Čtvrt století od smrti bojovníka s démony
Legendy: James Hunt
James Hunt překypoval arogancí a přezíravostí ke konvencím přesně v té míře, kterou si doba žádala. Působil dojmem více popové hvězdy než špičkového sportovce. Dnes uplynulo čtvrt století od jeho smrti.
James Simon Wallis Hunt (29. 8. 1947 v Belmontu – 15. 6. 1993 v Londýně) byl jedním z největších jezdeckých talentů, jaký se kdy ve F1 objevil. Přesto jeho cesta na vrchol nebyla snadná. O to rychlejší byl jeho pád – jezdecký i lidský.
Jako syn úspěšného obchodníka na burze měl po střední škole studovat medicínu a v tenise to dotáhl až do juniorky ve Wimbledonu. Jenže pak jej jeho partner ze čtyřhry vzal na závody, a to zcela změnilo Jamesův život. Přes odpor rodičů začal jezdit závody s Mini Cooperem, přičemž zaujal jen haváriemi. Přesto pokračoval ve formuli Ford a rychle postoupil do F3. Na závody si tehdy přivydělával jako pomocná síla v nemocnici a později vzpomínal, že benzin do svého brabhamu občas v noci potajmu odsával z monopostů svých soupeřů.
V roce 1970 na sebe ve F3 konečně několikrát upozornil – vítězstvími v tragickém závodě v Rouenu, při kterém přišli o život dva mladí francouzští jezdci, a v Zolderu, ale i dvěma diskvalifikacemi za nebezpečnou jízdu. Jeho jméno si mnozí zapamatovali především díky rvačce s Davidem Morganem po kolizi na okruhu Crystal Palace.
V roce 1972 ho, stále ještě pro F3, angažoval elitní tým March, ale brzy jej vyhodil. Agresivní jezdec zaujal extravagantního lorda Alexandra Hesketha. Pohádkově bohatý mladý šlechtic brzy zjistil, že jeho tým má pro F3 špatný vůz a pro rok 1973 se rozhodl postoupit o stupínek výše – do formule 2. Ani tam se stáji a její nové jezdecké hvězdě nevedlo. Lord Hesketh byl přesto natolik přesvědčen o jeho kvalitách, a měl i dostatek prostředků, že mu koupil vůz formule 1!
Za volantem vozu Hesketh 308 v roce 1974
Heskethova parta se uvedla s plnou parádou při Velké ceně Monaka. Jezdec se špatnou pověstí se s amatérským týmem připraveným bílým vozem March, který tovární piloti označovali za neřiditelný a který byl obutý do tehdy už nekonkurenceschopných pneumatik Firestone, dokázal kvalifikovat a dojel devátý. Pak následoval šokující vzestup: ve VC Francie už bodoval, v Silverstone dokončil čtvrtý pouhé 3,4 s za vítězným Peterem Revsonem a při VC Nizozemska byl v cíli třetí. Tým pak měl potíže s vozem, ale v závěrečné VC USA svedl Hunt tvrdý souboj s Ronniem Petersonem o vítězství a jen těsně mu podlehl.
Do následující sezony Hesketh připravil vlastní vůz. Hunt s ním vyhrál nemistrovský závod v Silverstone, kde skvělým manévrem předjel Ronnieho Petersona. Jenže pro delší podniky mistrovství světa vozu chyběla spolehlivost, takže výsledkem byla jen tři třetí místa. Rok 1975 začal druhým místem v Argentině, ale série poruch pokračovala. Když v Zandvoortu přestalo pršet, Hunt zajel jako první do depa k výměně pneumatik, ocitl se ve vedení a to mu už nedokázal vzít ani mohutně finišující nový mistr světa Niki Lauda s ferrari. Přes první výhru se Hunt ocitl v nejistotě, protože lord Hesketh ztratil o tým zájem. Neúspěšně vyjednával s Berniem Ecclestonem od Brabhamu a Colinem Chapmanem od Lotusu.
Ve VC Španělska 1976 si ve voze McLaren dojel pro vítězství
Když se dvojnásobný mistr světa Emerson Fittipaldi rozhodl opustit McLaren ve prospěch vlasteneckého projektu brazilského vozu F1 svého bratra Wilsona, nechtěl tehdejší majitel McLarenu Teddy Mayer o Huntovi ani slyšet. Jenže marketingový šéf Philip Morrisu John Hogan tušil, jaký kapitál se ve svérázném Angličanovi skýtá pro propagaci Marlbora mezi mládeží a s pomocí manažera týmu Alistaira Caldwella si prosadil svou.
