Mistrem světa s nedostatkem bodů

V roce 1976 získal James Hunt v posledním závodě sezony vytoužené čtyři body a získal tak titul mistra světa. Zároveň to bylo poprvé a naposledy, kdy Hunt figuroval v čele bodové tabulky mistrovství světa. O dvanáct let později, Ayrton Senna během sezony 1988 posbíral o celých 11 bodů méně než Alain Prost, ale stal se mistrem světa díky pravidlu, podle kterého se započítávalo jenom 11 nejlepších výsledků ze 16 velkých cen. Tím pádem Prost musel škrtnout neuvěřitelných 18 bodů, zatímco Senna pouze čtyři. Nebylo to ale poprvé, kdy se tyto dvě anomálie v historii šampionátu vyskytly, protože obou zároveň docílil už v roce 1964 John Surtees.

První závod sezony v Monaku po souboji s Jim Clarkem (Lotus Climax), kterému v závěru selhal motor, vyhrál Graham Hill (BRM) a automaticky se tak usadil v čele tabulky. Surtees (Ferrari) odstoupil už v 16 kole s poruchou převodovky. O dva týdny později v Holandsku byla řada na Hillovi, aby měl smůlu s přívodem paliva a Clark si nedal ujít suverénní vítězství. O více než minutu pozadu dojel Surtees na druhém místě, což ho v celkové klasifikaci vyneslo na pátou pozici.

V příštích dvou závodech, Grand Prix Belgie a Francie, ale Surtees znovu nebodoval. V obou případech odstoupil pár kol po startu pro poruchu motoru. O vítězství se podělili Clark a Dan Gurney (Brabham Climax) a dobré výsledky několika ostatních znamenaly, že se Surtees v tabulce propadl až na osmé místo. Nad ním figurovali Clark, Hill, Richie Ginther (BRM), Peter Arundell (Lotus Climax), Gurney, Jack Brabham (Brabham Climax), a Bruce McLaren (Cooper Climax). Slabou útěchou mohlo Surteesovi být snad jenom to, že jeho stájový kolega Lorenzo Bandini na tom byl ještě mnohem hůře, protože ani v jedné ze čtyřech úvodních velkých cen nedojel do cíle.

Zdálo se, že po relativně slibných výsledcích v roce 1963 čeká Ferrari ještě mizernější sezona, než kterou byl ročník 1962. Britská velká cena konečně Surteesovi přinesla další stupně vítězů, což ho ale v bodové klasifikaci vyzvedlo pouze o jednu příčku před McLarena.

V polovině sezony Ferrariho jednička s deseti body na hlavní favority značně ztrácela. V čele tabulky byl Clark s 30 body před Hillem s 26 body. Druhá polovina sezony ale vypadala zcela jinak. Piloti Ferrari vyhráli příští tři Grand Prix, když Surtees suverénně triumfoval v Německu a v Itálii a poté, když většina favoritů odpadla, Bandini trochu překvapivě vyhrál v Rakousku. Hill sice získal alespoň jedno druhé místo, ale Clark ve všech třech závodech odpadl pro různé poruchy a nepřipsal si na konto ani bod. Tím pádem se Surtees ocitl na celkově třetím místě se značně zredukovanou bodovou ztrátou. Pořadí bylo Hill 32 bodů, Clark 30 bodů, Surtees 28 bodů. Šampionát tedy vstupoval do posledních dvou závodů sezony zcela otevřen.

Konec sezony se odehrál v zámoří, nejprve vekou cenou USA a pak závěrečným závodem v Mexiku. Podle tehdy stávajících pravidel se do konečného výsledku započítávalo šest nejlepších umístění během sezony. A to představovalo určitý problém pro Hilla, který sice figuroval v čele tabulky, ale zároveň v prvních osmi Grand Prix už šestkrát dojel na bodované pozici. To znamenalo, že pokud v USA a Mexiku získá dobrá umístění, bude zároveň muset škrtat body za slabší výkony v Holandsku a Belgii. Naproti tomu Clark i Surtees během dosavadní sezony bodovali pouze čtyřikrát a žádné škrtání bodů jim nehrozilo. Hill zareagoval nejlepším možným způsobem. Když na Watkins Glen suverenně vedoucí Clark začal ve 40 kole mít potíže se vstřikováním paliva, Hill se dostal do čela závodu, které si udržel až do konce. Když později odstoupil Gurney, Surtees zkonsolidoval druhou pozici a dostal se tak na druhé místo v tabulce před Clarka. Clark udělal všechno pro to, aby si udržel šance na titul a po několika zastávkách v depu dokonce přesedl do vozu týmového kolegy Mike Spenceho!

