Hunt si budoval vlastní pomník i v Silverstone

Roman Klemm
14.04. 2016

Roman Klemm
14.04. 2016

Motorsport před 40 lety, 15. díl

Dny, kdy se na jaře ve Velké Británii konalo půl tuctu nemistrovských závodů formule 1 byly (v neposlední řadě díky panu Ecclestoneovi, pod jehož vedením sdružení F1CA od opořadatelů vyžadovalo 70.000 Liber startovného) patřily dávno minulosti, dva závody, Race of Champions v Brands Hatchi a International Trophy v Silverstone ovšem přežily až do začátku osmdesátých let. Organizátor závodu v Silverstone vzpoměl roku 1976 popularity zesnulého Grahama Hilla a svůj závod za štědré podpory Grahamových bývalých sponzorů John Player a Embassy přejmenoval na "Graham Hill International Trophy".

Zklamání fandů bylo velké, když se v paddocku neobjevil ani jeden z továrních Ferrari. Italy zastoupil jen Martini na Minardiho 312T a mimo něj nastoupilo jen 15 dalších vozů. Favoritem byl samozřejmě James Hunt na McLarenu a nový britský superstar dělal od prvního tréninku vše pro to, aby potvrdil, že je hodným následníkem velkého Hilla. V kvalifikaci byl nejrychlejší před Brambillou ve Stuckově Marchi 761, Prycem (Shadow), Nilssonem (v jediném Lotusu), Scheckterem (Tyrrell) a Jarierem ve druhém Shadowu. Zajímavými novými kombinacemi byli Andretti ve Wolf-Williamsu a Guy Edwards v ještě sněhobílém Heskethu 308B (jednalo se o šasi, se kterým Hunt minulý rok vyhrál v Zandvoortu). Pole "nafoukl" především tým RAM, který nasadil tři Brabhamy-Ford pro Neveho, Kessela a Mageeho. Startovní postavení uzavíral relativně dobrým časem Brian McGuire na jeho soukromém Willimasu FW04.

Závod patřil od prvních metrů Huntovi. I když se nejelo o mistrovské body, předvedl James absolutně plné nasazení a již ve druhém kole poprvé zlepšil rekord okruhu. Po 40 kolech, či 53 minutách závodu byl v cíli jako první před dobrým Brambillou a Scheckterem. Následovaly oba vozy Shadow a budoucí týmoví kolegové u Lotusu, Nilsson s Andrettim. V rámci Graham Hill International Trophy absolvoval britský šampionát ShellSport F3 druhý závod sezony.

Roku 1976 se poprvé na britských ostrovech utkalo pole s více, než 20 startujícími a začátkem závodu se zdálo, že vítězství bude patřit veteránovi Conny Andersonovi, který před týdnem tak dominoval na Nürburgringu. Švéd za sebou nechal skupinu youngsterů ve složení Keegan, South a Giacomelli. Byl to ale Rupert Keegan, kdo dokázal Anderssona dohnat k chybičce. Švéd opustil trať a brzy poté kolidoval se Southem. Angličan musel hned vzdát a Andersson se krátce bránil Giacomellimu, než sám v důsledku nehody zastavil v boxech. Ani celkem jistě vedoucí Keegan ale neměl vyhrát: při předjíždění o kolo Steva Pettita ztratil tolik času, že situace v posledním kole využil mladý Giacomelli a vyhrál svůj první závod F3. Keegan ztratil svým nepovedeným manávrem tolik na rychlosti, že se před něj dostal i Mike Young na Modusu Toyota.

Pokud se evropský šampionát formule 2 může ohlédnout po několika vrcholech své historie, pak byl úvodní závod sezony 11.dubna 1976 v Hockenheimu jistě jedním z nich: letní počasí, senzační startovní pole, 120.000 diváků na ochozech a vítězství jejich miláčka - co chce fanda a pořadatel více? 39 jezdců se v kvalifikaci snažilo vtěsnat mezi 26 nejrychlejších, kteří se pak směli vydat do obou rozjezdů, jejichž součet udal konečné pořadí. O kvalitě pole hodně prozradí, že mezi nekvalifiovanými nakonec byly i hvězdy rázu Jochena Masse (po problematických pokusech s Dennisovým Marchem-Lancia), Eddie Cheever, Richard Robarts, Hans Binder nebo Jo Vonlanthen!

