Sprint Cup letos po druhé na daytonském monstru.

Závod Coke Zero 400 byl odstartován v nočních, nebo chcete-li v brzkých ranních hodinách v noci ze soboty 6. července na neděli 7. července. Daytona International Speedway, dvě a půl míle dlouhý ovál byl připraven na sto šedesáti kolový závod na čtyři sta mil.

První závod Coke Zero - Coca-Cola se odjel už v roce 1959, stejně jako dnes, byl závod vypsán na 400 mil. Od roku 1988 se jeho konání stanovilo vždy na první červencovou sobotu.

Mezi jisté favority by se dal zařadit Tony Stewart, který z aktivních jezdců drží nejvyšší počet vítězství a to rovnou čtyři. Podařilo se mu dokonce v letech 2005 a 2006 vyhrát hned dvakrát za sebou. K tomu má na kontě nejvíce kol strávených ve vedení, celkem šest set šedesát pět. Hned za ním se s třemi výhrami drží Jeff Gordon. Stewart byl navíc právě ten, kdo se radoval z výhry tohoto závodu naposledy (r. 2012).

Pokud se zaměříme na týmy, tak nejvíce výher má Wood Brothers Racing (9x), pomyslnou druhou příčku obsadil tým Ricka Hendricka nebo Jacka Roushe (4x). Z továrních značek potom vede Ford a Chevrolet (16x), Toyota má pouze jedno jediné vítězství.

Pole position a možnost závod “rozjet“ získal Kyle Busch. Po startu se také ihned dostal do vedení, na druhé pozici se usadil Martin Truex Jr. a třetí kroužil s pět a padesátkou Michael Waltrip. Jak ale víme, průběžné pořadí se během restriktorových závodů mění každým okamžikem o několik pozic. Kyle Busch si ale své vedení držel, v první pětce se vystřídali jezdci Kahne, Menard nebo Logano. Veselé kroužení dominujícímu Buschovi překazil Paul Menard, jehož dvacet sedmička se najednou rozhodla ozdobit se plameny. Motor jeho Chevroletu nevydržel nápor a jednoduše se odporoučel. Pro Menarda to znamenalo konec závodu.

Po restartu si ještě několik kol udržel vedení Busch, ale v třicátém sedmém kole se na pozici leadera začal tetelit Jimmie Johnson. Smolný závod prožíval Kevin Harvick, který si v radiové komunikaci ze začátku stěžoval na svůj vůz, ale ukázal, že je v něm krev bojovníka a během závodu se postupně dokázal z čtyřicátého první pozice probojovat do první pětky.

Průběh závodu byl standardní, vláčky vozů se měnily na velký balík a zase zpátky na jednotlivé vláčky. Kyle Busch, který strávil ve vedení dvacet devět kol, kroužil třináctý a sec mohl, snažil se dostat zpět na výsluní.

V padesátém sedmém kole závodu už na trať padla noc. Jimmie Johnson si stále držel své prvenství. Druhý kroužil Kahne a třetí McMurray. V šedesátém devátém kole jsme se dočkali zahájení zastávek pod zelenou vlajkou, mezi prvními zastavujícími byly vozy #56, #88, #55 a #18. Už kolo na to se ale po druhé mávalo žlutou vlajkou. Joey Logano namířil svou dvacet dvojku do lemující zdi a musel se odebrat rovnou do garáže. Pit stopy se tak mohly odehrávat pod žlutou vlajkou.

Trochu nebezpečnou zastávku v boxech prožil tým Carla Edwardse, ten totiž přejel svému nebohému mechanikovi nohu.



Po následujícím restartu se do čela závodu dostal Denny Hamlin a setrval tam necelou desítku kol. V devadesátém osmém kole se opět mávalo žlutou vlajkou. Tentokráte to bylo z důvodu nehody na přední rovince, zainteresovány byly čtyři vozy (#11, #42, #56, #18). Následovaly zastávky v boxech a Pit strategie byly opět v plném tempu. Některé týmy se rozhodly pouze pro doplnění paliva.

