Kompletní automobilový závodník (část 3/3)

Zajišten v IndyCar a bez závazků ve Formuli 1, Mario měl teď dost času se zaměřit na poslední nedobytou metu své kariéry...24 hodin v Le Mans. Startoval už sice v tomto klasickém závodě v letech 1966 a 1967, ale bez hmatatelného úspěchu. V roce 1982 se do Francie vrátil s vozem Mirage Ford ve kterém ho měl střídat syn  Michael, ale organizátoři vůz z technických důvodů vyloučili pouhou hodinu před startem. Jen o pár týdnů předtím byl Andrettiho Wildcat Cosworth jedním z několika vozů které byly vyřazeny po hromadné havárii během zahřívacího kola před startem Indy 500. Všechno konečně klaplo v roce 1983, když Andretti v IndyCar zahájil spolupráci s dvojicí Carl Hass a Paul Newman. Hass byl dovozcem závodních vozů Lola a poháněn motorem Cosworth, Mario vyhrál dva závody, což v konečném hodnocení stačilo k zisku třetí příčky. Přestože v Indianapolis měl Andretti zase smůlu, jeho návrat do Le Mans byl tentokrát velmi úspěšný. Společně s Michaelem a Philippe Alliotem skončil ve voze Kremer Porsche na celkově třetím místě.

Situace byla ještě lepší v sezoně 1984. Přestože mechanická porucha znamenala další předčasný konec na Speedway, Mario během sezony vyhrál šest ze 16 závodů a počtvrté se stal šampionem mistrovství IndyCar s vozem Lola Cosworth. V dalším roce Andretti skončil v šampionátu na pátém místě se třemi vítězstvími a druhým místem v Indy 500, těsně za vítězným Danny Sullivanem. Rok 1986 přinesl další pátou příčku v celkové klasifikaci a smůlu v Indy 500. Mario přesto dosáhl dvou vítězství, jedno z nich v Oregonu, kde Michael vedl ještě v poslední zatáčce, ale Mario nakonec svého syna ve sprintu k cílové čáře překonal o 0.07 vteřiny!

V roce 1987 Andretti všem připomněl, že ještě nepatří do starého železa, když svou Lolu Chevrolet na Speedway postavil na pole position. Během závodu se držel vpředu, ale jeho motor zase jednou zklamal 20 kol před cílem, když Mario pohodlně vedl. V šampionátu získal dvě vítézství a celkově šesté místo. Dvakrát zvítězil i v příštím roce a v celkové kvalifikaci si polepšil na pátou příčku. V Indy 500 zažil opět smůlu, ale v rodinném tahu na Le Mans, kdy se s ním za volantem Porsche 962C střídali syn Michael a synovec John, dojel na slušném šestém místě.

Jak roky ubíhaly, Andrettiho profesionální kariéra dosáhla třicátého výročí. V sezoně 1989 sice nevyhrál žádný závod, skončil ale čtvrtý v Indy 500 a šestý v šampionátu. Přestože úspěchy nepřícházely snadno, zůstal Mario konkurenceschopným automobilovým závodníkem i po padesátce. Svědčí o tom celkově sedmá příčka v mistrovství IndyCar v letech 1990 a 1991, a šesté místo v roce 1992. Na Speedway startoval v ročníku 1991 z první řady, ale ročník 1992 byl nejhorší v jeho letité kariéře. Mario havaroval na studených gumách a utrpěl zlomeniny chodidel. Jenom o pár kol později jeho nejmladší syn Jeff tvrdě narazil do zdi a odnesl to komplikovanými zlomeninami nohou. Oba byli převezeni do nemocnice, zatimco Michael na trati dominoval v čele závodu. Deset kol před cílem ho ale zradil motor, a přestože synovec John dojel na osmém místě, suma sumárum to byl pro rodinu Andretti velice černý den.

Mario se zotavil a v příštím roce vyprovodil Michaela do Formule 1, kde ve stáji McLaren mladší Andretti doufal odstartovat svou novou kariéru. Mario tím zároveň získal nového týmového kolegu ve stáji Newman/Hass, kterým nebyl nikdo jiný, než úřadující mistr světa Nigel Mansell. Přestože se Mansell toho roku stal šampionem série IndyCar, Andretti se v třiapadesáti letech nedal zahanbit, když vyhrál jeden závod v Arizoně a pole position na oválu v Michigan. Během Indy 500 dokonce vedl nejvíce kol a nakonec skončil pátý jen nékolik vteřin za vítězným Emersonem Fittipaldi.

Mezitím Michael v Evropě příliš neuspěl a ukončil sezonu u McLaren předčasně. Jeho největším úspěchem v F-1 bylo třetí místo na Monze. Zároveň Mario začal uvažovat o tom, že možná bude lepší pověsit helmu na hřebík a sezona 1994 byla vyhlášena jako jubilejní ‘Arivedercci Mario Tour’. Andrettiho rozpětí od prvního profesionálního vítězství k poslednímu dosahuje neuvěřitelných 33 let a 337 dnů. Ani během své rozlučkové sezony si tento veterán nevedl špatně a v poli 54 závodníků, kteří se během toho roku v IndyCar objevili, skončil na 14. místě s jedním výsledkem na stupních vítězů. Celkově jeho IndyCar kariéra čítá 407 startů, 52 vítězství a 67 pole position.

