IZOD IndyCar Series pořádaná od roku 1996 Indy Racing League se dočká v Kentucky významného jubilea. Pojede dvoustý závod, což je sice pořád o třetinu méně, než kolik má za podobnou dobu ve Formuli 1 na svém kontě Rubens Barrichello, nicméně i tak je to důvod k oslavám a malému ohlédnutí za předešlými závody. Spoustu statistických perliček totiž přinesl oficiální web indycar.com a my vám je rádi zprostředkujeme. Sběratelem statistik pro Indycar.com byl Tim Sullivan.

První závod pod hlavičkou IRL se jel 27. ledna na Walt Disney World Speedway u floridského Orlanda. Závod vyhrál Buzz Calkins. Stý závod viděli diváci 29. srpna 2004 na Nazareth Speedway v Pensylvánii. Poslední závod na tomto historickém oválu vyhrál Dan Wheldon.

Nejmladším vítězem závodu IRL zůstává Graham Rahal. Podařilo se mu to v roce 2008 v St. Petersburgu. Jistě si na ten závod pamatujete. Byl to teprve druhý závod po spojení s Champ Cars. Rahal závodil společně s Wilsonem za Newman/Haas/Lanigan Racing. Po závodu v Homesteadu, kde týmy z Champ Car hrály druhou ligu, dokázaly nově přicházející stáje poprvé své zkušené kolegy z IndyCar prohánět. Rahal závod v Homesteadu vynechal, protože tamtéž havaroval při testech a kvůli spojení na poslední chvíli nebylo dost náhradních dílů, aby tým měl z čeho opravit jeho Dallaru. Rahal tedy vyhrál ve svém prvním startu v IndyCar Series. A dodnes to zůstává jeho jediným vítězstvím.

Nejstarším vítězem se ve 45 letech stal 11. října 1998 na Las Vegas Motor Speedway Nizozemec Arie Luyendyk. Luyendyk začal svou kariéru v Americe v CART v roce 1984. Dokázal vyhrát jen dva závody na začátku 90. let, ale z toho jednou pětistovku v Indianapolis (1990). Po vzniku IRL okamžitě přešel do Georgovy série. Dvakrát se stal nejpopulárnějším jezdcem (1996/97 a 1998). Přidal další čtyři vítězství a opět jedno v Indianapolis (1997). Závod na Las Vegas Motor Speedway byl jeho posledním v kariéře pravidelného pilota série. Do kokpitu usedl už jen čtyřikrát – třikrát v Indianapolis a jednou v Michiganu.

Bývalý motokrosový závodník Jeff Ward se v červnu v Texasu v roce 2002 stal jediným závodníkem, který vyhrál závod, když vedl pouze v posledním kole. Ward v tom roce závodil za tým Chipa Ganassiho, jinak ještě pravidelně startující v CART. Texas 2002 je jediným Wardovým vítězstvím v kariéře v IRL.

42 jezdců dokázalo vyhrát alespoň jeden závod, z toho šestnáct jezdců vyhrálo právě jeden závod. Ze současných například Marco Andretti (Sonoma 2006), Danica Patrick (Motegi 2008) nebo Graham Rahal (St. Pete 2008).

Ze 199 závodů pod hlavičkou IRL, byl jeden jediný odjet bez žluté fáze. Stalo se tak loni na Homestead-Miami Speedway. A Dario Franchitti díky tomu bral titul. Kdyby byla v závěru žlutá vlajka vyvěšena, stačilo by Briscoeovi a Dixonovi palivo až do konce. Takhle museli ještě jednou do boxů, Franchitti na dráze vydržel, vyhrál závod a tím i titul.