Ve sto pátém kole se do čela závodu opět dostal Jimmie Johnson. Druhý kroužil McMurray, třetí Keselowski, čtvrtý Gordon a pátý starší z bratří Buschů – Kurt. Kyle se zatím stále plácal v druhé desítce vozů.

Čtvrtá žlutá fáze byla vyhlášena ve stodvacátém osmém kole. Do konfliktu se dostalo celkem pět vozů. Vše začalo u Marcose Amrose, který se dral do čela závodu. Ambrose se dostal do konflitku se Stremmem, všeho se lekl Allmendinger se svým svítivě růžově zbarveným vozem a dostal se do smyku, do kterého se zapletl Almirola. Almirola potom stihl ještě nabrat Biffla.



Pit stopy se opět nesly v duchu velkých strategií, pouze pro palivo se zastavily vozy #2, #78, #14 nebo #10. Za to Michael Waltrip se rozhodl zastavit na Pit Lane zcela obráceně, zcela jistě ne v rámci jakékoliv strategie. Jeff Gordon se během zastávek proměnil v zahradní traktorek a bral to přes trávu, blížící se konec závodu prostě udělal svoje a Race On Pit je velmi důležitým prvkem. Není se tedy čemu divit, že se právě tam odehrávala taková divočina.



Po restartu se v čele závodu opět objevil dominující Johnson. Druhý kroužil Keselowski, třetí Harvick, čtvrtý (konečně zpět) Kyle Busch a pátý Kahne. Favorit Stewart obsadil sedmou pozici a velmi se dařilo i Danice Patrick, která necelých třicet kol před cílem kroužila v první desítce.

Jezdci se nebáli ani čtyřřad, šestnáct kol před cílem se před hroznem vozů utrhla první sedmička vozů (#48, #29, #14, #5, #78, #9, #10). Dlouho jim ale náskok nevydržel. Dvanáct kol před cílem nervozita vyvrcholila a diváci se dočkali The Big One. Šest vozů se zapletlo do nehody (#11, # 24, #20, #83, #51, #7), konflikt zahájil Hamlin svým podivným manévrem, Allmendinger byl z nehody poměrně otřesen a všemu se bravurně vyhnul Greg Biffle. Závod musel být pozastaven, na trati tak zavlály červené vlajky a auta se zcela zastavila. Nepojízdná jedenáctka musela být odtažena.



Po necelých devíti minutách jsme se vrátili k žluté vlajce a sedm kol před cílem se restartovalo. Johnson měl slušně našlápnuto k vítězství, ale jeho restarty poslední dobou za nic moc nestojí. Tentokrát si ale Johnson dal pozor a restartoval jak se sluší a patří na několikanásobného šampiona.

Marcose Ambrose se opět agresivně cpal do čela závodu. Pět kol před cílem na jeho bezohlednou jízdu doplatil Kasey Kahne, který po kontaktu s černožlutou devítkou navštívil na zadní rovince dolní lemující zeď a po vystoupení z auta neskrýval své pocity.



Na trati tak opět zavlála žlutá vlajka. Bylo jasné, že události směřují ke Green-White-Checkered restartu. GWC restart tu přitom velmi dobře znají, a sice z let 2008, 2010 a 2011 (v roce 2011 se závod prodloužil o deset kol).

Po restartu se o první místo prali Johnson s Harvickem, Johnson byl ale lepší a právě on byl ten, který viděl bílou vlajku jako první. To co následovalo je přesně to, proč jsou tyto závody tak oblíbené, nervozita a snaha jezdců urvat si co nejlepší umístění byla příčinou, že se v posledním kole bouralo a to hned dvakrát! Mnoho jezdců tak do cíle dojelo ve smyku, bokem a s poničeným vozem. Několik jezdců závod vůbec nedokončilo.



Jimmie Johnson si dojel pro své šedesáté čtvrté vítězství kariéry.

127878

 

Po závodě Coke Zero 400 je dvanáctka adeptů do Chase For The Cup následující:
#48, #15, #99, #29, #88, #20, #18, #16, #78, #14, #56 a #5.

Za týden se podíváme na New Hampshire Motor Speedway.