A.J. Foyt Racing

Historie

Anthony Joseph Foyt, čtyřnásobný vítěz slavné pětistovky v Indianapolis a jedna z ikon amerického motorsportu, založil svůj závodní tým již v roce 1965. Přestože bude v historických análech už navždy spojen především se svatostánkem amerického formulového sportu , Foyt dokázal být rychlý i na přírodních tratích. Stačí vzpomenout například jeho vítězství v Le Mans v roce 1967. A.J. však nikdy nezapomněl na místo, které udělalo z neznámého chudého Texasana amerického národního hrdinu a provždy spojil své jméno s legendou jménem "Indy".

Není jistě náhodou, že právě A.J. Foyt je v historicky rozděleném táboře fanoušků amerických formulových závodů považován za největšího amerického formulového jezdce všech dob tou stranou, která preferuje "starý dobrý americký styl", motory v přední části vozu, šotolinové ovály a pro které je Indianapolis Mekkou světového motorsportu. Stejně tak ovšem nepřekvapí, že pro druhou stranu tábora je největším americkým formulovým jezdcem Mario Andretti. A tábor těch prvních dodnes nostalgicky vzpomíná na závod na 200 mil v Milwaukee v roce 1966, tedy v době, kdy již závodům na oválech se zpevněným povrchem amerického mistrovství kralovaly monoposty evropské školy. Proč? Foyt se tehdy měl zúčastnit tohoto podniku se svým oválovým Lotusem s motorem vzadu, jenže ten do Milwaukee nedorazil včas. Po ruce však byl starým dobrým vpředu uloženým Offenhauserem poháněný speciál pro šotolinové ovály, se kterým A.J. vyhrál jen o den dříve ve Springfieldu. Foyt z něj ostříkal špínu, vyměnil speciální šotolinové pneumatiky za ty určené pro asfaltový povrch a k zděšení zbytku startovního pole se suše  kvalifikoval na pole position. V závodě pak vedl 18 kol z celkových 200 a nakonec skončil druhý za Gordonem Johncockem. Nebýt defektu zadní pneumatiky, pravděpodobně by vyhrál.

Stal se prvním jezdcem, který dokázal získat ve "staré cihelně" čtyři vítězství, přičemž se tak stalo v letech 1961,1964, 1967 a 1977. Po něm se to podařilo ještě Alu Unserovi a Ricku Mearsovi.

Jeho kariéra jako majitele týmu už zažila mnoho hvězdných chvil i strmých pádů do hlubin a právě tam se Foytův tým potácel několik posledních sezón. Částečně to pramenilo vždy z toho, že Foyt se dlouho snažil uplatňovat při práci týmu i při přípravě vozu postupy, které byly dobré za dob jeho slávy, tedy v šedesátých letech. S nástupem série CART, v době která přinesla větší angažovanost automobilek,  aerodynamické tunely a nástup výpočetní techniky, však už tento přístup neměl místo. Foyt se rovněž snažil angažovat americké jezdce a nebylo vždy jednoduché najít ty s dostatečným talentem pro souboj s nejlepšími. Přesto však ještě v první polovině devadesátých let dokázaly Foytovy vozy potrápit občas konkurenci, především v roce 1993, kdy je pilotoval Robbie Gordon, vycházející hvězda formulové scény.

Není proto divu, že jako jeden z prvních byl Foyt osloven vizemi Tonyho George, který zakládal IRL jako čistě americkou oválovou sérii s americkými vozy, americkými jezdci a americkými motory. Na rozdíl od George se však Foyt těchto principů držel podstatně déle a v první fázi historie Indy Racing League byl velmi úspěšným týmovým majitelem. V roce 1996  vyhrál pro Foyta šampionát Scott Sharp a v roce 1998 Švéd Kenny Brack. S nástupem týmů ze série CART v roce 2002 se však Foytův tým dostal postupně do stejné situace, jako byl před založením IRL. Připočteme-li k tomu ještě Foytovo rozhodnutí pomoci s kariérou svému nezkušenému vnukovi A.J. IV, skutečnost že neměl často peníze na skutečně výkonné motory a musel se spokojit s tím, co zbylo jejich dodavatelům, není se co divit, že výsledky byly v letech 2003 až 2005 skutečně katastrofální.

Ani rok 2006, který přinesl jednotné motory a odchod A.J. IV, neznamenal průlom. Ani Felipe Giaffone, ani Jeff Bucknum s technikou Foytova týmu nedokázali prorazit. Nejlepší sezónou za dlouhou dobu se pak pro Foytův tým stal rok 2007, kdy A.J. angažoval britského pilota Darrena Manninga. Společně se změnami provedenými ve struktuře týmu se situace konečně změnila k lepšímu, přičemž paradoxně nejlepších výsledků dosahoval tým díky Manningovi na silničních okruzích. Konečné 13. místo Manninga v šampionátu pak představovalo nejlepší výsledek za dlouhou dobu.