Přestože byl teď Mario oficiálně v důchodu, neznamenalo to, že je se závoděním úplně hotov...24 hodin v Le Mans nadále zůstávalo neodolatelným lákadlem. Andretti se na Circuit de la Sarthe vrátil hned v roce 1995. Bob Wollek a Eric Héllary společně s ním dominovali na trati, ale ztratili příliš mnoho času opravami a nakonec jejich Courage C34 skončil druhý za vítězným McLaren BMW. Vítězství ve třídě WSC bylo slabou útěchou za to co mohlo a možná mělo být. Andretti se s Courage do Le Mans vrátil ještě v následujících dvou letech, ale bez úspěchu. Jeho poslední pokus pokořit tento okruh přišel v roce 2000 s malým i když dobře vedeným týmem Panoz. Jeho spolujezdci byli tentokrát Jan Magnussen a David Brabham. Přes nadějný začátek se brzy prosadila realita a vůz skončil po zdlouhavých opravách v depu na 15 místě. Ale ani to ještě nebyl úplný konec.

V roce 2003 se ve věku 63 let Mario rozhodl zúčastnit oficiálního testu na Speedway v Indianapolis. Michael teď také ukončil svou závodní kariéru a stal se úspěšným spolumajitelem týmu v IndyCar. Poté, když se jeho hlavní pilot Tony Kanaan zranil, nahradil ho za volantem Andretti senior. Přestože na této trati už téměř deset let nejel a závodní vozy se za tu dobu taky značně změnily, už po pár kolech bylo z měřených časů jasné, že Mario je stále dosti rychlý k tomu, aby se mohl bez problémů kvalifikovat do Indy 500. Tato šeptanda na chvíli začala nabírat obrátky, ale k samému konci testu tvrdě havaroval Kenny Bräck těsně před Andrettim, který v plné rychlosti narazil do vraku Bräckova vozu. Jeho Dallara Honda byla katapultována málem až přes ochranné pletivo podél trati a po několika saltech přistála zpátky na asfaltu. Naštěstí to Mario odnesl jenom boulemi a odřeninami, ale každopádně se po tomto nepříjemném zážitku rozhodl uložit spekulace o možném návratu k ledu.

V roce 2006 se ještě Mario zapojil do zprostředkování testu pro svého vnuka Marco s týmem Formule 1 Honda, který proběhl vcelku bez nadšení z obou stran a Marco se bez fanfár vrátil do série IndyCar. Během aktivní kariéry a v pozdějších letech byl Mario Andretti obdařen mnoha oceněními. Zde je alespoň pár nejdůležitějších: Závodní automobilový jezdec dvacátého století od Associated Press. Commendatore dell’Ordine al Merito della Repubblica Italiana, udělený italskou vládou v roce 2006. Jedinou další osobností z oblasti motoristického sportu, která tento řád získala, byl Enzo Ferrari. Mimo jiné toto ocenění opravňuje držitele k tomu, aby byl oslovován titulem Commendatore. Zlatá medaile FIA za motorsport v roce 2007. Titul Žijící Legendy od knihovny US Kongresu v roce 2008. P.S. Na jaře 2011 se v médiích objevila zpráva, že Mario Andretti přece jenom uvažuje o možnosti návratu.

Šéf série IndyCar Randy Bernard vypsal speciální odměnu pět milionů dollarů komukoli (kromě regulerních pilotů IndyCar) kdo dokáže zvítězit v posledním závodě sezony v Las Vegas. Tento marketingový tah byl zaměřen právě k tomu nalákat co nejvíce personalit a celebrit z řad bývalých pilotů či jiných branží a oživit tak klesající zájem fanoušků o IndyCar. Andretti, jehož přítel Paul Newman ještě v roce 2005 let jel v závodě Daytona 24 hodin ve věku 80 let, přiznal, že představa ještě jednou a naposledy usednout za volant závodního vozu je pro něj lákavá. Navíc se nabízela možnost k tomu, aby v jednom závodě vedle sebe soupeřily tři generace jména Andretti...Mario, Michael a Marco. Během roku se Mario na různých akcích a v televizních reklamách zviditelňoval jako patron série IZOD IndyCar a přestože šance na jeho účast v závodě byla spíše teoretická, v podstatě do poslední chvíle nebylo úplně jasné, jak se vlastně rozhodne. Pro ty, kdo chtěli věřit, se objevilo pár dalších signálů, které se daly interpretovat jako střípky zapadající do celkové mozaiky.

Las Vegas měl být stým startem Marco Andrettiho v sérii IndyCar. Lotus Club of America oznámil, že v rámci závodu pro své členy uspořádá unikátní akci. Las Vegas Speedway je jedna z předních lokalit pro ‘Mario Andretti Racing Experience’ kde každý starší 18 let a s řidičským průkazem může na vlastní kůži zkusit usednout za volant závodního formulového vozu, nebo se svézt ve dvousedadlovém speciálu. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak. Ještě před závodem jedna z nejjasnějších marketingových hvězd IZOD IndyCar, Danica Patrick, oznámila, že od roku 2012 přestoupí do série NASCAR a jediný pilot, který byl oprávněn k zisku pětimilionového bonusu byl dvojnásobný vítěz Indy 500 a bývalý IndyCar šampion Dan Wheldon. I to bylo ovšem přitaženo za vlasy, protože Wheldon vlastně ještě zdaleka nepověsil helmu na hřebík, jenom měl potíž sehnat v roce 2011 angažmá na plný úvazek. V závodě samotném pak šlo všechno ještě mnohem hůře. Na 1.50 míle (2.414 km) dlouhém oválu odstartovalo 34(!) vozů a už ve 12 kole došlo k řetězové havárii 15 z nich. Několik začalo hořet a pár dalších se po srážkách vzneslo do vzduchu. Čtyři piloti byli dopraveni do nemocnice a během dvou hodin poté právě Wheldon svým zraněním podlehl.

Mario Andretti byl jedním z těch, kteří celou tragédii sledovali bezprostředně z prostoru boxů a byl i v úzkém kruhu těch, komu vedení IndyCar soukromě oznámilo fakt o úmrtí Wheldona krátce před tím, než se tato zpráva dostala k věřejným médiím.