chce se mi odpovědět: "No jo, ale tady jste v Česku!" ale při vzpomínce na dubnovou stošestnáctitisícovou návštěvu na Hockenheimu bych se před ním zastyděl.

 

A čím potěšil letošní program (ač hvězdami nabitější v mnohém proti loňsku okleštěný) ty, co přišli? Kvalifikace jako vždy napínavá až do poslední vteřiny, závod pravda poněkud sterilnější než v září (nemalou zásluhu na tom má absence Christiana Alberse, který se vloni postaral o většinu rozruchu na trati). Tak jako tak to byl kvalitní motoristický zážitek. Pokud si však někdo odnese jako největší vzpomínku divoce rostoucí trávu na diváckém svahu či paprikové klobásy, pak se někde stala chyba. Bagr zakousnutý do hlíny nedaleko ode mě může však být příslibem budoucích změn na Masarykově okruhu. Zda si jich budeme moci užít v souvislosti s dalším závodem DTM zůstává otázkou.