Za Ayrtonem Sennou. V Tamburellu, v parku naproti, i v hotelu

Martin Straka
26.06. 2012

Martin Straka
26.06. 2012

Tradiční ohlédnutí Martina Straky slovem i obrazem, tentokrát (nejen) za finále ETCC v Imole.

Imola je mou třetí italskou tratí, kterou jsem poznal zblízka. Misano je fajn, ale hlavně asi pro přímořské okolí, Monza je fenomén a vždy se tam vracím moc rád. O Imole mi vždycky nejvíce básnil Roman Klemm, kterého určitě znáte nejen z formule.cz.

Jakou on měl pravdu…

V televizi mě okruh úplně nevzal, jakkoli při první tamní Velké ceně F1 v roce 1980 jsem si jako malý kluk užíval nočního záznamu s Lubošem Pecháčkem. Tenkrát ani nikdy potom jsem z obrazovky nebo fotografií nepostřehl, jak je trať uzounká – představa být živě na F1 či loňském Intercontinental Le Mans Cupu se mi vracela po všechny čtyři „imolské“ dny.

Také stoupání a klesání jsou mnohem výraznější, než jsem předpokládal. Ve čtvrtek jsme si s kamarády z týmu Petra Fulína trať projeli/prošli. Bylo 40°C ve stínu. Pořád jsme zastavovali, vše si osahávali a probírali iks věcí, které nám všem křižovaly rozpálenými hlavami. Samozřejmě, příběh Ayrtona Senny hrál roli největší.

Ve Variante Alta, šikaně na návrší mezi Acque Mineralli a Rivazzou, jsem poskakoval z obrubníku na obrubník, pořád se točil a mlel o katování a jak se při něm můžou v tak malém prostoru všichni srovnat, o krásných stromech na vnitřní straně úseku… Fotili jsme jako blázni. Ten autoportrétní stín ruky v galerii je právě z V.A.

Nejvíce jsem se ale vracel do úseku Rivazza. Dvakrát doleva před nájezdem k cíli. Hned za bariérou domy a domky se svými obyvateli (foto chlápka na balkoně) . Sjezd k první levé, to je přesně místo, které ukáže co a jak. S kameramanem Tomáše Vacínem jsme si tam užili také jednu z jízd Maserati Trofej Grand Turismo, které doprovázelo finále Evropského poháru cestovních vozů. Když jsem tuhle pohárovku zažil poprvé, při některé z Velkých cen F1 2003, byla to taková nedopečená pečínka.

Dneska je vše jinak. Kolem třiceti mohutných Trojzubců bojovalo velmi, ale velmi poutavě. K tomu docela slušný rachot motorů a nenápadný odkaz k Astonu Martin DBR9. Alespoň mi tohle pouto semotamo naskočilo a od tropického horka to, myslím, nebylo. I proto, že tyhle „Afriky“ já moc rád...

BMW 320si Petra Fulína (na řadě fotek) letos připravoval tým Josefa Křenka, který má ve své košaté stáji také Gabrielu Jílková. Znali jsme se už drobátko, ale spíš jako novinář vs. závodnička. Teď bylo více času se poznat a bylo to moc fajn. Kdykoli měla Gábina volněji, hned se ptala, jestli neva, kdyby vyrazila fotit a točit s námi. „Nnno jasně,“ zněla odpověď, k níž jsem zavěsil ujištění, že určitě nebude vadit, když nemá akreditaci: „Uvidíš, bude to jako třeba v Monze, kde jsou maršálové samí skvělí chlapi.“

Tak se i stalo. Sedmnáctiletá vicemistryně Národní formule tak s námi korzovala podél dráhy, na sobě třeba lehké růžové šatky - „Taloši“ tak chbějící akreditační glejt neřešili, a když ano, stačilo pár slov s italskou dikcí, že přece nenechají naší „siňorínu di asistenti fotográfiko-televizióne“ za plotem, že…

Mám rád, když mladí závodníci motorsportem žijí. Upřímně. Se zdravou drzostí i pokorou, zájmem o diskusi na jakékoli téma sportovní či třeba novinářské nebo historické. Gábina je přesně taková.

A ještě k maršálům… Tihle chlápci své práci rozumějí a umějí být nad věcí. Dovolí Vám ten krok tam, kam byste nesměli. A jejich: „Bat onli úna lap,“ je roztomilé a s grazie mille to přijmete.

Netušil jsem, jak silné setkání s posledním závodním místem Ayrtona Senny v Imole zažiju. Nejprve, ve čtvrtek, jsme s „Fulínovci“ Jardou Vaňkem a Štěpánem Brádkou a kameramanem Tomášem Vacínem postáli u samotného místa bouračky vně Tamburella (fotka stikrsky Sennovy helmy za plotem) a v sobotu mezi focením na trati jsem se vydal na coura podle pokynů Cristiny Zanotti z tiskového.

Je třeba jít pěšky. Plastika stojí na vnitřku Tamburella v parku Acque Mineralli. Byl jsem tam sám (další členové výpravy taky tak) a kromě množství příběhů a asociací, které na mě přilítly, jsem tam pocítil výjimečně silný klid. Zvláštní a zároveň velmi silný pocit klidu. Pobyl jsem tam asi hodinu. V parku plno dětí nebo celých rodin při sobotním skotačení, okolo duněly spidery Speed Euroseries, mocné paprsky slunce se tříštily o stromy a keře nebo Ayrtonovu kštici…

Tomuto setkání předcházelo ještě jedno na téma legendy brazilské. Po čtvrtečním ubytování jsem se jako vždy toulal okolím hotelu, stejně jako lobby. Vzpomínal na různá bydlení u světových tratí a plné recepce fotek podepsaných závodníky F1 a spol… A tady nic, říkal jsem si. Najednou jsem zahlédl v baru nevelký obrázek McLarenů, ještě v Marlboro livery.

Otázka k postarší paní recepční byla jasná…: Ano, spali tu lidé z týmu McLaren, stejně jako od Williamsů, od vzniku hotelu v roce 1989… V tu chvíli mi to seplo: „No počkejte, ale to tu asi bydlíval i Ayrton Senna?“
„Si, signore, je to tak, byl tu také o své poslední noci na 1. května 1994. Vždy byl v pokoji číslo 200. Ayrton, to vám byla neuvěřitelná bytost…“

Váš Martin Straka,
který dopsal cestou domů, jako obvykle ve vlaku Žlutém…