Dnes již neexistující Treadway Racing byl první tým, který získal v cíli závodu double, tedy umístění na prvním a druhém místě. V roce 1997 se to v pětistovce v Indianapolis podařilo dvojici Luyendyk a Scott Goodyear. V posledním kole způsobil spoustu zmatků se žlutými vlajkami tehdy závody pořádající USAC. Když k tomu připočteme debakl hned příští závod v Texasu, kde USAC vyhlásil nejdříve vítězem Biilyho Boata (závodícího za AJ Foyta) a následně až druhý den skutečného vítěze Luyendyka, který vedl ke rvačce Luyendyka s AJ Foytem o trofej pro vítěze, máme hned důvody, proč si IRL začala závody pořádat sama namísto využívání služeb USAC. Právě v Texasu 1997 se jednak jel první závod pod umělým osvětlením v historii amerických formulí a jednak poprvé tým obsadil celou první řadu, tedy získal první dvě místa na startovním roštu. Tony Stewart závodící za Team Menard stál na pole position před svým stájovým kolegou Robbie Buhlem.

Helio Castroneves drží rekord v počtu účastí ve Firestone Fast Six, tedy ve finálovém rozstřelu kvalifikace. Castroneves se zúčastnil 26 z 32 možných. Dříve byla Fast Six závěrečným rozstřelem na oválech, než IRL přešla na formát čtyř po sobě jdoucích kol (od tohoto víkendu jen dvou po sobě jdoucích kol). Od roku 2008 je Fast Six naopak desetiminutovým finále na městských a přírodních okruzích.

Fast Six byla zavedena před šesti lety a jen Helio Castroneves, Scott Dixon a Tony Kanaan se v každém roce dostali alespoň do jedné.

U Fast Six ještě zůstaneme. Will Power je jediným, kdo se letos dostal do všech. Ale od roku 2005 se to povedlo vždy alespoň jednomu jezdci. Castroneves a Kanaan to dokázali v roce 2005. Dixon, Castroneves, Franchitti a Kanaan v roce 2006 a 2007. Ryan Briscoe v roce 2008 a Dario Franchitti v roce 2009.

Jen jeden jezdec získal pole position při svém prvním startu v IRL. Povedlo se to Buddy Lazierovi na Walt Disney World Speedway v roce 1996. Dlužno dodat, že fakt, že se jednalo o první závod pod hlavičkou IRL, mu to významně usnadnil. Buddy Lazier už nikdy v životě pole position nezískal, ale coby šampiona IRL z roku 2000 a vítěze pětistovky v Indianapolis (1996) jej to příliš nemusí trápit.

Když Buzz Calkins vyhrál v úvodní závod IRL v roce 1996 v Orlandu, asi netušil, že to bude jeho jediné vítězství v 53 startech v IRL. Calkins po sezóně 2001 sám pověsil helmu na hřebík a věnoval se podnikání. Vítězství v Disneyho světě mu ovšem stačilo na to, aby sdílel mistrovský titul se Scottem Sharpem. Oba měli stejně bodů a tou dobou nebyla v pravidlech kritéria, která by rozhodovala, co v takovém případě dělat.

Juan-Pablo Montoya se v IRL představil jen jednou v životě. V roce 2000 v pětistovce v Indianapolis. Jeho skóre je tak stoprocentní. Montoya do IRL přišel, viděl a zvítězil.

Scott Dixon je dalším jezdcem, který vyhrál při svém prvním startu v IRL. Jemu se to povedlo v roce 2003 na Homestead-Miami Speedway. Na konci roku získal titul. Ale nestal se nováčkem roku, tím se stal Dan Wheldon

Nejpočetnější startovní pole čítalo 35 jezdců. Svědkem takto početného pole byli v roce 1997 diváci v Indianapolis. Tony George zavedl pro Indianapolis pravidlo 25/8. Dvacet pět nejlepších jezdců v pořadí IRL mělo zajištěná místa na startovním roštu a jen osm míst zbylo pro ostatní jezdce. Jenže do závodu se nedostalo všech 33 nejrychlejších vozů, neboť někteří „zajištění“ jezdci byli pomalejší, než ti, kteří museli bojovat o zbývajících 8 míst. Proto byli Lyn St. James a Johnny Unser (původně nekvalifikovaní) zařazeni na start na 34. respektive 35. místo. Diváci ovšem start 35 vozů neviděli. Dva vozy selhaly ještě v zaváděcím kole a celá pátá řada v zaváděcím kole havarovala. Do závodu odstartovalo třicet jezdců.

