Depailler slavil důležité vítězství ve formuli 2 v Hockenheimu

Roman Klemm
02.10. 2014

Roman Klemm
02.10. 2014

Motorsportu před 40 lety - 38. díl

Patrick Depailler, nový francouzský jezdec Kena Tyrrella ve formuli 1 měl roku 1974 perný program. Vedle světového šampionátu F1 absolvoval i mistrovství Evropy F2, kde se vítěsztvím v Hockenheimu rozhodně přiblížil zisku titulu.

Hockenheimring byl v sedmdesátých letech rájem formule 2. Koncem září se tam jelo roku 1974 již potřetí a na výborně obsazené startovní pole se opět přišlo podívat velmi početné publikum. 32 vozů se snažilo kvalifikovat pro 24 míst v prvním ze dvou rozjezdů. Zajímaly při tom především monoposty domácího hrdiny Stucka, jeho týmového kolegy Depaillera a Jacquese Laffita, tito tři totiž ještě měli naději na zisk titulu.

Za zamračeného a velmi studeného počasí si Laffite svou poslední šanci nechtěl nechat ujít a vyrazil do prvního rozjezdu nejlépe. Nejrychlejší vůz měl ovšem k dispozici jeho švagr, Jean-Pierre Jabouille. Jeho Elf2-Schnitzer-BMW byl od třetího kola vepředu a s přehledem si dojel pro jasné vítězství. Za Jabouillem se i Depaillerovi a Tambayovi podařilo Laffita posunout za sebe – něco, co Stuck nedokázal a co jistě nebylo z jeho pohledu ohledně celkového stavu v šampionátu dobré.

V přestávce mezi oběma závody pršelo a lesní pasáže kolem obou šikan byly při druhém startu ještě hodně vlhké. Tentokrát předvedl nejlepší start Depailler. Jeho černý March 742 vedl ve svém závětří smečku v pořadí Jabouille, Laffite, Stuck Tambay a Coulon směrem Ostkurve, která se mu měla stát o šest let později osudnou. Ještě během prvního kola se na první místo ale dokázal znovu posunout Jabouille, druhý rozjezd závodu se ale pro něj neměl stát podobnou procházkou jako první. Dvě kola později jej ve vedení totiž vystřídal za nadšeného řevu z tribun domácí hrdina Stuck. „Hänschen“ tento rozjezd vyhrál, byl to jeden z triumfů, které mu vynesly přezdívku „Der König von Hockenheim“. Krátce po této změně ve vedení měla F2 o jednoho uchazeče o titul méně: Laffite vypadl s rozbitým motorem. Zatímco Stuck uháněl směren vítěsztví, dokázal se každý z jeho pronásledovatelů na vlhkých sekcích nejméně jednou otočit. Depailler byl v cíli o necelé tři sekundy za vítězem a tím mu patřily po součtu časů body celkového vítěze před Stuckem. Francouz měl po Hockenheimu v šampionátu náskok osmi bodů.

Když se pořádající MCD koncem sezony 1973 rozhodl, že fandům ve Velké Británii po roční přestávce znovu předvede Mistrovství světa značek, tak tušil, že se bude jednat o finančně velmi riskantní podnik. Tato odvaha se zodpovědným v Brands Hatchi v žádném případě nevyplatila. Dominující Matra-Simca měla titul již dávno v kapse a na British Airways 1000, při kterých v zásadě již o nic nešlo, se přišlo podívat jen 4000 platících fandů. Na startu se sice sešlo 30 vozů, oba modré tovární prototypy z Francie ale zdaleka nemohl nikdo ohrozit. Posádka Pescarolo/Larrousse měla po hodinách sesterského vozu Jariera a Beltoiseho závod jasně v ruce, když při poslední zastávce v boxech ztratila příliš času s vybitou baterií. Závod tím najednou ožil. Obě Matry MS670C dělilo jen několik sekund a Jarier nehodlal zůstat poslušně na druhém místě. V posledních 20 kolech se mezi oběma vozy rozpoutal souboj na ostří nože, který Jarier vyhrál s náskokem pouhých 2,8 sekund na rozzuřeného Pescarola. Třetí Gulf-Ford GR7 Derek Bella a Davida Hobbse již měl na obě francouzské rakety ztrátu 11 kol. Peter Gethin a Brian Redman dojeli čtvrtí a vyhráli na jejich továrním Chevronu B26 třídu dvoulitrů.

- Před závodem prototypů si to v Brands Hatchi rozdali borci mistrovství John Player formule Atlantic. Předposlední závod tohoto dobře obsazeného mistrovství vyšel především Tony Briseovi. 22letý tovární jezdec značky Modus vyhrál závod naprosto přesvědčivým způsobem – stejně tak si zde před rokem zajistil titul mistra F3. S odstupem 16 sekund dojel Dave Morgan (Chevron B27) druhý před Johnem Nicholsonem (Lyncar), Alanem Jonesem (March), Rayem Mallockem (Brabham), Geoffem Friswellem (March) a Jimem Crawfordem (March). K poslednímu závodu šampionátu cestovali s nadějí na titul již jen Nicholson a Crawford.

- Brian Henton byl roku 1974 jasným „Mr. Formula 3“. Před týdny si zajistil titul mistra Forward-Trust-Championship a tento víkend získal v Oulton Parku i titul mistra Lombard North Central. Britský tovární jezdec Marche se jasně prosadil před Jose Pedrem Chateaubriandem (March), Alexem Ribeirem (GRD) a hostujícím Conny Andersonem (March). Rostoucí pole monopostů F3 (FIA plánovala pro sezonu 1975 zavedení evropského šampionátu) doplnily i vozy nově vzniklé třídy formule Ford 2000. První závod dlouhé historie SuperFordů vyhrál Ian Taylor na voze Dulon-Holbay.

Jean Pierre Jarier vyhrál po ostrém vnitrotýmovém souboji společně s Beltoisem závod na 1000km v Brands Hatchi.