Tato praxe byla sice běžná v předešlém desetiletí, ale zcela nečekaná v roce 1964. Pravidla ji ale nezakazovala a přestože ani Clark ani Spence po výměně vozu neměli nárok na zisk bodů, umístění v cíli by platilo. Pokud by tedy Clark byl schopen dojet před některým ze svých hlavních rivalů, dosáhl by toho, že konkurent by získal menší počet bodů za nižší umístění. Veškerá snaha byla ale marná. Přestože se Clark probojoval až na třetí pozici, Hill a Surtees zůstali mimo dosah, a jeho Lotus nakonec v závěrečných kolech odstoupil s rozbitou palivovou pumpou. Přesto ale všichni tři protagonisté šampionátu nastoupili na start poslední velké ceny s šancí na zisk titulu mistra světa.

Hill si po vítězství v USA připsal sedm bodů místo devíti (poté co musel škrtnout dva body z Belgie) ale stále s 39 body figuroval v čele tabulky. Surtees měl teď 34 bodů a v případě vítězství by si zajistil titul mistra světa, protože i kdyby Hill skončil druhý, nemohl by si připsat více než tři body kvůli nutné ztrátě bodů za čtvrté místo v Holandsku. Clark měl stále stejných 30 bodů jako v polovině sezony a k celkovému vítězství potřeboval aby Hill nebodoval vůbec a Surtees nedojel lépe než na třetím místě. Ani jedna z možných variant nebyla vyloženě nepravděpodobná a Formule 1 očekávala bombastické finále.

Clark nic neponechal náhodě a kvalifikoval se na pole position. Surtees startoval čtvrtý a Hill až šestý ze třetí řady. Po startu Clark vystřelil do čela, zatímco Hill a Surtees se po počátečních potížích propadli až na 10 a 13 pozici. Oba se ale okamžitě začali posouvat dopředu a po 20 kolech z 65 bylo pořadí na trati Clark, Gurney, Hill, Bandini, Brabham, Surtees. Za této situace by zisk mistrovského titulu udržel Hill, o jeden bod před Clarkem. Jeho pozice ale nebyla vůbec jistá, protože na něj neustále dorážel rychlý Bandini.

Ve 31 kole došlo ke střetu a oba vozy okamžitě vyjely z trati. Tím pádem Surtees, který se mezitím dostal před Brabhama, pohodlně projel a usídlil se na třetí pozici. Bandini se vrátil na trať za ním, ale Hill musel do depa s poškozeným výfukem a ztratil více než dostatek času k tomu, aby už nebyl schopen aktivně zasáhnout do pořadí závodu a šampionátu. Clark zcela suverénně kontroloval situaci a vypadalo to, že nakonec přeci jenom prolomí smůlu a dojede si pro titul. Na trati za ním Bandini navíc znovu předjel Surteese a vše se zdálo rozhodnuto. Sedm kol před cílem začal ale Clarkův Lotus pomalu ztrácet olej. Protože měl náskok 20 vteřin, mohl si Clark dovolit trochu zpomalit, ale jeho situace se rapidně zhoršovala a v 63 kole ho Gurney předjel.

To znamenalo další zvrat v šampionátu, protože Clark byl teď mimo hru a zpátky do virtuálního vedení se dostal Hill, který kroužil po trati se ztrátou dvou kol. V posledním kole bylo pořadí Gurney, Bandini, Surtees a to Hillovi stále zajišťovalo zisk titulu. O všem ale na poslední chvíli rozhodl Bandini, když v závěru drasticky zpomalil a počkal až jeho týmová jednička projede cílem na druhé pozici. Zisk šesti bodů pro Surteese znamenal celkové skóre 40 vůči 39 pro Hilla a titul mistra světa.

Dnes by se takový závěr sezony neobešel bez řady protestů a pravděpodobně soudních tahanic, nemluvě o vlně komentářů ze strany jak fanoušků tak médií. Před padesáti lety ale nebylo co řešit a nikdo nepochyboval o tom, že se Surtees stal zaslouženým mistrem světa...i když možná ne za ideálních podmínek. Nic na tom, že jeho týmový kolega vyřadil hlavního soupeře agresivní jízdou a pak víc než okatě pustil Surteese před sebe...to byla součást závodění. Nic na tom, že ve skutečnosti získal o jeden bod méně než Hill...pravidla platila stejně pro všechny. Byl to taky jediný okamžik, kdy se Surtees během dvanáctileté kariéry ocitnul v čele šampionátu a bezesporu to pro něj byl (stejně jako později pro Hunta) ten pravý okamžik.