Bern Rosemeyer – sedmdesáté výročí jeho úmrtí.

"Bernd doslovně neznal strach a to někdy není dobré." Rudolf Caracciola

"Rosemeyer nikdy nezávodil pošetile nebo riskantně, prostě byl jen rychlejší než všichni ostatní." Dr. Porsche

V sekvenci krátkého filmu pořízeného v roce 1937 na Poháru Acerbo můžeme vidět dva italské policisty, jak sledují na klikatém okruhu v blízkosti Pescary vrcholný automobilový závod té doby. Vidí, jak automobil Mercedes Benz W125, nejrychlejší vůz předválečné éry, projíždí pravou zatáčku a vjíždí na krátkou rovinku. Pak vidí další vůz, Auto Union typ C, jak projíždí tuto pravou zatáčku viditelně rychleji a na krátké rovince se dostává na úroveň Mercedesu. Vozy se doslova dotýkají, pilot vozu Auto Union jako by neměl respekt, posouvá svůj vůz dopředu a do další levé zatáčky vjíždí již na prvním místě. Policisté se dívají na sebe, gestikulují a v jejich očích je vidět úžas a vzrušení.

Před válkou toho bylo o Berndu Rosemeyerovi napsáno mnoho, takže je dnes těžké oddělit, co je pravda a co fikce. Vždy, když je někdo geniální, vytvářejí se kolem něho legendy. Je dobře, že se zatím nikdo nepokusil jeho život zfilmovat, diváci by po shlédnutí takového filmu museli mít nutně pocit, že něco takového je možné jen v Hollywoodu. Pokusme se tedy oddělit fakta od fikce.

Bernard Rosemeyer se narodil 14. října 1909 v Lingenu (Ems), v 50 tisícovém městě blízko hranice s Nizozemím. Jeho otec vlastnil garáž a opravářskou dílnu, Rosemeyer & Co, takže není divu, kde se vzal Berndův zájem o motocykly a auta. Poté, co ukončil školu, se stal spolu se svým o rok starším bratrem pomocníkem v opravně.

Auta a motocykly se brzy staly jeho jediným zájmem. Už v jedenácti letech dokázal řídit auto tak dobře, že jeho jízdy několikrát skončily až na policejní stanici. A jako dvanáctiletý už pořádal spolu s bratrem první motocyklové závody, které také pravidelně vyhrával. Ve věku 16 let obdržel řidičský průkaz licenční třídy I, II a IIIB, o který ovšem záhy přišel, když předváděl na svém motocyklu „senzační“ manévry.

Přelomovým rokem v Berndových uličnictvích byl rok 1931, když plochodrážní tým Zündapp hledal náhradu za svého nemocného jezdce. Bern absolvoval zkušební jízdy v Lingen aréně a následně byl vybrán a přihlášen do závodu v třídě 250 cm3. Bernd vyhrál hned první závod a bylo to první z jeho 11 vítězství, které v tomto roce dosáhl.

V příštím roce se jeho kariéra začala slibně rozvíjet, sezónu zahájil silničními závody s motocyklem BMW. Jeho bratr se ujal role manažera a začal se zabývat kontrakty a penězi, což bylo něco, co Bernda vůbec nezajímalo. Bernd žil pouze závoděním a jak v průběhu sezony rostly jeho zkušenosti, vystřídal motocykl BMW za výkonnější motocykl Hohensyburg s objemem 500 cm3.

V roce 1933 se stal členem týmu NSU a zvítězil v několika významných závodech, například v Schleizer Dreieck Rennen a v Bodhenheim Ring Rennen.

V roce 1934 se Bernd upsal motocyklovému týmu DKW. Jeho motocyklové úspěchy zahrnují vítězství v Marienberger Dreieck Rennen, v Schleizer Dreieck Rennen a v několika dalších závodech. Tým DKW se ovšem neangažoval jen v motocyklovém, ale i v automobilovém sportu, byl jedním ze čtyř členů týmu Auto Union.

