Zasloužil si být mistrem světa?

Po odstoupení německého kolosu Daimler-Benz se sezona 1956 odehrávala zpátky v duchu předešlých let, kdy o prvenství bojovaly (mimo Indy 500) výhradně rudé monoposty italských automobilek. Ferrari a Maserati si s jedinou vyjímkou rozdaly všechna umístění na stupních vítězů, když v posledním závodě sezony vybojoval Ron Flockhart s vozem Connaught Alta jedno třetí místo pro britskou zeleň.

Sezona odstartovala v Argentině, kde nebylo velkým překvapením, když Fangio postavil svoje Lancia/Ferrari na pole position. Po nepodařeném startu se ale Maestro propadl o několik míst a v čele se usadil další domácí favorit Froilán Gonzáles s vozem Maserati. Brzy ho ale nečekaně vystřídal jeho týmový kolega a další Argentinec Carlos Menditéguy, který evidentně měl svůj den a začal se zbytku pole vzdalovat.

Fangio mezitím zajel do depa s nefunkční palivovou pumpou a po několika marných pokusech problém opravit ve 23 kole zaparkoval v depu. Tým okamžitě povolal na čtvrté pozici jedoucího Luigi Mussa a Fangio se v jeho voze vrátil na trať. Během příštích 20 kol pro poruchu odstoupili Gonzáles, Eugenio Castelloti (Lancia/Ferrari) a i do té doby suverénně vedoucí Menditéguy. Tím pádem se Fangio ocitnul na druhé pozici, poté co předjel Jean Behru na Maserati. V čele byl teď další pilot Maserati Stirling Moss, ale jeho vůz začal pomalu ztrácet olej a byla jenom otázka času, kdy motor vypoví službu.

Fangio se dostal do čela v 67 kole a poměrně v klidu dojel do cíle na prvním místě před Behrou. Jeho vítězství ale nebylo úplně jisté. Manažer týmu Maserati Nello Ugolini podal protest na základě tvrzení, že Fangio byl v první polovině závodu nelegálně roztlačen poté, když při prvním předjíždění Behry nezvládl řízení a vyjel z trati. Ironií osudu byl fakt, že o dva roky dříve se v Argentině odehrála zcela zrcadlová událost.

V roce 1954 Fangio jezdil za Maserati a Ugolini byl manažerem u Ferrari. Většina závodu se jela v dešti a když Fangio v závěrečných kolech zastavil pro čerstvé pneumatiky, obsluhovalo jeho vůz nejméně pět mechaniků...což bylo proti pravidlům, která povolovala mechaniky pouze tři. V čele závodu pak byla Ferrariho dvojice Giuseppe Farina a Gonzáles. Ugolini si byl natolik jistý, že Fangio bude diskvalifikován (přestupek mechaniků Maserati zaregistrovalo nemálo svědků), že svým pilotům signalizoval aby ho v klidu nechali předjet a nic na mokré trati neriskovali. Jeho protest se ale u argentinských pořadatelů minul účinkem a i odvolání k FIA bylo zamítnuto, což Fangiovi zajistilo vítězství.

Zpátky v roce 1956...Ugolinimu jeho argumentace znovu nebyla nic platná. Domácí pořadatelé neměli zájem rozhodnout v neprospěch svého Maestra a ani pozdější odvolání k FIA, se sídlem v daleké Evropě, nepřineslo žádnou změnu, přestože Ugolini údajně předložil i fotografickou dokumentaci. Malou útěchou mohl Ugolinimu být fakt, že v čele šampionátu byl po prvním závodě jeho pilot Behra, protože Fangio a Musso si v rámci tehdejších pravidel rozdělili osm bodů za vítězství napůl.

Další mistrovský závod se jel o pět měsíců později v Monaku a tentokrát měly vozy Maserati navrch. Moss zvítězil stylem start-cíl. Ve druhém kole Fangio dostal smyk, což vedlo k řetězové kolizi, která vyřadila Mussa, ale Fangio byl schopen pokračovat a postupně se dostal až na druhou pozici za vedoucího Mosse. Další havárie ale znamenala, že ve 40 kole musel do depa s poškozeným kolem. Mechanikům se podařilo kolo vyměnit, což ale zabralo dost času. Fangio tedy předal vůz Castellotimu a tým se rozhodl povolat do boxů Peter Collinse, který na trati držel druhé místo a pomalu stahoval Mossův náskok. Fangio převzal jeho vůz a vrátil se na trať na třetím místě za Mossem a Behrou, kterého Fangio během několika kol předjel a skončil na druhém místě.

