Rok, který nepřál favoritům.

Přestože Formule 1 v předešlých dvou letech prošla celou škálou problémů a kontroverzí, přihlásilo se do sezony 1982 rekordních 17 týmů. Spory ovšem pokračovaly dále.

Trpcí rivalové FISA (kterou vedl  prezident FIA Jean Marie Balestre) a FOCA (Bernie Ecclestone), kteří o rok dříve málem zapříčinili konec mistrovství světa, teď pro změnu spojili síly proti organizaci pilotů GPDA, která protestovala proti novým regulím. Ty hrozily okleštěním jejich práv přestupu během sezony a omezením platů. FIA vyhrožovala zrušením superlicencí, na což jezdci odpověděli stávkou těsně před prvním závodem v Jižní Africe. Zatímco se většina pilotů zabarikádovala v Johannesburgském hotelu, jejich předseda Didier Pironi vyjednával. Nakonec bylo vše vyřešeno, ale jenom o pár týdnů později se FOCA znovu obrátila proti FISA a jejím terčem byl konkrétně Balestre. Tento pokus o puč vyústil v částečný bojkot neslavně proslulé GP San Marina, čtvrtým závodem v kalendáři.

První dva závody vyhrál Alain Prost, který s přehledem vedl tabulku před vítězem třetího závodu Niki Laudou. Třetí byl Pironi a pak Michele Alboreto. Prost se zdál být jasným favoritem na titul. Vůz Renault byl bezesporu nejrychlejším v poli a týmový kolega René Arnoux byl sice silný v kvalifikaci, ale v závodech na Prosta zpravidla nestačil. Navíc, konkurence ze strany týmů Brabham a Williams se potýkala s řadou problémů a především Williams vypadal v rozkladu poté, když jeho hvězda Alan Jones před sezonou ukončil kariéru a Carlos Reutemann také zcela nečekaně pověsil helmu na hřebík hned po druhém závodu sezony. Týmovou jedničkou se tak stal Keke Rosberg, který se po čtyřech letech ve Formuli 1 mohl pochlubit dvěma bodovanými umístěními za třetí a páté místo.Největší konkurencí Renaultu se tedy stalo Ferrari, které bylo ale oslabeno nevraživostí, jež po Pironiho vítězství v Imole vzplála mezi jejími piloty.

Dalším závodem ovšem byla Belgie, kde tragicky zahynul miláček fanoušků Gilles Villeneuve, což byla pro tým Ferrari krutá rána. Pro vítězství si dojel Laudův týmový kolega z McLarenu John Watson. McLaren se tak poprvé od roku 1977 mohl počítat mezi favority. Šestý závod v Monaku představil dalšího vítěze, kterým byl Riccardo Patrese od Brabhamu. Přesto, že vozy Renaultu dominovaly kvalifikacím a zpravidla byly vidět v čele závodu, ani jeden pilot Renaultu v posledních čtyřech závodech nebodoval. Prost přesto s pouhými 18 body pořád vedl tabulku, před Watsonem se 17 body a třetím Pironi měl 16 bodů. Prost na nespolehlivost vozu doplatil hned v příštím závodě v Detroitu, kde si Watson ze 17. místa na startu dojel pro další vítězství a první místo v bodovém hodnocení.

Další závod v Kanadě vyhrál úřadující mistr světa Nelson Piquet, ale posunul se tím jenom na celkově sedmou příčku. V polovině sezony bylo tedy pořadí Watson 26 bodů, Pironi 20 bodů, Patrese 19 bodů, Prost 18 bodů, Rosberg 17 bodů, a Lauda 12 bodů. Příští tři závody přinesly tři umístění na stupních vítězů pro Pironiho, což ho vyneslo do čela tabulky před Watsona, Prosta (který konečně také znovu zabodoval) a Laudu. Navíc se zdálo, že Pironi rozjel pozitivní momentum, které ho může přivést až k titulu mistra světa.