Koncem roku 1934 tým Auto Union začal hledat nové řidiče pro svůj formulový tým pro rok 1935, a tak byl Bernd spolu s dalšími 11 řidiči pozván na 24. a 25. října k testu na okruh Nürburgring. Šéf týmu Mercedes Neubauer vzpomíná, že jeho vstup do testu nebyl rozhodně ideální, Bernd přijel pozdě na testy, dokonce neměl čas se ani převléknout, první kola jezdil pomalu a jeho jezdecký styl byl strašný. Dokonce tak strašný, že týmový manažer Willy Walb, který jízdy sledoval v jedné zatáčce, při prvním průjezdu Rosemeyera ze svého místa strachy utekl. Nutno dodat, že Bernd byl nadaný žák a další jeho průjezdy byly stále lepší. Další věc kterou Bernd „zaujal“ bylo ignorování příkazů z boxů, místo aby do nich na příkaz týmu zajel, kroužil po trati tak dlouho, než mu došlo palivo. Týmový manažer sice ve své zprávě označil Rosemeyera jako nedisciplinovaného, na druhou stranu v něm ovšem viděl velký potenciál a tak ho doporučil pro sezonu 1935 do týmu.

Rosemeyer přijal angažování do týmu s velkým nadšením. Byl závoděním doslova posedlý, o vše se živě zajímal, na vše se ptal a prakticky žil jen v továrně. Jeho zvídavost byla někdy tak na obtíž, že mechanici a inženýři ho raději odesílali přímo za týmovým manažerem. A ani ten to s ním neměl lehké, takže nakonec kapituloval a slíbil Berndovi, že se jako jezdec zúčastní mezinárodního závodu na AVUS-Rennen v Berlíně.

Berndova premiéra proběhla 26. května 1935. Tým Auto Union pro tento rychlostní okruh připravil vůz Streamliner s krytou kabinou pilota. Bernd v tréninku i přes značnou nervozitu zajel čtvrtý čas, což mu zajistilo místo v první startovní řadě. Bernd měl pomalý start, takže se propadl v pořadí, pak ale několik kol bojoval o pozici s Fagiolim na Mercedesu. Jeho první závod však netrval dlouho, pouhá tři kola. Brzké odstoupení pochopitelně vyvolalo jeho zklamání, ale důležité bylo, že Bernd získal první zkušenosti a během jízdy neudělal žádnou výraznější jezdeckou chybu.

Příští Berndův závod byl Eifelrennen na Nürburgringu. A v tomto svém teprve druhém závodě na jedné z nejtěžších tratí světa Bernd neskutečně zazářil. Po startu ze 4 místa se během prvních tří kol probil na čelo závodu poté, co ve třetím kole předjel Caracciolu na rychlejším Mercedesu. Celá další dvě kola se Caracciola marně snažil dostat před RosemeyerA, ale ten i přes to, že jeho čelní sklo bylo porušeno kamenem a že motor jel jen na 14 válců z 16, držel statečně vedoucí pozici. Až v posledním kole drobná chyba a příliš brzké zařazení Rosemeyera způsobilo, že ho dokázal Caracciola předstihnout a nakonec i zvítězit s náskokem 1,9 sekundy. Bernd ve svém druhém automobilovém závodě v životě dojel na druhém místě a pro většinu německých diváků se stal hrdinou.

V dalších závodech Auto Union vylepšovalo svůj vůz, který byl ve stínu Mercedesu. Došlo ke zvětšení motoru na 5,6 litrů, což přineslo zvýšení výkonu, ale také potíže, zvláště s karburátorem a zapalováním. Technické problémy trápily Rosemeyera při VC Francie, kdy musel odstoupit, aby následně převzal vůz po Varzim a dojel po dobrém výkonu pátý. VC Francie byla jeho prvním závodem proti skutečně špičkové konkurenci – dnes by bylo naprosto nemyslitelné, aby se jezdec dostal do kokpitu špičkového vozu v závodě Formule 1 ve svém 3 závodě v kariéře!

