Monza: Niki Lauda na Ferrari mistrem světa roku 1975

Roman Klemm
10.09. 2015

Roman Klemm
10.09. 2015

Motorsport před 40 lety - 37. díl

Enzo Ferrari si musel začátkem září připadat jako v pohádce: desetitisíce fanatických tifosi se mohlo v Monze radovat z vítězství „rudé bohyně“ Claye Regazzoniho a nejen to: Niki Lauda si kalkulovanou jízdou pro třetí místo zajistil titul mistra světa!

Nepřekvapilo, že silné dvanáctiválce dominovaly všechny tréninky: v pátek byl na špičce tabulky Lauda před Regazzonim, stejně tak dopadla i sobotní dopolední session (ta byla nejrychlejší a rozhodla o pole-position) a v sobotu odpoledne se projednou prosadil Švýcar před Rakušanem. Třetí čas si zapsal Emerson Fittipaldi před Jody Scheckterem, Jochenem Massem a opět výborně naladěným Tony Brisem. Druhý Williams si tentokrát směl vyzkoušet vítěz Monacké GP pro F3, Renzo Zorzi – a ku překvapení svých početných kritiků si nevedl zle: na jedničku Laffita ztrácel jen sedm desetin. O to větším zklamáním byly výkony Jima Crawforda ve druhém Lotusu a náhradníka za Wilsona Fittipaldiho, Artura Merzaria, kteří se kvalifikovali jen do poslední řady.

V neděli dopoledne se Parco di Monza prezentoval ve stavu, který nad konáním závodu vytvořil velký otazník: právě když se rozjel zahřívací trénink, začalo pršet tak silně, že většina pilotů, kteří právě byli „venku“, nedokázala vozy ani za nízké rychlosti udržet na trati. Královský park se na čas proměnil ve veliké jezero a teprve ve tři hodiny odpoledne začalo slunce znovu ostýchavě prorážet mezi mraky. Prosadilo se ale tak rozhodně, že se mohlo krátce po 15:40 startovat. Gran Premio roku 1975 byla rychle rozhodnuta: obě Ferrari ujížděly hned od startu v pořadí Regazzoni-Lauda zbytku světa a protože oplýval nový 312T oproti Tipo 312B3 z minulé sezony také potřebnou spolehlivostí, nemohl proti Clayově velkému triumfu „doma“ nikdo nic dělat.

Jediný jezdec, který mohl vítěze ohrozit – Lauda – neviděl důvodu proč zbytečně riskovat. Niki se 45 kol spokojil s druhou pozicí a když ho stále více zlobil jeden z tlumičů, nechal před sebe sedm kol před cílem i Fittipaldiho. Třetí pozice bohatě stačila, aby se Víděnák – ještě před třemi lety zabetonován na chvostu pole – mohl radovat ze zaslouženého titulu mistra světa. Zbývající body ukořistili Reutemann, Hunt a Pryce, kteří po dlouhé fáze závodu bavili ochozy pěkným soubojem. Z outsiderů překvapil především Harald Ertl: dojel na jeho soukromém Heskethu dobrý devátý i když musel jednou do boxů.

V oběhu se objevily první zprávy o jakémsi „revolučním“ novém monopostu F1, který vznikal v dílnách Kena Tyrrella. Ani nejzvědavější novináři ovšem nedokázali odhalit více detailů, než že toto nové auto bude podobným technologickým krokem kupředu, jako „svého času Coopery s motory vzadu“. „Uncle Ken“ zvědavce dále napínal: „Odkud takové informace máte?“, smál se – a dodal: “No a právě, protože je ta kára tak revoluční, si ještě hodně dlouho počkáte, než ji uvidíte!“ Zvěsti tentokrát opravdu nepřeháněly. Když Tyrrell později jeho P34 odhalil, nemohli přítomní věřit vlastním očím...

22 vozů a 40.000 diváků se dostavilo na okruh Road Atanta k šestému podniku severoamerické F5000. Nejzajímavějším vozem paddocku byl nový Shadow, který byl poháněn motorem Dodge! V závodě, který se rozjel za silného deště s ním Jackie Oliver dojel čtvrtý. První místo dlouho držel Brian Redman, počasí se ale začalo měnit a o závěr podniku svítilo slunce na téměř suchou trať. To hrálo do karet Al Unserovi v Lole týmu Parnelli. Nejdříve se dostal před týmového kolegu Maria Andrettiho a dvě kola před cílem předjel i Redmana. Jednalo se o první závod roku, který vyhrál někdo jiný, než Redman nebo Andretti a k tomu i o první závod historie USAC/SCCA F5000, ve kterém se prosadil aktuální jezdec oválového šampionátu USAC (Indy).

F5000 jela stejného víkendu i v Evropě o body. Dvanáctý podnik mistrovství vyhrál v Oulton Parku David Purley na jeho Lec-Chevronu-Ford B30. Závod o Oulton Golden Cup dlouho kontroloval Alan Jones v RAM-Marchi, kolem poločasu se mu ale zlomil náhon. Krátce poté začalo pršet a všichni měnili na vzorkované pneumatiky. Déšť ale brzy na to přestal a muselo dojíždět na rychle osychající trati. O výsledku rozhodlo víceméně to, jak který jezdec dokázal za těchto okolností zacházet s měkkou směsí pneu do deště, která se na suché trati drolila jako starý chleba. Purley se prosadil před Schuppanem, Pilettem, Gethinem, Ashleyem a Edwardsem – prvních šest míst tedy obsadili výhradně jezdci se zkušenostmi z formule 1.

Novinky z F1
Jean-Pierre Jarier se jasně vyjádřil ke své budoucnosti: francouzský tisk jej již napevno posadil pro rok 1976 do nového Ligieru F1, Jarier ale ještě v Monze potvrdil, že zůstane u příští setonu v týmu Shadow.

Hned tři týmy konkurovaly o tučné měšce cigaterotového výrobce Embassy, který zatím podporoval stáj Grahama Hilla: vedle samotného Hilla by si rád zajistil Libry této firmy i Bernie Ecclestone. Šéf týmu Brabham vnadil Embassy možností nasadit vedle dvou vozů v hávu Martini i „celobritský“ druhý tým v jejich barvách a s talentovanými mladíky Tony Brisem a Johnem Watsonem v kokpitech. S podobným návrhem obletoval zodpovědné od Embassy také Max Mosley, podílník týmu March.

Manažer týmu F5000 Lec Racing, Mike Earle potvrdil, že konstruktér Mike Pilbeam začal pro Lec s konsrukcí vlastního vozu formule 1. Davida Purleye, dědice firmy Lec a zárověň pilota tohoto nového vozu, měl tento projekt o necelé dva roky později o vlásek připravit o krk...

Smlouva Lelly Lombardové s týmem March, který ji v sezoně 1975 finančně zneužíval spíše coby dojnou krávu a většinou ji neobšťastnil stejně dobrým materiálem, jako Brambillu či Stucka, po Monze skončila. Hrabě Zanon ale ještě neztratil důvěru ve schopnosti „Tygřice z Turína“ a pro závěrečnou GP USA ve Watkins Glenu ji financoval druhý kokpit týmu Franka Williamse.

A mohlo se gratulovat: Niki Lauda se v Monze stal mistrem světa formule 1 roku 1975.