Nejrychlejší byl již v kvalifikaci "Král Hockenheimu", Hans-Joachim Stuck. Německý jezdec formule 1 hostoval za podpory firmy Jaegermeister na továrním Marchi-BMW 762 ve formuli 2 a neměl proto nárok na body, což mu nebránilo podat perfektní výkon. Velkým soupeřem Britsko-Německé aliance March-BMW byly roku 1976 francouzké vozy Elf a Martini poháněné motory Renault a hned za Stucken proto číhali Jabouille (elf) a Tambay (Martini). Druhou řadu doplnil další "host" z formule 1 na továrním Marchi-BMW, Ronnie Peterson. Maurizio Flammini postavil třetí tovární March na páté místo před výborného Ingo Hoffmanna na Marchi-Hart týmu Williho Kauhsena. Na časové listině následovali Leclere, Dolhem, Arnoux, Pesenti-Rossi, Ertl a Migault tedy vesměs jezdci, kteří se ve formuli 1 již objevili, nebo tak měli udělat v příštích letech.

Ve zbytku pole mohli fandové držet palce takovým esům jako Keijo Rosbergovi, Jeanu-Pierrovi Jaussaudovi, Klausovi Ludwigovi, Hansovi Heyerovi nebo Alexovi Ribeirovi - skutečně zajímavé podívaná! V den závodu bylo vyprodáno a fandové na okolních zacpaných autobahnech byli rádiem vyzváni, aby jeli domů, protože v motodromu již nebylo místa! Sám Stuck přiznal, že takový blázinec od GP roku 1970 v Hockenheimu nezažil.

Nehezký start do první části podniku zažil Patrick Tambay, který zde měl o 6 let později vyhrát svou první Grand Prix: nedokázal zařadit a zezadu ho nejdříve lehce trefil Dolhem, do kterého o okamžik později mnohem prudčeji vletěli Klaus Ludwig a Roland Binder. Na čele se osm kol držel Jabouille, než se před něj za hřmících tribun dostal "Strietzel" Stuck. Za nimi zpočátku jeli Peterson, Leclere a Flammini, v dalším průběhu závodu to ale byl především mladý Brazilec Hoffmann, kdo překvapil výborným výkonem a druhým místem, 28 sekund za vítězem. Třetí skončil Arnoux před výborně naladěným Němcem Willi Deutschem na soukromém Marchi-BMW, Jaussaudem a Tambayem.

Ani ve druhém rozjezdu nenašel Stuck přemožitele a dlouho to vypadalo, že to bude Hoffmann, kdo si druhým místem za gradovaným vítězem dojede pro plný počet bodů do šampionátu. Nešťastnému juniorovi Copersucaru ale došel dvě kola před cílem benzín! V ohledu na ME tedy naplno bodovali jezdci Hughese de Chaunaca, Rene Arnoux (také on měl později v Hockenheimu vyhrát pro Ferrari) a Patrick Tambay, který se ze startovního maléru, který zavinil, dostal témeř bez úhony. Čtvrté místo znamenalo pro Williho Deutsche jedinečný vrchol jeho málo známé kariéry, zbývající body inkasovali Roberto Marazzi (Chevron-BMW), Harald Ertl (March-BMW) a Hans Heyer (ToJ-BMW). FIA, Domenicali a spol. by se měli při svém aktuálním plánování "nové F2" možná přiučit z událostí před 40 lety. Jenom přejměnovat GP2 nebude (při pohledu na prázdné tribuny při rámcových závodech GP) zdaleka stačit, aby jen zčásti dosáhli úspěchu Hockenheimu 1976...

International Trophy v Silverstone měla zůstat jediným závodem do kterého Minardiho Ferrari 312T kdy vyrazil. Martini (zde před Névem) dojel desátý.