Další závod se konal opět na Nürburgringu, tentokrát ovšem jako mistrovská VC Německa, tudíž opět vrcholný závod. Předchozí dva závody ukázaly jednu Berndovu slabinu, a to tu, že Bernd řídí vůz spíše srdcem než mozkem. Bernd byl ovšem ve skvělé formě, a bez ohledu na deštivé počasí pokračoval v prezentaci svého jedinečného talentu, ovládal vůz na hranici možností, častokrát najížděl zatáčku nemožným úhlem a projížděl ji smykem – to vše pochopitelně k úžasu a radosti diváků. V šestém kole VC Německa ovšem zašel až příliš daleko, vylétl z tratě a zničil pneumatiku. Přesto se dokázal ještě do závodu vrátit a skončil na skvělém čtvrtém místě v tomto historickém závodě, ve kterém zvítězil Tazio Nuvolari.

V dalším závodě, Coppa Acerbo, patřili jezdci Auto Union při neúčasti Mercedesu k favoritům. Bernd si ovšem vylosoval velice špatnou startovací pozici v poslední řadě. Přesto se brzy v závodě posunul až na druhé místo, aby následně svedl skvělý souboj s Nuvolarim, který ovšem neustál - ve smyku opustil trať a píchl obě pneumatiky. Po výměně kol se znovu vrátil do boje o čelo závodu, v jednom momentě nezvládl vůz, vylétl z tratě a v plné rychlosti projel mezi telegrafním sloupem a zábradlím mostu tak, aby se následně vrátil na trať. Zadní část vozu byla po tomto výletu zle potlučena, ale i tak Bernd pokračoval v závodě dál a nakonec dokončil závod na druhém místě. Když po závodě měřil Dr. Porsche mezeru mezi sloupem a zábradlím, zjistil, že mezera byla jen o 2 cm větší než byla šířka vozu!

Další velkou cenu, VC Švýcarska na deštivém okruhu Bremgarten, ovládl Caracciola a Bernd dojel na třetím místě. Ve VC Itálie musel odstoupit pro poruchu, následně ovšem převzal vůz po Pietschovi a dokončil závod opět třetí. Ve VC Španělska se musel spokojit jen s pátým místem, hodně času ztratil poté, co mu kámen rozbil čelní sklo a musel do boxů.

Posledním mistrovským závodem roku byla VC Československa v Brně. V Brně vše hrálo pro Bernda, který tak dosáhl svého prvního skvělého vítězství poté, co impozantním způsobem ovládl závod a zvítězil s náskokem šesti minut. A nejenom co se týče závodění to byl pro Bernda významný den - při vítězném ceremoniálu mu byla představena slavná německá letkyně Elly Beinhorn. Ona se původně závodu zúčastnila proto, že chtěla vidět očekávané Stuckovo vítězství, takže otázkou zůstává, kdo z nich byl z tohoto setkání u stupňů vítězů více překvapen.

Každopádně se ukázalo, že Berndovy bleskové schopnosti se projevují nejenom na dráze, ale i v běžném životě. Jak později přiznal, stačilo mu asi 15 sekund aby si uvědomil, že tohle je dívka, se kterou chce strávit zbytek života. Požádal tedy Elly, zda by nemohl dostat její fotografii a tím si zajistil, že se později v Berlíně znovu setkali. Elly ve své biografii vzpomíná, že večer po závodě strávila oslavou Berndova prvního vítězství, kdy Bernd pil jen citrónovou šťávu a v 11 hodin šel spát - to by byla i v dnešní Formuli 1 ukázka neuvěřitelného profesionalizmu.

Ale zpět k Elly, pokud Bernd došel k nějakému rozhodnutí, šel za ním s plným nasazením a nic nebylo dostatečnou překážkou. Když se Elly vrátila do Berlína, čekal už Bernd u jejích dveří s žádostí o její fotku. Rozlobená Elly mu důrazně řekla, že není žádná filmová hvězda a že nemá chuť řídit nějakou mateřskou školku (Bernd byl o 2,5 roku mladší), ale Bernd se nevzdal a nakonec se ona musela vzdát jeho spontánnímu kouzlu. Nutno říct, že ve své podstatě byli ideální dvojice, oba žili život na 100%, oba byli fatalisty.

