USA konečně mají své Monako: Redman vítězí v Long Beach

Roman Klemm
01.10. 2015

Roman Klemm
01.10. 2015

Motorsport před 40 lety - 40. díl

Kalifornským Long Beach poprvé hřměly motory monopostů amerického šampionátu F5000. V tomto sedmém závodě mistrovství se dokázal prosadit Brit Brian Redman a obhájil tak předčasně titul mistra USAC/SCCA formule 5000.

V předměstí Los Angeles k tomu tentokrát ovšem potřeboval notnou dávku štěstí. Jezdec týmu Haas/Hall vyrazil do betonového kanálu ze druhé řady a rozhodl se, že podnik pojme kalkulovaným a konzervativním způsobem. Držel se na čtvrté pozici a mohl tak pohodlně sledovat zajímavý vývoj před sebou, ve kterém hrál hlavní a oslňující roli mladý Tony Brise. Jezdec z Kentu, kterému se všeobecně věštila velká budoucnost, vedl po startu ještě nevyzkoušeným labyrintem Long Beach jezdce týmu Vels-Parnelli, Maria Andrettiho a Ala Unsera. Oba zkušení borci se nedokázali mladíka řídícího Lolu Teddyho Yipa dlouho držet, Brise ale po několika kolech chyboval, šel do hodin a propadl se na třetí pozici. Jeho show tím ale právě začala: impozantním způsobem dotáhl ztrátu a znovu se probojoval na čelo závodu. Byli to oba jezdci za ním, kdo jeho jízdu brzy směli pozorovat jen z pohledu diváka: Al Unser příliš hrubě „políbil“ betonovou zeď a Andrettimu se rozsypala převodovka. Brise měl zdánlivě velký triumf v kapse – a přeci ne: na jeho vozu se zlomila poloosa náhonu a Tony mohl v závěrečné fázi již jen přihlížet, jak potlesk zdědil zdrženlivý Brian Redman. Také o ostatní umístění předvedly monoposty formule 5000 divákům zajímavou podívanou a experti neváhali označit Long Beach roku 1975 za nejlepší závod historie severoamerické F5000 vůbec.

Půl minuty za Redmanem dojel Vern Schuppan na továrním Eagle, před Eppie Wietzesem (Lola), Chrisem Amonem (Talon-Malloy), Davidem Hobbsem (Lola) a Warwicken Brownem (Talon-Malloy). 50 kol ulicemi naplno splnilo svou hlavní úlohu: organizace proběhla hladce, zájem diváků byl vzbuzen a promotér si po této vydařené generálce mohl troufnout na svůj vlastní cíl - pořádání velké ceny formule 1 roku 1976.

Na maličkém okruhu Nogaro se ve Francii utkali jezdi Evropského šampionátu formule 2. Nepřekvapilo, že i tento 13. podnik mistrovství ovládli domácí jezdci. „Nejlepší víkend kariéry“ prožíval především tovární jezdec značky March, Patrick Tambay, který se roku 1975 zatím nacházel jaksi ve stínu kolegy Leclereho. Budoucí tovární jezdec McLarenu, Ferrari a Renaultu-F1 si o 4 setiny zajistil pole-position před Jabouillem, Larroussem, Leclerem a Laffitem. Nejlepší z „cizinců“ byl tentokrát Giorgio Francia na Oselle-BMW před Rakušanem Binderem a hostujícím Beltoisem na Chevronu-Simca.