Sezóna 2008 - podaří se další krok vpřed?

Kromě dobrých výsledků zapadl Manning dobře i do struktury Foytova týmu a tak není žádným větším překvapením, že si A.J. rozhodl ponechat nenápadného Brita i pro letošní sezónu. Angažováním Mike Collivera na místo závodního šéfinženýra tým konečně získal stálého odborníka na tuto pozici, což by mělo zlepšit vyrovnanost výkonů během sezóny. Vloni se osvědčil i Larry Foyt v pozici šéfa týmu a pro letošek se rozrostl i počet stálých týmových zaměstnanců. Na palubě zůstává pro letošní sezónu i Foytův hlavní sponzor, společnost ABC Supply Co., největší americký dodavatel střešních systémů. Během zimní přestávky však tragicky zahynul šéf a majitel této firmy Ken Hendricks, který byl navíc Foytovým blízkým přítelem. I letos se dají nejlepší výsledky očekávat od Manninga na silničních okruzích, ale konkurence právě na nich se s příchodem nových týmů z CCWS bezesporu dramaticky zvýší. Za úspěch tedy bude zřejmě nutno považovat, pokud s nimi Foytův tým udrží krok.

Zbarvení vozů - poznejte svého oblíbence během přenosů na Galaxii Sport

I Manningův vůz se startovním číslem 14, které měl A.J. na svých vítězných vozech už  v Indy a které bylo jeho týmu z úcty už "provždy" vyhrazeno, vyjede na dráhu v amerických národních barvách, tedy v kombinaci červené, modré a bílé. Vzhledem k podobnému číslu i rozložení barev bude jen obtížně rozeznatelný od Dallary Vitora Meiry z týmu Panther Racing a tak jediným dobrým vodítkem bude logo sponzora na bočnicích vozu.

Darren Manning, startovní číslo 14

Darren Manning

Darren začal svoji kariéru v Británii na motokárách, ale stejně jako mnoho jiných nadějných Britů ho v rozletu zbrzdil nedostatek peněz. V roce 1998 proto ani nemohl absolvovat celý šampionát britského mistrovství F3, ale dokázal na sebe upozornit vítězstvím v Silverstone, kde se závod jel jako součást víkendu formule 1. Na pokračování v Británii však peníze chyběly, a tak se Darren rozhodl hledat štěstí za oceánem, pro začátek v Japonsku, kde ihned vyhrál tamní šampionát F3 a dosáhl ceněného vítězství v GP Macaa, kde jako první od dob Ayrtona Senny dokázal zvítězit z pole position, vést celý závod a ještě zajet nejrychlejší kolo.

Se závoděním na oválu se Darren poprvé seznámil v Rockinghamu, v rámci tehdejší série ASCAR, což byla britská obdoba NASCAR, ovšem s méně výkonnými motory a laminátovými karoseriemi. Když pak promotér závodu série CART v Rockinghamu v roce 2002 hledal "tahák" pro zvýšení zájmu o závod mezi anglickými fanoušky, padla volba logicky na "místního specialistu" Manninga. Ve voze stáje Team St.George, což byl jak se nakonec ukázalo ojedinělý projekt pouze pro tento závod uskutečněný za pomoci Dale Coyna, který poskytnul vůz i část personálu, zanechal perfektní dojem, když při debutu vedl 18 kol a nakonec dojel 9.

Tento výkon mu zajistil místo u Derricka Walkera v roce následujícím a o rok později už byl dobrý i pro Chipa Ganassiho a jeho tým v IndyCar Series. Jenomže uprostřed kritické sezóny 2005 plné zničených vozů došla Chipovi trpělivost a Manninga propustil, přestože většina účtů za opravy nesla do té doby jméno "Briscoe". Jenomže Briscoe byl "továrním" pilotem Toyoty, jejíž motory Ganassi potřeboval, zatímco chudák Darren nikoliv. 

Když se už zdálo, že Darrenovi za oceánem pšenka nepokvete, ozval se znenadání v únoru 2007 A.J. Foyt a nabídl mu místo pilota ve svém týmu. A Darren rozhodně nezklamal. Konkurence na přírodních a městských okruzích bude letos veliká. Ale s trochou štěstí by tam Darren mohl mít alespoň na umístění v první pětce. Držme mu palce.