Bernd a Elly se stali velice populárním párem v tehdejším Německu a tak je pochopitelné, že se pro tehdejší fašistickou vládu stali dobrým reklamním zbožím. Heinrich Himmler se všude snažil prezentovat Rosemeyera jako arijského hrdinu a udělal z něho člena elitní SS. Pro Bernda ovšem byla jakákoli aktivní politická angažovanost nezajímavá, chtít po Berndovi angažovanost pro vůdce bylo stejně těžké jako chtít po Schumim, aby ve svém volném čase žvýkal Tic-Tac a kouřil cigarety Marlboro. :-)))

Těsně před vánoci postihla Bernda nepříjemná „nehoda“. Poté, co snědl zkaženou ústřici, byl hospitalizován šest týdnů se žloutenkou a jaterními problémy, takže nestihl předsezónní testy v Monze. Nicméně byl dostatečně fit, aby se mohl na konci března 1936 zúčastnit velice deštivé VC Monaka.

VC Monaka v roce 1936 se pro něj ovšem nevyvíjela nijak dobře, už v šestém kole musel do boxů kvůli opravě kabelu plynového pedálu. Po vyjetí z boxů se snažil nahnat čas, ale na olejové skvrně ztratil kontrolu nad vozem a v kopci u hotelu Paříž narazil do kamenné zdi. Kámen, který ze zdi při nárazu uvolnil, si následně donesl do boxů jako trofej.

Podobným zklamáním byl pro Rosemeyera výlet do Afriky - VC Tripolisu a Tunisu shodně nedokončil poté, co jeho vůz v obou závodech začal hořet. Podobně špatně vypadal závod na Penya Rhin, kde v kvalifikaci havaroval a poranil si nos a kolena. V závodě pak ztratil dost času opravou palivové nádrže, přesto nakonec bral páté místo.

Další závody ovšem zastihly Rosemeyera v jeho tradiční formě, na Eifelrennen v hrozných podmínkách v dešti a při viditelnosti cca 20-40 metrů zajel životní závod. Díky svému neuvěřitelnému citu pro vůz a schopnosti vidět v mlze porazil konkurenci včetně Nuvolariho rozdílem třídy. Po závodě se mu začalo přezdívat Nebelmeister (pán mlhy).

Nuvolari se Rosemeyerovi za porážku následně pomstil v Budapešti, na klikaté trati, která skvěle seděla Alfě Romeo a pro těžko ovladatelné Auto Union byla utrpením. 35 kol bojoval Bernd marný boj s Nuvolarim. Po závodě měl Bernd rozedřené ruce do krve a byl tak unaven, že nebyl schopen používat ruce a z vozu mu museli pomoci mechanici.

13 července dobyl Bernd další významné vítězství, ten den byl oddaný s Elly. Líbánky byly pro tento pár tradiční - již 13 dní po svatbě vybojoval Bernd další skvělé vítězství ve VC Německa. Závod dokončil s náskokem 4 minuty před kolegou z týmu.

V dalším závodě Coppa Ciano Bernd nebyl ve své kůži, odjel jen šest kol a ze závodu odstoupil. Ve stejném dni jeho manželka provedla rekordní dálkový let přes tři kontinenty a jak se Bernd přiznal, byl příliš nervózní na to, aby se mohl soustředit na závodění. Následně poslal své ženě blahopřejný telegram se zněním „Blahopřeji, ale už nikdy mě nesmíte takto opustit“.

Elly ve své biografii říká, že rozhodování mezi vlastní kariérou a Berndem bylo velice jednoduché. Bernd měl podle ní větší talent pro závodění než ona pro létání, a tak v příštích závodech vždy následovala Bernda. A s Elly po boku byl Bernd téměř neporazitelný, vyhrál Coppa Acerbo, VC Švýcarska, VC Itálie a několik závodů do vrchu. V roce 1936 se Bernd Rosemeyer po zásluze stal mistrem Evropy a německým mistrem v závodech do vrchu. Tohoto vynikajícího úspěchu dosáhl Bernd pouze ve své druhé závodní sezoně, což je věc dnes opět nemyslitelná.

