Neodvratný konec týmu Hesketh?

Roman Klemm
12.11. 2015

Roman Klemm
12.11. 2015

Motorsport před 40 lety, 46. díl:

V britském tisku již několik měsíců kolovaly zprávy o tom, že Lord Hesketh ztratil své někdejší nadšení pro formuli 1, že se dostal do obtížné finanční situace a že svůj tým koncem roku zavře. Na svízelnou finanční situaci poukazovala i „změna politiky a výprodej“ během sezony 1975: hrdý bílý Hesketh, který se měl obejít bez komerčních sponzorů, byl najednou pronajímán jezdcům s potřebným budgetem (Palm a Lunger), starší vozy se Heskethův manažer Bubbles Horsley snažil zpeněžit prodejem Harry Stillerovi a Haraldovi Ertlovi.

Stav stáje byl opravdu kritický, jak později prozradil James Hunt: „Kdybychom nevyhráli v Zandvoortu, asi bychom si již nemohli dovolit nastoupit v Monze“. Paralelně k závodům musel Hesketh financovat i stavbu a vývoj nového typu 308C a všechno mu najednou přerostlo přes hlavu.

V polovině listopadu proto Jeho Lordstvo pozvalo k tiskové konferenci do Hotelu Carlton Towers v Londýně, kde chtěl o budoucnosti týmu hovořit. Základní informací tiskové konference byla věta: „Sám jsem si ustanovil tuto deadline: pokud se do pátku nenajde sponzor, ochotný investovat 300.000 Liber, tak končíme.“ Bylo pondělí... Přesto nebylo nic ztraceno. Jak Horsley později připustil, stáli komerční sponzoři (např. Atlantic Records nebo Monsieur Rochas) připravení ve frontě – ale Hesketh jejich nabídky odmítl: „Alexander jednoduše nechtěl pokračovat.“ A stalo se: tým Hesketh se ve své dosavadní sestavě s formulí 1 skutečně rozloučil.

Oba nové typy 308C byly prodány Walterovi Wolfovi a Frankovi Williamsovi, Horsley se ale nechtěl vzdát. Roku 1976 nasazoval zastaralé vozy pro Ertla a Edwardse a ve formuli 1 bez jakýchkoliv úspěchů živořil až do poloviny sezony 1978. Heskethův konec znamenal katastrofu především pro Jamese Hunta, který Lordovi zůstal loyální a doposud si nehledal jiný kokpit. Ze dne na den se ocitl na ulici a bez jakékoliv perspektivy. Kdo by na „Shunta“ v této fázi vsadil coby mistra světa roku 1976, by byl prohlášen za blázna.

Na kolotoči F1 se ale měly ještě v zimě dít nečekané rošády... Značka March Maxe Mosleye a Robina Herda se do budoucna domluvila s německou automobilkou BMW na užší spolupráci. Britové okamžitě zanechali dalších testů francouzského motoru formule 2 Renault V6 a tovární Marche 762 měly i nadále pohánět výhradně bavorské agregáty. Jednalo se o začátek velmi úspěšné kooperace, která během příštích let produkovala mistrovské tituly a vítězství v F2 na běžícím páse.

Pro sezonu 1976 formule 2 plánoval Mosley s Gunnarem Nilssonem a Hansem-Joachiomem Stuckem ve druhém kokpitu. Apropos Nilsson: zázračný Švéd měl i spoustu jiných možností. Společně s Patrickem Nevem testoval v Silvestone Ecclestonovo Brabham BT44. O přípravu vozu se ovšem postaral tým RAM Johna Macdonalda. RAM hodlal dva monoposty od Ecclestonea koupit a nasadit je v právě vznikajícím britském šampionátu formule 1.

Když mechanici Brabham zabalili, zůstal Gunnar v Silverstone: Frank Williams ho tam hned nechal zkoušet jeho monopost F1. Pilně se testovalo i v Le Castelletu. Depailler zkoušel nový Tyrrell-Ford P34 a Carlos Pace Brabham-Alfa BT45. Vlastní senzací posledních dní ale byly na jihu Francie časy nového Ligieru-Matra JS5. Guy Ligier k testu pozval svou designovanou jedničku Jeana-Pierra Beltoiseho, Jeana-Pierra Jariera a Jacquese Laffita, který se dostavil přímo ze závodů v Japonsku.

Zatímco Jarier pozvání odřekl a raději podepsal znovu u Shadowu, přesvědčil svými výkony mistr F2 Laffite. Na zbrusu novém voze, který před tím ještě neujel ano metr a za použití tvrdých starších pneumatik byl Jacques jen o 0,3s pomalejší, než Emerson Fittipaldi na McLarenu před týdnem. Beltoise kroužil po trati Paula Ricarda v průměru o sekundu pomaleji – a sympatie Ligiera (a sponzora Gitanes) se začaly pomalu naklánět směrem mladšího Laffita. Kritičtí pozorovatelé ovšem viděli situaci jinak: anglická konkurence beztak pochybovala o správnosti zvěřejněných časů a ve Francii mnozí prokoukli špinavou hru, kterou Ligier hrál s Beltoisem. Veterán byl klíčovou osobou v ohledu na zisk sponzora Gitanes, nyní se ho ale Ligier snažil zbavit. Jean-Pierre prý nikdy netestoval vůz s novým motorem a Laffitovo pneumatiky údajně byly novější a měkčí, než oficielně uvedeno...

Závod „Bricklin 150“ na oválu v Phoenixu uzavíral americké mistrovství USAC. 20 kol před koncem tohoto 12. a posledního podniku sezony 1975 byl jasně v čele Johnny Rutherford (McLaren). Američanovi se ale zadřel píst a vítězství tak padlo do klína novopečenému mistrovi AJ Foytovi (Coyote). Druhý dojel Tom Sneva na soukromém McLarenu Rogera Penskeho. Z historického pohledu se ale v Phoenixu děly možná ještě důležtější věci. Do závodu USAC totiž poprvé vyjel vůz poháněný přeplňovaným agregátem Cosworth DFX. Tým Vels-Parnelli jej zabudoval do z formule 1 odvozeného šasi Parnelli VPJ6B a Al Unser tuto kombinaci po devátém čase v kvalifikaci dovezl na páté místo v cíli. Zanedlouho měl tento agregát zcela ovládnout americkou oválovou scénu! 46001 – Tohle se již nemělo opakovat: Huntův bílý Hesketh vede před Laudou v Zandvoortu. 46002 – Gunnar Nilsson při testech Brabhamu BT44 v Silverstone. 46003 – Byl skutečnou senzací závěru sezony USAC: přeplňovaný Cosworth DFX.46001 – Tohle se již nemělo opakovat: Huntův bílý Hesketh vede před Laudou v Zandvoortu.

Tohle se již nemělo opakovat: Huntův bílý Hesketh vede před Laudou v Zandvoortu.