Brambilla vítězí v posledním podniku ME formule 2 ve Vallelunze

Roman Klemm
15.10. 2015

Roman Klemm
15.10. 2015

Motorsport před 40 lety - 42. díl

Že to Ken Tyrrell se svým šestikolovým projektem myslel vážně, potvrdily testy nového P34-Fordu v Silverstone. Prvním jezdcem, který směl revoluční vůz vyzkoušet, byl Patrick Depailler a Francouz byl čerstvými zkušenostmi nadšen, stejně tak jako celý Team Tyrrell: „Pokud bych měl rozhodnout, zda pro příští rok dále vyvíjet konvenční typ 007, nebo se hned vrhnout na práci s P34, jasně bych se rohodl pro šestikolku! Je snadno ovladatelná a výborně brzdí – vidím zde prostě ohromný potenciál.“ Při vydařeném testu se objevily jen dva závažnější nedostatky: Depaillerovi se nepodařilo patřičně zahřát maličká přední kolečka a řízení se mu zdálo až příliš lehké. „Ohledně řízení nevidím problém. Je jistě snadnější, udělat z lehkého těžké, než obrácěně,“ komentoval konstruktér Derek Gardner.

Vůz byl po testu rozebrán, znovu sestaven a připraven na cestu k dalším testům v Le Castelletu. Mimo to mohl Tyrrell po několika měsících jednání s Jody Scheckterem oznámit, že jezdecké složení jeho týmu zůstane i roku 1976 beze změny.

Také Ecclestoneho tým MRD Brabham ukázal světu svůj model pro sezonu 1976 již v polovině října 1975: Martini-Brabham-Alfa Romeo BT45. Monopost navrhl samozřejmě Bernieho věrný konstruktér Gordon Murray a o změny vůči předchůdci se postaralo především použití plochého italského dvanáctiválce Alfa Romeo – celkovým výsledkem byl mnohem nižší a širší monopost. Dalším výrazným optickým jevem BT45 byly jeho dva „sací koše“ umístěné ze stran vedle řad válců motoru. „Spolupráce s Alfou Romeo probíhá senzačně, Italové do projektu investují hodně času a peněz“, pochvaloval si Murray. Vůz byl předveden v bílém lakování, do nové sezony ale měl na počest dodavatele agregátu nastoupit v italské červeni. Carlos Reutemann vyzkoušel BT45-Alfa poprvé v Silverstone, motor ale již po několika pomalých kolech pozbyl veškerého oleje – malý poukazatel na trnitou sezonu 1976, která partnery Brabham a Alfu Romeo čekala.

Své plány ohledně vstupu do formule 1 oznámil i šéf týmu formule 2 Everest/Scuderia del Passetore, Giancarlo Minardi. Jeho jezdec Giancarlo Martini byl jedním ze tří mladých Italů, které Enzo Ferrari před měsíci nechal ve Fioranu testovat starší typ 312B F1. „Commendatore“ byl údajně především Martiniho výkonem natolik nadšen, že mu chtěl roku 1976 pro několik vybraných závodů poskytnout typ 312T, který měl připravit a nasadit Minardiho tým.

Evropský šampionát formule 2 uzavírala v polovině října 25. Gran Premio die Roma ve Vallelunze. Do tohoto 14. závodu sezony se přihlásilo 39 jezdců, kteří se museli kvalifikovat pro pouhých 22 míst na startu.

O procedůře kvalifikace si ovšem neschopní italští pořadatelé začali dělat hlavu teprve během sobotní technické přejímky. Nakonec bylo rozhodnuto uspořádat dvě 90 minutové sessions. Pořadatel ovšem „zapoměl“ zahraničním účastníkůn sdělit, že při tom hodlá mít na trati jen maximálně 22 vozů současně. U výjezdu z boxů se proto brzy začaly těsnat vozy, které maršálek nechtěl pustit na trať. Celá situace rychle začala nabírat na obrátkách. Motory se vařily a stejně tak i hlavy manažerů, kteří se hádali s pořadatelen. Ten nakonec ustoupil a po 15 minutách pustil na trať i ostatní.

V mezičase ale začalo pršet a „opozdilci“ se mohly s pokusy o opravdu rychlé časy hned rozloučit. Také druhá session zůstala „mokrá“. Zajímavé bylo, že problém nepostihl domácí jezdce: 13 ze 16 přihlášených Italů se kvalifikovalo, pět z nich s údajně silně „korigovanými“ časy. Ani tato italská „tlačenka“ ovšem nic nezměnila na francouzské dominaci na špičce. První startovní řadu vytvořili tovární vozy March-BMW v pořadí Leclere-Tambay, ve druhé stáli Vittorio Brambilla s Jacquesem Laffitem. Za nimi následovala armáda domácích nadějí v pořadí Flammini, Francia, Merzario, Truffo, Martini, Serblin a Pessenti-Rossi, do které se dokázal vmísit jen Hans Binder.
Zajímavými nováčky podniku byli mimo jiné superstar britské F3 Alex Ribeiro ve třetím továrním Marchi a Marie-Claude Beaumontová v Jabouilleho Elfu2. Brazilec havaroval v prvním závodě, zatímco se Francouzka do svého prvního a posledního podniku s monopostem nekvalifikovala.

Po ranní průtrži mračen se v neděli do prvního závodu startovalo na vlhké trati, znalci ovšem nazuli slicky. Ze špičkové skupiny vsadil na pneu s profilem pouze Tambay – a prohrál. Po startu Patrick sice vedl, trať ale rychle osychala a musel před sebe pustit Brambillu, Leclereho a další. Když Michel Leclere později na jedné ze zbylých louží ukluzl do svodidel, neměl Brambilla vážného soupeře: hostující hvězda F1 vyhrála na Dennisově voze s náskokem 16 sekund na Laffita, jemuž následovali Italové Francia, Flammini, Merzario a Pesenti-Rossi.

Na startu druhého závodu na 35 kol se seřadilo již jen 16 vozů. Tentokrát vyrazil nejlépe Jacques Laffite. Flammini se lehce srazil s Brambillou a usadil se na druhém místě. Mužem víkendu byl ale Brambilla: již ve druhém kole byl znovu na špičce a směl před domácím publikem slavit sladké neohrožené vítězství. Za ním se vytvořily dvě skupiny, které bavily diváky: Laffite, Flammini, Tambay, Francia a Merzario se přetahovali o bodovaná místa, několik sekund za nimi bojovali o pořadí Kessel, Larrousse, Pessenti-Rossi, Martini a Binder. Po součtu časů obou závodů se o poslední mistrovské body sezony 1975 za Brambillou (který coby „A“-jezdec nebodoval) podělili Laffite, Flammini, Pessenti-Rossi, Martini, Larrousse a Giorgio.

Směl jako první vyzkoušet šestikolový Tyrrell P34: Patrick Depailler.