Ale zpět k VC Švýcarska, během závodu měl Bernd velice tvrdý souboj s Caraciolou poté, co mu Caracciola bránil v předjetí. Duel pokračoval i po závodě, tentokrát se ovšem utkaly jejich manželky při velice trapném slovním duelu v hotelovém výtahu. :-)))

Z marketingových důvodů se Auto Union rozhodlo na začátku roku 1937 poslat dva své vozy do Jihoafrické republiky na místní závody. Bernd a Elly se rozhodli tyto závody využít i pro své líbánky a tak strávili 8 dní nad Afrikou v jejich Messerschmitu Bf-8 Taifun, Elly jako první pilot a Bernd jako pilot-mechanik. Samotný závod se jel jako hendikepový dle výkonnosti, což už před závodem v podstatě zmařilo šanci vozu Auto Union na jakékoli slušné umístění, ale Bernd přesto v závodě skončil pátý a druhý! Při přípravě na letecký návrat do Evropy se dozvěděl velice smutnou zprávu, že jeho matka nečekaně zemřela. Zlomený Rosemeyer se rozhodl vynechat testy v Monze a raději odpočíval na horách v Dolomitech. Tam ho ovšem zastihla další špatná zpráva, jeho bratr měl nehodu, narazil do stromu a zahynul.

Naštěstí Bernd neměl mnoho času na žal, dny byly nabyté prací, spolu se ženou se stěhovali do nového většího bytu, Bernd dělal pilotní zkoušky a zároveň se účastnil dalších testů v Monze a na Avusu. Na Avusu měl v severní zatáčce vážný jezdecký problém, v klopené zatáčce vyjel příliš vysoko, kolama najel na samý okraj ochranné zdi a takto několik sekund balancoval možná mezi životem a smrtí. Bernd vůz naštěstí zvládl a situaci zachránil.

Sezona začala pro Bernda v Tripolisu 9. května. Byl to zmatený závod s množstvím výměn pneumatik (mechanici Auto Union museli během závodu na vozech svých jezdců vyměnit 35 pneumatik!!!). Bernd musel v závodě sám několikrát do boxů, přesto však bojoval až do konce o vítězství a nakonec dokončil závod na 2. místě, 10 sekund za vítězem.

Dalším závodem byl závod na přestavěném Avusu. Bernd měl v závodě problémy s motorem, který běžel jen na 13 válců a s brýlemi, které byly od oleje, přesto závod dokončil čtvrtý a byl jen o 0,7 sekund horší než Caracciola. Poslední kolo zajel Bernd v neuvěřitelném čase 4 minuty 11,2 sekundy a průměrnou rychlostí 276,39 km/hod, což byl výkon vpravdě rekordní – mělo to trvat neuvěřitelných 34 let, než tento rekordní průměr byl překonán na okruhu v Indianapolis! Totálně naolejovaný Bernd pak musel být doslova vytažen z vozu a kombinéza omyta v benzínu, aby vypadal alespoň trochu decentně. :-)))

V dalším závodě na Eifelrennen získal Bernd na tomto okruhu třetí vítězství v řadě, opět po divokém souboji s Caracciolou. Po tomto dalším skvělém vítězství si Bernd odskočil na dálnici Frankfurt-Darmstadt, kde se svým Auto Union Streamliner vytvořil jeden světový rychlostní rekord a 6 dalších rekordů ve třídě.

22. června se vydal se svou ženou a svým závodním vozem Auto Union do New Yorku na slavný Vanderbiltův pohár. Když Bernd poprvé uviděl komickou „Mickymousí“ trať s jejími dřevěnými ploty, potřeboval notnou dávku koňaku, aby se ze svého šoku vzpamatoval. V závodě musel Rosemeyr tvrdě bojovat se soupeřem Richardem Semanem na voze Mercedes, nakonec ale zvítězil o celých 50 sekund. Jak však přiznal, byl to jeho fyzicky nejnáročnější závod.

