Depailler získal titul mistra Evropy formule 2

Roman Klemm
16.10. 2014

Roman Klemm
16.10. 2014

Motorsportu před 40 lety - 40. díl

Patrick Depailler se vítězstvím ve Vallelunze korunoval evropským šampionem formule 2. Víkend u Říma pro Francouze proběhl perfektně: nejen, že porazil zbytek světa, byl i poprvé jasně rychlejší, než velký rivak Hans Joachim Stuck.

Desátý podnik evropského šampionátu F2 ve Vallelunze měl přinést ruzhodnutí o mistrovi. O tento titul se v zásadě celý rok přetahovali jen tovární jezdci Marche-BMW, Patrick Depailler a Hans Joachim Stuck. Tentokrát měl Francouz jasně navrch, což potvrdil již nejrychlejším časem kvalifikace, zatímco Stuck dosáhl s nedotáčivým vozem jen 12. času. Na zatáčkovité trati, jakou Vellelunga je, to bylo rozhodující. 24. Gran Premio di Roma se skládala ze dvou rozjezdů a Depailler oba ovládl. První vyhrál před Jabouillem a Stuckem, ve druhém se prosadil před Laffitem a Stuckem. Při obou závodech si zapsal nejrychlejší kolo. V celkovém hodnocení mu to samozřejmě vyneslo prventsví a předčasný zisk titulu. Stuck se z druhé pozice před Laffitem, Tambayem, Prycem a Schenkenem asi příliš neradoval.

Enzo Osella, doposud známý jako výrobce sportovních prototypů, se rozhodl, že od roku 1975 zaútočí i na formuli 2. Ukončil dlouholetou spolupráci s firmou Abarth a ve Vallelunze předvedl svou kreaci FA2, vybavenou motorem BMW. Monopost při debutu pilotoval Arturo Merzario a zajel s ním 12. čas kvalifikace. Osella plánoval stavbu série 12 vozů.

Ve Vallelunze debutoval ve formuli 2 i novopečený italský mistr F3, Alberto Colombo. Pozdější jezdec ATS-F1 se ve starém Marchi 732 po Vittoriovi Brambillovi sice kvalifikoval pro poslední startovní řadu, do závodu ale nenastoupil, protože vůz zle pochroumal výletem do svodidel koncem tréninku. Pro sezonu 1975 plánoval koupi nového Marche 752.

Vítěz úvodní Grand Prix sezony 1974 v Argentině, Denny Hulme oznámil konec své aktivní kariéry. Během deseti sezon se zúčastnil 112 velkých cen, ze kterých osm vyhrál. Mistr světa roku 1967 startoval pouze jedinkrát z pole-position (Kyalami 1973), za to vyhrál dva tituly mistra CanAm, kde triumfoval za McLaren ve 22 závodech. Roku 1967 Denny získal i ohodnocení Rookie Of The Year v Indianapolisu.

Hulme i po roce 1974 zůstal členem cirkusu F1 coby prezident združení jezdců GPDA a v osmdesátých letech dokonce znovu začal závodit v cestovních vozech. Za volantem jednoho z nich podlehl roku 1992 v Bathurstu srdeční závadě.

Velký souboj Briana Redmana a Maria Andrettiho o titul amerického mistra F5000 pokračoval v Laguně Seca. Podnik se v zásadě vyvíjel ve prospěch Američana. Mariova Viceroy-Lola již měla jasný náskok 11 sekund, když začala její zadní pnaumatika ztrácet vzduch. Vítězství a vedení v celkovém hodnocení proto Andretti ztratil vůči Brianovi Redmanovi, který vyhrál svůj čtvrtý závod sezony. Andretti byl ovšem tak rozjetý, že po výměně ještě zachránil třetí pozici za Jamesem Huntem. Brit v Americe startoval na novém Eagle Dana Gurneye a vedl si skutečně výborně. Další místa tohoto „Monterrey Grand Prix“ obsadili Eppie Wietzes, Warwick Brown a Jon Woodner. Dobře si vedla i oválová hvězda Al Unser: při svém debutu na okruhu držel Al krátce před koncem čtvrté místo, když explodoval jeho motor. Další zástupce USAC, Johnny Rotherford byl klasifikován jako devátý.

V Laguně pořádal Don Nichols svůj druhý „Shadow Showdown“, při kterém si to rozdaly jeho dva vozy F1 proti dvoum monstrům CanAm. 27 kol opravdu naostro! Formule 1 se při této příležitosti jasně prosadily: James Hunt vedl před Jeanem-Pierrem Jarierem, zatímco Jackie Oliver brzy vypadl kvůli rozbité spojce. Oba vozy F1 dotáhly Follmera na zbývajícím CanAm o celé kolo a Američan při tom zle zbrzdil Hunta. Toho Jarier šikovně využil a vyhrál.

Diváci v Mallory Parku se stali svědky povedeného návratu do kokpitu Guye Edwardse. Angličan si na stejném okruhu před třemi měsíci zlomil zápěstí, 13. října 1974 se ovšem mohl radovat z čistého vítězství v závodě Evropského šampionátu F5000. Do závodu, pro který po tréniních zbylo jen 12 „zdravých“ vozů vyrazili Edwards a Ian Ashley bok po boku, Guy ovšem přenechal Ianovi vedení, které jeho žlutá lola ještě během prvního kola zahodila: Ashley přidal při výjezdu z vlásenky příliš plynu a otočil se. Celé pole se prohnalo kolem a Edwards po bezchybné jízdě vyhrál. Ashley poté předvedl krásnou jízdu zpět na druhou pozici, přičemž mu byla nápomocna i smůla Lombardiové. Lella počátečně držela před Evansem druhé místo, defekt pneumatiky ji ale odsunul až na čtvrtou pozici v cíli.

Rozhodnutí ve Vallelunze: Depailler vede před Jabouillem, Serblinem, Tambayem a Laffitem.