Mezitím Castelloti dokočíroval Fangiův původní vůz až na čtvrté místo v cíli...i když se ztrátou šesti kol. Tím pádem byl Fangio klasifikován na druhém i čtvrtém místě zároveň. Pořadatelé se ale rozhodli přidělit mu pouze poloviční body (spolu s Collinsem) za druhé místo, zatímco Castelloti taky dostal poloviční body a zbývajícího 1½ bodu nepřipadlo nikomu. To znamenalo, že třetí Behra si k šesti bodům z Argentiny připsal další čtyři a nadále zůstal v čele šampionátu. Fangio byl druhý s devíti body a Moss měl osm.

Dalším mistrovským závodem bylo Indy 500, které ale na vývoj šampionátu nemělo žádný vliv. Příští Grand Prix se tedy jela v deštivé Belgii, kde Fangio opět vybojoval pole position, ale po špatném startu se propadl až na pátou pozici. Nasadil ale senzační stíhací jízdu a brzy předjel všechny před sebou, včetně vedoucího Mosse, který o pár kol později ztratil zadní kolo a musel zastavit. Naštěstí to bylo nedaleko od depa, takže Moss byl schopen převzít vůz od Césare Perdisy a pokračovat v závodě. Fangio teď pohodlně vedl před Collinsem, ale 12 kol před cílem musel odstoupit s poruchou převodovky. Na neštěstí pro něho to bylo ve vzdálené části 14-kilometrového okruhu, takže tým mu nemohl nijak pomoci. To zajistilo Collinsovi první vítězství a zisk osmi bodů, které ho posunuly do čela tabulky. Moss měl identických 11 bodů, Behra 10 a Fangio 9.

Sezona pokračovala ve Francii, kde Fangio opět odstartoval z pole position a usadil se v čele před týmovými kolegy Collinsem a Castellottim. Po dvou třetinách závodu ale musel do depa kvůli problému s přívodem paliva a zpátky na trať se vrátil na čtvrté pozici. V čele se zatím střídali Castellotti s Collinsem, ale než riskovat jejich vzájemnou kolizi, tým Ferrari raději prosadil týmovou režii a přikázal Castellottimu držet se na druhém místě. Mezitím Moss měl řadu svých vlastních problémů a nakonec dojel do cíle pátý ve voze, který opět převzal od Perdisy. Collins tak zvýšil svůj bodový zisk na 19. Pořadí za ním bylo Behra 14, Fangio 13, Moss 12.

V dalších dvou závodech Fangio konečně dosáhl výsledků, které od něho Commendatore Ferrari očekával. V Anglii o vítězství bojovali domácí piloti Brooks, Moss, Hawthorn, a Collins. Přestože Hawthorn a Brooks během první poloviny závodu odpadli, Moss byl suverénně v čele, následován Collinsem a Fangiem. Collins ale brzy musel do boxů kvůli ztrátě oleje a převzal vůz, který na čtvrté pozici kočíroval Alfonso de Portago. Série mechanických potíží postihla i Mosse a tak Fangio pohodlně a s trochou štěstí zvítězil před Collinsem a Behrou.

Fangio, Moss, a Collins nasadili ostré tempo hned po startu příští velké ceny v Německu. Collins měl opět smůlu a musel znovu převzít de Portagův vůz. Přesto byl ale schopen držet třetí místo, než po dvou třetinách závodu udělal chybu a vyjel z trati. Jeho hlavní soupeři dojeli do cíle na prvních třech místech v pořadí Fangio, Moss, Behra. Bodové pořadí před posledním závodem sezony bylo následující: Fangio 30, Collins 22, Behra 22, Moss 19. Tím pádem Moss už neměl šanci k ziskání titulu. Do hry zároveň vstupovalo pravidlo, podle kterého se počítaly pouze body za nejlepších pět umístění během sezony. Fangio a Behra už pětkrát bodovali, což znamenalo, že umístění na dalším bodovacím místě automaticky znamenalo nutnost škrtu nejslabšího výsledku. Toto zároveň vylučovalo možnost zisku titulu pro Behru.

Collins, který zatím bodoval jen čtyřikrát, měl možnost si připsat plný počet získaných bodů a v případě vítězství měl šanci na prvenství v šampionátu před Fangiem. Fangio se opět postavil na pole position, ale Collins se kvalifikoval až sedmý. Po startu do čela vystřelili domácí piloti Musso a Castelloti, následovaní Mossem, Fangiem, Collinsem a Harry Schellem s vozem Vanwall. Po pouhých pěti kolech (z 50) Musso i Castellotti museli do depa s totálně zničenými pneumatikami, což je posunulo za vedoucí skupinu.