Úspěchy na trati mu přinesly i povyšování v jeho „vojenské“ kariéře - poté, co byl za své vítězství na Eifelrennen v roce 1936 povýšen na SS-Obersturmführer, ho Himler za tento úspěch na Vanderbiltově poháru povýšil na SS-Hauptsturmführer. Po svém návratu do Evropy byl Bernd ve skvělé formě, což předvedl i v následující VC Německa. Bernd jel skvěle, své top kolo z předchozího závodu na této trati zlepšil o celých 11 sekund, ale v závodě měl ve třetím kole problémy se zadním kolem, propadl se až na desáté místo a následně po dalším skvělém výkonu dokončil jako třetí.

K dalšímu závodu VC Monaka si Bernd sám zaletěl svým Taifunem. Tato VC však nebyla Berndovi vyvolená, v 19. kole měl nehodu a zničil řízení vozu. Následně sice převzal Stuckův vůz, ale nestačilo to na lepší než 4. místo.

Pak dosáhl Bernd dalšího vítězství v Coppa Acerbo - tento závod vyhrál obzvláště senzačním způsobem a to přesto, že během závodu doslova ztratil kolo. V 8 kole na desátém kilometru Bernd otřel auto o patník tak nešťastně, že mu za další tři kilometry kolo upadlo a on dojel do boxů jen na brzdovém bubnu!

Ve VC Švýcarska udělal jezdeckou chybu a skončil mimo trať, byl vytlačen na trať a následně pro cizí pomoc diskvalifikován. To ovšem nebránilo tomu, aby převzal vůz od nového týmového kolegy Nuvolariho, zajel nejrychlejší kolo závodu a dokončil na pátém místě.

Při letu do Itálie na místní VC dostal tak vážnou rýmu, že s bolavým krkem nebyl schopen vzdorovat Mercedesům a dokončil závod jen jako třetí. Ve VC Československa dlouho vedl, ale v devátém kole mu selhaly brzdy a havaroval. Poté, co převzal Müllerův vůz ze čtvrtého místa, zajel na bezmála 30 km dlouhém okruhu několik úžasných kol a začal stíhat trio Mercedesů. V předposledním kole předjel Seamana na mercedesu a na druhého Brauchitsche ztrácel při nájezdu do posledního kola 48 sekund, zajel další skvělé kolo a v cíli závodu ztrácel na Brauchitsche už jen 5 sekund.

Donington 1937 byl Rosemeyerovým 13. startem v sezoně a on dokázal vybojovat další skvělé vítězství, tentokrát před notně překvapenými britskými diváky. Následně se Bernd v říjnu zúčastnil dalších rychlostních pokusů, během kterých překonal 3 světové rekordy a 16 rekordů ve třídě. Při pokusech Rosemeyer zjistil, že rychlostní rekordy jsou stejně náročné jako samotné závody a neměl daleko k psychickému zhroucení.

V listopadu 1937 se narodil Bernd junior a to byla pro Bernda krátká přestávka, kdy měl čas strávit čas s rodinou. Poté, co se však dozvěděl, že se Mercedes chystá překonat jeho rekordy, požádal Auto Union o to, zda by se mohl pokusit případně rekord vybojovat zpět. Mercedes připravil na rekord velice revoluční vůz s panely tak blízko u země, že se pod vozem při jízdě vytvářelo vakuum. 28. ledna 1938 pak Caracciola na uzavřeném úseku dálnice Frankfurt-Darmstadt překonal rychlostní rekord třídy B na jeden km a jednu míli s letmým startem.

Poté přišel na řadu Bernd, aby se pokusil znovu získat rekord. Jeho pokus začal kvůli větru s mírným zpožděním v 10:40, kolem měřícího bodu na prvním kilometru projel ještě v pořádku, pak ovšem jeho vůz dostal smyk, vyjel z tratě, otočil se a rozpadl se. Bernd při nehodě vypadl z vozu a když se k němu dostavil lékař, jeho srdce ještě tlouklo, ale velice záhy se zastavilo. Bernd Rosemeyer byl následně pohřben se všemi vojenskými poctami.

Jaký byl tedy Bernd Rosemeyer jako závodník a v čem byla jeho velikost?