V následující velké ceně v Německu ale Pironi havaroval v tréninku a utrpěl těžká zranění, která ukončila jeho kariéru. V sezoně, která byla provázena neuvěřitelnými výkyvy formy jak pilotů tak i jejich strojů (například Piquet se nekvalifikoval v Detroitu, ale vyhrál o týden později v Montrealu) nebylo ale vyloučeno, že jeho devítibodový náskok po čtyři zbývající závody obstojí. Příští závod v Rakousku byl pátým v řadě, kdy Watson nebodoval. Vyhrál Elio de Angelis na Lotusu, který do té doby v boji o titul nijak nefiguroval, a přestože druhé místo vyneslo Rosberga na druhou pozici i v tabulce, Pironi před ním pořád měl rezervu šesti bodů. Celkově jedenáctý Alboreto měl se 14 body pořád ještě matematickou šanci stát se během posledních tří závodů mistrem světa…takže možné bylo opravdu cokoli.

Příští velká cena Švýcarska se jela ve francouzském Dijonu a vypadalo to, že domácí oblíbenec a favorit ze začátku sezony Prost, se opět ujme iniciativy. Prost z pole position dominoval celému závodu, ale nebyl schopen setřást dotírajícího Rosberga. A když v předposledním kole nezvládl jednu ze zatáček, proklouzl Rosbergův Williams do čela a finský pilot si tak dojel pro svoje první vítězství. Navíc byl teď Rosberg v čele bodového hodnocení, tři body před vyřazeným Pironim a 11 bodů před třetím Prostem. Počet matematicky možných kandidátů pro titul se snížil na čtyři: Rosberg, Prost, Watson, Lauda. Další závod se jel v Monze. Od GP Německa nasazovalo Ferrari pouze jeden vůz pro Patricka Tambay, ale do Itálie povolali veterána Mario Adrettiho, který způsobil menší senzaci, když se kvalifikoval na pole position. Závod vyhrál Arnoux a Rosberg, Prost, ani Lauda nebodovali. Na čtvrtém místě si ale konečně znovu připsal body Watson a to znamenalo, že před posledním závodem sezony byl jediným, kdo mohl Rosbergovi ještě vyfouknout titul. Potřeboval ovšem vyhrát, zatímco Rosberg by nesměl bodovat vůbec.

Finále se odehrávalo na provizorním okruhu v Las Vegas. Kvalifikaci opět ovládly oba Renaulty, které se také zpočátku ujaly vedení závodu. Rosberg se ze šestého místa na startu držel na bodované pozici, což bylo všechno, co potřeboval. Watson se pomalu ale jistě probojovával dopředu a nakonec skončil druhý za vítězným Alboretem. Relativně ne příliš známý Rosberg se tak se 44 body stal mistrem světa. Přestože vyhrál jenom jeden závod, v sezoně, která v 16 závodech zažila 11 různých vítězů, nikdo jiný nevyhrál více než dvakrát. Rosberg také během celé sezony vedl pouhých 80 kol…třikrát méně než Prost a Arnoux, kteří oba vedli přes 200 kol, a i Piquet, Lauda a Pironi strávili v čele závodu více kilometrů, než on. Kromě prvního vítězství získal Rosberg i jedno pole position, ale ani jednou nezajel nejrychlejší kolo závodu.

Sezona 1982 byla rokem, kdy vyrovnanost byla nadevše a v této kategorii Rosberg všechny ostatní jasně porazil, když se desetkrát umístil na bodovaném místě. Watsonovi se to podařilo osmkrát, ale například Prost a Lauda bodovali jenom šestkrát. A to nakonec rozhodlo. Tým Ferrari se mohl těšit alespoň z toho, že vyhrál pohár konstruktérů…první v historii pro vůz s turbo motorem. Přestože se za jeho volantem vystřídali Villeneuve, Pironi, Tambay a Andretti, nasadilo Ferrari dva vozy pouze v devíti ze 16 závodů a v jednom závodě nestartovali vůbec. To, že za takové situace přesto získali konstruktérský titul, také dost výmluvně svědčí o tom, jak bláznivá sezona 1982 opravdu byla.