O několik kol později musel pro nové gumy i Collins a v 19 kole náhle do depa zajel i Fangio. Po delší opravě se Fangio rozhodl s tímto vozem už nepokračovat. Místo toho ho nabídl Castellottimu, který mezitím odstoupil. Na trati zatím dominoval Moss a v důsledku odstoupení několika dalších vozů se zpátky na druhé místo dostal Musso. Když Musso ve 30 kole zajel do depa pro rutinní servis, tým od něho očekával, že svůj vůz předá stájové jedničce Fangiovi. S vidinou možnosti vyhrát na domácí půdě ale horkokrevný Ital odmítl a vyrazil zpátky na trať. Tam teď bylo pořadí Moss, Musso, Collins.

Ve 35 kole do depa dorazil Collins a k všeobecnému úžasu vystoupil z vozu a nabídl ho Fangiovi. Na rozdíl od Mussa, od Collinse toto gesto nikdo neočekával ani nepožadoval. Fangio přijal a zapojil se zpátky do závodu stále na třetím místě, ale se značnou ztrátou na vedoucího Mosse...nicméně návratem na trať automaticky získal svůj čtvrtý titul mistra světa, protože Collins tím pádem už nemohl získat plný počet bodů.

Ve 45 kole došlo k zásadnímu zvratu, když Mossovi došel benzín a musel zastavit na trati. Jeho týmový kolega Luigi Piotti, jedoucí na sedmém místě, ale nezaváhal a vlastním vozem dostrkal Mossovo Maserati až do depa, kde Moss natankoval a pokračoval v závodě. V čele teď byl se slušným náskokem Musso a zdálo se, že se mu jeho tvrdohlavost přeci jenom vyplatí. Dříve, než se ale mohl začít radovat, jeho Lancia/Ferrari selhala a závěrečných 13 kol bylo soubojem mezi Mossem a Fangiem...všechny ostatní vozy, které ještě pokračovaly v závodě byly o kolo zpět.

Cílovou čarou projel jako první Moss, šest vteřin před Fangiem. Fangio, Collins i Moss, všichni během sezony využili pravidla, které jim umožňovalo přesednout během závodu do jiného vozu a získat tak lepší umístění, než kterého by docílili s vlastním monopostem. Pokud by takové pravidlo neexistovalo, stal by se mistrem světa asi určitě Collins. Pravidla ale byla rovnocenně platná pro všechny, takže zrovna tuto variantu není třeba řešit. Na druhé straně, Fangio by zřejmě získal titul i kdyby byl diskvalifikován v Argentině, takže sezona 1956 je naprosto charakterizovaná Collinsovou galantností během poslední Grand Prix v Itálii.

Collins později řekl, že ve čtyřiadvaceti letech prostě nebyl připraven stát se mistrem světa, už vůbec ne na úkor takové legendy jakou byl Fangio. Otázkou zůstává, jestli Collins opravdu měl reálnou šanci titul získat. Ze sedmi závodů sezony byl Fangio šestkrát na pole position a zajel čtyři nejrychlejší kola, zatímco Collins nedosáhl ani jednoho takového výsledku. Navíc Fangio vůči Collinsovi ujel čtyřikrát delší vzdálenost v čele závodu. To všechno nasvědčuje tomu, že Fangio byl po celou sezonu rychlejší než jeho týmový kolega, ale samo o sobě to neznamená, že by Collins tím pádem měl být mimo hru. Za předpokladu, že by Fangio v Monze nebodoval, potřeboval Collins vyhrát, což se Fangiovi v jeho voze nepodařilo. Není ale zřejmé, jestli výměna pilotů při té poslední zastávce v depu nezpůsobila zdržení alespoň těch kritických šesti vteřin, o které Moss nakonec zvítězil. Pokud vím, tak Collinsův vůz nepotřeboval žádný servis...jednalo se o rutinní zastávku, při které mechanici vůz jenom rychle prohlédli a poslali zpátky na trať. Poté, co mu Musso odmítl předat svůj vůz, Fangio už nepočítal s tím, že bude v závodě pokračovat a určitě nebyl připraven okamžitě skočit za volant.

Další možnou variantou je i to, že by Moss možna vedoucí pozici tak urputně nebránil, pokud by věděl, že za ním jede jeho krajan a přítel, který se snaží vyhrát titul mistra světa, Vzhledem k tomu, že Moss během své kariéry několikrát demonstroval svou absolutní víru v pravidla fair play, je ale tato hypotéza docela nepravděpodobná. Takže otázka, zda se Peter Collins opravdu mohl stát mistrem světa, zůstane určitě i nadále otevřená a debatovaná.