Nejpočetnější startovní pole mimo Indianapolis viděli diváci v roce 1998 v Las Vegas. Letos jsme se k tomu s 29 vozy přiblížili. Před dvanácti lety ve Vegas ale startovalo dokonce 31 aut.

Čtyři jezdci vyhráli pole position, ale nikdy závod. To se přihodilo Sarah Fisher, Marco Grecovi, Bruno Junqueirovi a Vitoru Meirovi.

A naopak, čtrnáct jezdců vyhrálo závod, ale nikdy nezískalo pole position. Jmenovitě jde o Alexe Barrona, Kennyho Bräcka (dokonce šampion série!), Robbieho Buhla, Buzze Calkinse (také šampion), Airtona Darého, Adriana Fernandeze, Ryana Hunter-Reaye, Felipe Giaffoneho, Jima Guthrieho, Juana-Pabla Montoyu, Johna Paula Jr., Eliseo Salazara, Ala Unsera Jr. a Jeffa Warda.

Šest žen startovalo alespoň v jednom závodě IndyCar. Lyn St. James, Sarah Fisher, Danica Patrick, Milka Duno, Ana Beatriz a Simona de Silvestro. Rekord v počtu žen na startovním roštu připadá na minulý závod v Chicagu, kde v jednom závodě startovalo pět žen. V Indianapolis letos zmařil rekord neúspěch Milky Duno v kvalifikaci.

Jen tři jezdci dokázali vyhrát tři závody v řadě. Prvnímu se to povedlo v roce 1998 Kenny Bräckovi (Charlotte Motor Speedway, Pikes Peak International Raceway a Atlanta Motor Speedway). V roce 2005 to dokázal také Dan Wheldon (St. Petersburg, Twin Ring Motegi a Indianapolis Motor Speedway). V roce 2007 byl zatím posledním, kdo to dokázal, Scott Dixon (Watkins Glen, Nashville Superspeedway a Mid-Ohio Sports Car Course). Na rozdíl od Bräcka a Wheldona to ale Dixonovi nepomohlo k mistrovskému titulu. Prohrál jej s Dariem Franchittim, když mu v Chicagu v posledním kole došlo palivo.

182 – různých jezdců startovalo v 199 závodech (Ne, nebudeme je vyjmenovávat!). 24 startovalo jen v jednom závodě

147 – startů má na kontě Scott Sharp a drží tak rekord. Do konce roku jej ale může vyrovnat Helio Castroneves, pokud nastoupí do zbývajících tří závodů

94 – různých jezdců vedlo alespoň jedno kolo

51 – tolik jezdců se představilo v jedné sezóně alespoň v jednom závodě. To se povedlo v roce 2001.

31 – tolik tratí IndyCar Series pod vedením IRL navštívila. Nejvíce závodů se jelo na Texas Motor Speedway: 21

22 – států Spojených států hostilo závody pod hlavičkou IRL

4 – země přivítaly kromě USA závody IndyCar. Šlo o Kanadu, Japonsko a Brazílii a nebodovaný závod v Austrálii.

2 – ženy dokázaly získat pole position na stejné trati. V Kentucky se to v roce 2002 povedlo Sarah Fisher a v roce 2005 Danice Patrick

37 076 – počet všech kol odjetých ve všech 199 závodech IRL

343 – kol v kuse vedl v roce 2003 v kuse Scott Dixon. Vedl posledních 84 kol v Pikes Peak, všech 206 kol v následujícím závodě v Richmondu a v dalším závodě v Kansasu vedl prvních 53 kol