Základní kámen k úspěchu položil Tambay povedeným startem, po kterém vedl oba žluté elfy2 a svého týmového kolegu skrze těsnou první zatáčku a následující esíčko. Za nimi se zařadil Laffite a nejpozději od druhého kola bylo jasné, že se o vítězi rozhodne výhradně mezi pěticí těchto lokálních matadorů. Dalších 15 kol později byly role i mezi rychlými Francouzi rozděleny: Tambay se bezchybným sprintem dokázal o dvě vteřiny odpoutat od dvojice Jabouille-Larrousse, Leclere měl za nimi díky krátkému výletu mimo trať 4 sekundy ztráty a s podobným odstupem válčil po lehčím téte-a-téte s Beltoisem i Laffite. Dva z těchto „pěti mušketýrů“ ale neměli vidět šachovnicový praporek: Larrousse a Laffite se z hodnocení rozloučili s kouřícími motory BMW. V poslední třetině závodu začal Jabouilleho elf2 viditelně ztrácet na přilnavosti – a na čase. Leclere byl výborně připraven na závěrečný finiš a několik kol před koncem se posunul na druhou pozici za vedoucího týmového kolegu. Modré tovární Marche-BMW 752 slavily v Nogaru pěkný úspěch ve stylu 1-2 před Jabouillem a dalším Francouzem, Jeanem-Pierrem Jaussaudem na voze Rona Dennise. Zbývající bodovaná místa obsadili Italové Pessenti-Rossi a Colombo.

V rámci podniku ME formule 2 startoval v Nogaru i nabitý šampionát Fornule Super Renault. Závod a titul prvního mistra této kategorie vyhrál Francouz Rene Arnoux. Za ním dojeli Jean Ragnotti, Marc Sourd, Richard Dallest a Didier Pironi.

V Hockenheimu se muselo při posledním podniku sezony rozhodnout o mistrovi DRM. Závody obou divizí se před 60.000 diváky vyvinuly ve prospěch pilota týmu Zakspeed, Hanse Heyera. Ve třídě do dvou litrů proháněl Heyerův Ford Escort vedoucí BMW 2002 Jörga Obermosera tak dlouho, až ho skutečně uštval a vyhrál. Jeho jediný zbývající soupeř v celkovém pořadí startoval v silnější třídě – také on ale měl smůlu: Albrecht Krebs držel svůj Schnitzer-BMW CSL na první pozici, když mu explodoval motor a vítězství shrábl Klaus Ludwig na továrním Fordu Capri RS3100 před dvěma Kremer-Porsche RSR Helmuta Kellenerse a Boba Wolleka.

Na budoucím okruhu Grand Prix Německa se utkaly i dobře obsazená monstra Intersérie. Závod na 20 kol vyhrál Tim Schenken na Porsche 917-turbo Georga Loose před Howdenem Ganleyem na Fordu-Mirage stejného majitele. Jaký to hezký výsledek obou přátel, kteří později založili firmu Tiga vyrábějící závodní vozy. Třetí dojel Ernst Kraus na dalším Porsche před oběma poraženými WKRT-Alfami Romeo 33TT12 s Henri Pescarolem a Derekem Bellem v kokpitech.

Závod Evropského šampionátu Shellsport F5000 v Silverstone se stal jistou kořistí Alana Jonese na March-Fordu-V6 týmu RAM. Budoucí mistr světa ovládl konkurenci od prvního tréninku, v závodě jeho vůz projednou neselhal a Jones si stylem start-cíl dojel pro vavříny. Porážku motorů Chevrolet dovršil David Purley, který dovezl svůj Lec-Chevron-Ford B30 do cíle jako druhý, 23 sekund za vítězem. Další špičková místa obsadili Guy Edwards, Bob Evans, Teddy Pilette (všichni na Lolách-Chevy) a Damien Magee (Trojan-Chevy). Dobrý debut v tak silném monopostu odvedl Ingo Hoffman: na Chevronu B28 Tonyho Deana dojel mladý Brazilec jako sedmý.

V rámci stejného podniku v Silverstone absolvoval svůj 17. závod sezony i britský šampionát BP formule 3. Ročník 1975 obsahoval v této třídě několik jmen s velkou budoucností – jeden pilot ale zvláště vynikal: Švéd Gunnar Nilsson. Tovární pilot týmju March závod vyhrál před Larry Perkinsem (Ralt), Pierrem Dieudonnem, Richardem Hawkinsem, Alexem Ribeirem, Stephenem Southem, Rupertem Keeganem, Chrisem Barnettem (všichni March) a Eddie Cheeverem (Modus).

Hrdina závodu F5000 v Long Beach Tony Brise vede ulicemi Maria Andrettiho.