V sezoně 1976 měla být obhajoba titulu formalitou pro Nikiho Laudu a Ferrari. McLaren nastupoval s novým jezdcem, kterého ne všichni v týmu vítali s nadšením, a se stařičkým vozem M23, který vyjel už v roce 1973. Hned v kvalifikaci v Brazílii Hunt překvapil skeptiky i soupeře nejrychlejším časem. Opakovaně pak dokázal předčít Laudu rychlostí, jenže jej vyřazovaly poruchy a po vítězství ve Španělsku byl diskvalifikován, protože rozměry mclarenu neodpovídaly předpisům. Lauda tehdy měl na svém kontě 51 bodů a Hunt pouhých šest. Pak sice vyhrál dva závody, jenže o vítězství v Brands Hatch přišel kvůli nelegální opravě vozu po hromadné kolizi v prvním kole. Skvělou jízdou triumfoval na Nürburgringu, což zůstalo ve stínu těžké havárie Nikiho Laudy.
Jasmes Hunt si v roce 1976 zaslouženě dojel pro titul mistra světa
Po vítězství v Zandvoortu a vrácených bodech ze Španělska se konečně ukázala šance zaútočit na titul. Vyhrál v Kanadě a USA, takže rozhodoval zmoklý závod v japonském Fudži. Lauda odstoupil, ale Hunt potřeboval dojet do cíle alespoň třetí. V nesmírně těžkých podmínkách jel skvěle, vedl, ale po defektu pneumatiky se vše zdálo být ztraceno. Ve zmatku na trati se domníval, že jeho riskantní jízda byla vinou týmu k ničemu. Po projetí cílem proto vztekle odhodil přilbu a spěchal na letiště. Až tam se dozvěděl, že se stal mistrem světa.
Rok 1977 s novým McLarenem M26 přinesl boj s technickými problémy. Pokud vůz jel, pak byl Hunt opět vynikající, což dokládají další tři vítězství. Jenže také přibývaly Huntovy zlostné střety se soupeři a traťovými komisaři. Následující rok už McLaren zcela zaspal ve vývoji. Zlom v Huntově kariéře nastal v Monze při havárii Ronnieho Petersona. Společně s Clayem Regazzonim a Patrickem Depaillerem pomáhal vyprostit vážně zraněného Švéda z hořícího lotusu. Peterson krátce nato zemřel v nemocnici na tukovou embolii. Hunt obvinil ze zavinění nehody Riccarda Patreseho a při svých pozdějších televizních komentářích se ke svému tvrzení neustále vracel. Po Monze už nikdy nejezdil tak dobře jako dříve a po několika závodech v týmu Waltera Wolfa v polovině sezony 1979 náhle ukončil svou kariéru.
Stupeň vítězů po VC Francie 1978: zleva Ronnie Peterson, Mario Andretti a James Hunt
Stal se televizním komentátorem a po boku legendárního Murraye Walkera si nebral servítky. Jeho výroky, často ovlivněné množstvím vypitého vína a neskrývající osobní sympatie či antipatie k jezdcům, se staly natolik oblíbenými, že zakrátko dokázaly zdvojnásobit sledovanost závodů F1 ve vysílání BBC.
Hunt vystupoval jako playboy střídající přítelkyně a nevyhýbající se alkoholu a kouření. V soukromém životě se však jen těžko vyrovnával s tím, že jej s filmovým hercem Richardem Burtonem opustila první žena Suzy. Pak prožil devět divokých let s Jane Birbeckovou. S častými depresemi bojoval nezřízeným pitím a zřejmě se nevyhýbal ani tvrdým drogám. Lidsky i finančně se ocitl na dně. Teprve se svou druhou ženou Sarah, se kterou měl dva syny, se usadil a zklidnil. Bylo mu pouhých 45 let, když v roce 1993 zemřel po těžkém infarktu.
Typický obrázek z roku 1976 - Hunt s přítelkyní, cigaretou a plechovkou piva
Bilance Jamese Hunta ve F1
rok | vůz | týmoví kolegové | závody | body | umístění |
---|---|---|---|---|---|
1973 | March | Jean-Pierre Jarier, Mike Beuttler, David Purley, Roger Williamson | 7 | 14 | 8. |
1974 | March | Hans-Joachim Stuck, Howden Ganley | 2 | 0 | |
Hesketh | Ian Scheckter | 13 | 15 | 8. | |
1975 | Hesketh | Brett Lunger, Harald Ertl, Torsten Palm, Alan Jones | 14 | 33 | 4. |
1976 | McLaren | Jochen Mass | 16 | 69 | 1. |
1977 | McLaren | Gilles Villeneuve, Bruno Giacomelli, Jochen Mass, Brett Lunger, Emilio de Villota | 17 | 40 | 5. |
1978 | McLaren | Patrick Tambay, Brett Lunger, Bruno Giacomelli, Emilio de Villota, Tony Trimmer, Nélson Piquet | 16 | 8 | 13. |
1979 | Wolf | Keke Rosberg | 7 | 0 | - |