Ferrari končí, je tu ale nový japonský vůz F1

Roman Klemm
11.08. 2016

Roman Klemm
11.08. 2016

Motorsport před 40 lety - 32. díl

5. srpna 1976 vydal šéf Scuderie Ferrari, Enzo Ferrari teatrální tiskové prohlášení, dle kterého svůj tým s okamžitou platností až do konce sezony stahuje ze světového šampionátu. Jako důvod udal neustávající politické tahanice ohledně vyložení předpisů a samozřejmě i některá rozhodnutí, která se mu zdála vůči jeho týmu nefér. Kritikové byli ovšem přesvědčeni, že se jedná o s mateřskou firmou Fiat domluvený tah: lépe odstoupit jako jednička (Lauda vedl v hodnocení jezdců a Ferrari v hodnocení konstruktérů), než být bez svého esa v kopitu poražen.
Když už jsme u esa: stav Nikiho Laudy se po několika krajně kritických dnech výrazně zlepšil. Od úterý tohoto týdne byl mimo nebezpečí smrti a i přístroje, které podporovaly v Mannheimské Univerzitní nemocnici jeho dýchání, mohly být odpojeny. Hlavním problémem teď byly popáleniny kolem Nikiho pravého oka, které měly být dále léčeny ve specialní klinice v Ludwigshafenu.

Rozhodnutí Scuderie Ferrari bylo samozřejmě tvrdou ranou pod pás pro organizátora velké ceny Rakouska příští víkend. "Kein Lauda und kein Ferrari" - to samozřejmě znamenalo, že doma zůstanou nejen rakouští fandové "Krysy", ale i tifosi Ferrari. V Zeltwegu museli počítat s ohromným finančním debaklem. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že svůj debut ohlásil "Laudův nástupce", 28letý Hans Binder. Tyrolák, který patřil mezi špičkové piloty F2, si pro svou domácí Grand Prix koupil kokpit Ensignu, který osiřel po Amonově odchodu/vyhazovu.

Sezonu 1976 měla koncem října poprvé v jistorii uzavírat velká cena Japonska a "domácí" scéna Nipponu se chtěla před vlastními fandy a sponzory blýsknout. Po akvizici Tyrrellu 007 týmem Hero Racing byl představen i druhý, tentokrát ryze japonský projekt: vůz a tým Kojima.

Kojima Engineering z Kyota nebyl žádným začátečníkem a již několik let nasazoval vozy v národním šampionátu F2. Zatímco tam Matsuhisa Kojima používal koupená šasi March, rozhodl se, že na F1 zaútočí s vlastní konstrukcí. O design vozu nazvaného KE007 se postaral zkušený Masao Ono a i když se pokusil "použít pokud možno hodně japonských součástek", nebyl jeho výtvor ničím jiným, než opatrným zastáncem "stavebnicového systému F1 sedmdesátých let." Tak jako většína jeho evropských kolegů, nakreslil i Ono své hliníkové monokokové šasi kolem osvědčeného motoru Ford-Cosworth a převodovky Hewland. Z "exotických" prvků lze vyzvednout snad jen použití tlumičů Kayaba, především pak ale japonských pneumatik Dunlop. KE007 na první i druhý pohled silně připomínal Hesketh 308C, který roku 1976 používal Frank Williams pod názvem FW08. Zvláště markantní byly jeho vstupy vzduchu pro motor podél kokpitu á-la Ferrari.

Bývalý tovární motokrosový jezdec Suzuki a největší importér banánů Japonska, Matsuhisa Kojima plánoval jen pro Japonskou velkou cenu. O možných aktivitách sezony 1977 chtěl rozhodnout až s ohledem na její výsledek. Kojimu KE007 testoval jezdec Masahiro Hasemi poprvé v Suzuce a zatím nedosahoval ani svých rekordních časů F2. Při velké ceně ve Fuji se Kojima ale měla postarat o velké překvapení a to napříč tomu, že její konstruktér Ono byl před lety z části zodpovědný i za katastrofální Maki...

Své konkrétní plány o vstupu do formule 1 oznámil i David Purley. Špičkový jezdec F5000 se zkušenostmi z F1 (March, Token a Connew) prozradil, že pro svůj projekt získal špičkového konstruktéra Mika Pilbeama (předtím mimo jiné u BRM) a že je stavba jeho vozu v plném proudu. Davidovo nové dobrodružství měl od evropských závodů sezony 1977 financovat jeho rodinný podnik Lec (ledničky) a i on chtěl ke svému šasi přišroubovat motor Ford Cosworth. "Alternativně jsem napsal dopis Renaultu, zatím mi ale neodpověděli," zmínil Purley částečně z legrace ohledně pohonné jednotky. Mimo návratu do formule 1 pracoval dobrodruh Purley vážně i na projektu světového rychlostního rekordu.

Projekt Lec-F1 měl skutečně zažít svou "minutku slávy", když David krátce vedl v Zolderu. Dopadl ale katastrofálně jeho těžkou nehodou v Silverstone, kde jen s neuvěřitelnou porcí štěstí unikl smrti.

Vítězstvím v Halifaxu si Gilles Villeneuve předčasně zajistil titul mistra "Players Canadian Formula Atlantic". Situace nového šampiona ovšem byla nanejvýše svízelná. Jeho tým Ecurie Canada již před dvěma závody ztratil hlavního sponzora a do zbývajících podniků sezony svého jezdce ještě ani nepřihlásil. Kariéra možná největšího pilota F1 všech dob tedy byla koncem sezony 1976 ve velkém nebezpečí...

V Halifaxu se Villeneuve prosadil vůči silnému poli 26 konkurentů, které obsahovalo i jména jako Bill Brack, Bobby Rahal, Bertil Roos, Hector Rebaque, Price Cobb a Kevin Cogan.

Po crashovém derby v Perguse vážilo dlouhou cestu k dalšímu podniku ME formule 2 v Estorilu "jen" 19 jezdců. Nejrychlejší kvalifikace byl v Portugalsku René Arnoux před Alexem Ribeirem, překvapivě rychlými Keijo Rosbergem a Hansem Binderem, Patrickem Tambayem a dalšími překvapeními Giorgiem Franciou a Hansem Meierem. Za to zcela selhaly oba favorizované elfy-Renault: Jabouille a Leclére se kavilikovali až do poslední třetiny!

Takovou šanci si René Arnoux (Martini-Renault) nenechal ujít. Odstartoval sice opatrně a musel před sebe pustit tovární March Ribeira a i výborně nastavené Chevrony Bindera, Rosberga a Meiera. Toho dne ale nebyl malý jezdec z Grenoblu k zastavení. Ještě během prvního kola se propracoval na druhou pozici a po sedmi kolech byl v čele. Pak pádil směrem vítězství a směrem čtyřbodového náskoku v celkovém hodnocení. Také Jabouille zachraňoval, co se dalo a dojel po bojovném výkonu druhý před Ribeirem. Zbývající bodovaná místa si rozdělili Binder, Cheever a Marazzi.

Plánovaný podnik v Zolderu byl kvůli chybějícím příspěvkům sponzora odřeknut a tak šampionátu zbývaly do konce sezony již jen dva závody koncem října v Nogaru a v Hockenheimu.

Masahiro Hasemi testuje novou Kojimu KE007 v Suzuce. Zatím bez zrcátek...