Pokud budeme porovnávat míru talentu jednotlivých jezdců, tak i přes nespornou míru talentu jezdců jako byli Gilles Villeneuve, Ronnie Peterson či Jochen Rindt dospějeme k názoru, že nikdo z nich neměl takovou míru talentu jako Bernd Rosemeyer. Jeho styl jízdy byl velice dobře čitelný - auto se v zatáčce vždy přetáčelo ven, ale i přes svou čitelnost se nenašel jezdec, který by jeho jezdecký styl dokázal kopírovat a být stejně rychlý jako on.

Své jistě sehrálo i to, že Bernd přešel do Formulí bez předchozích závodních zkušeností, jeho jezdecký styl tím pádem nebyl deformován vozy jiných tříd. Své na vývoji jeho jezdeckého stylu jistě sehrály i samotné vozy Auto Union. Nedá se přímo říct, že vozy Auto Union byla špatné vozy, rozhodně to ale byly extrémně přetáčivé vozy. Auto Union mělo ovšem štěstí, že našlo Bernda Rosemeyera. Nezpochybnitelným faktem je, že některým jezdcům takové vozy prostě vyhovují, stačí si vzpomenut jak Michaelu Schumacherovi vyhovoval extrémně přetáčivý Benetton B194.

Můžeme se jen domýšlet, jaké výsledky by Bernd dosáhl s nějakým „normálním“ vozem, skutečností je, že když se zúčastnil neoficiální testovací jízdy pro Mercedes, byl vozem Mercedes ohromně nadšen.

Statistiky říkají že Bernd Rosemeyer se zúčastnil 31 závodů, ve 20 z nich dokázal odstartovat z první řady, 10 závodů vyhrál, ve 12 zajel nejrychlejší kolo závodu. Zvláště úchvatně vypadají jeho výsledky na nejslavnější verzi Nürburgringu, tam vybojoval postupně 2., 4., 1., 1., 1. a 3. místo! To jsou fantastické výsledky vzhledem k tomu, že po většinu kariéry nezávodil s nejvýkonnějším vozem. Zcela nepochybně udělal v několika závodech chybu, která ho stála další vítězství.

Za zmínku jistě stojí názor paní Caracciolové: "Bernd byl po tři roky symbolem štěstí v automobilových závodech. Když vyhrál, tak skutečně vyhrál. Bez něho by byly závody a prostředí kolem nich jednotvárné a nudné ... Byl bezstarostný, odvážný, veselý, prostě mladý. Snad, když se nad tím zamyslíte, až příliš odvážný. Ale nebylo možné si jej představit jinak".

Co pro něho bylo příznačné bylo to, že se absolutně nezajímal o plat jaký bere, jen na podzim roku 1937 poté, co se mu narodil syn, pamatoval na zadní kolečka a vyjednal si výrazné zvýšení platu.

Pro generace fanoušků zůstane Bernd Rosemeyer ideálním typem automobilového závodníka. Byl mladý, hezký, brilantní a bezproblémový, německá automobilová veřejnost ho opravdu milovala a i přes neuvěřitelný vzestup zájmu Němců o závodění v posledním desetiletí, vyvolaný skvělými výkony Michaela Schumachera, lze Bernda označit za nejpopulárnějšího německého závodníka všech dob.

Kariéra Bernda Rosemeyera trvala jen 979 dnů a mnozí říkají, že je to příliš málo na to, aby mohl být označen titulem nejlepší závodník všech dob. Důležité však podle mě není to, jak dlouho Bernd závodil, ale jak ten čas, po který mu osud závodění dopřával, dokázal využít. A právě toto řadí Bernda Rosemeyera na jedno z nejčelnějších míst v dějinách autosportu.

Zajímavou fotografie Bernda Rosemeyera najdete na tomto místě.

Nějaké fotografie vozů Auto Union najdete zde, zde a nebo třeba zde.

Vozy Auto Union je možné koupit i jako modely: Auto Union Typ C (1936-37), Auto Union Typ C / Bergrenner (1936-37) a nebo třeba Auto Union Typ D2 (1938).

Pokud by jste se chtěli dozvědět něco víc o jeho ženě, pak například zde.

Na závěr speciální dík Honzovi Procházkovi za úpravy textu.

Informace převážně čerpány ze zahraničních internetových serverů a dále z archivu autora článku.