Pilot, který vyhrál téměř vše, co se dalo

V případě Jacky Ickxe si nikdy nejsem úplně jistý, jestli to byl významný pilot Formule 1, který ale dosáhl největších úspěchů ve vozech SportsCar, nebo jestli to byl specialista na sporťáky, který úspěšně fušoval do Formule 1.

Jeho otec, motoristický novinář, Jackyho brával na závody od dětství a časem mu koupil motokrosový Zundapp, na kterém Ickx zahájil svou závodní kariéru. Brzy ale přešel na automobily a jeho prvním významným úspěchem bylo vítězství v evropském šampionátu cestovních vozů v roce 1965 s vozem Ford. V té době už Ickx nastupoval i v závodech sportovních vozů.

V roce 1966 na BMW dosáhl spolu s Hubertem Hähne vítězství ve čtyřiadvacetihodinovce na Spa-Francorchamps. Přirozeným vývojem byl postup do světa monopostů, a v sezoně 1967 se Ickx objevil v poli mistrovství Evropy Formule 2. V tom roce na Nürburgringu vozy F-2 startovaly společně s Formulí 1 v rámci velké ceny Německa. Kvalifikace se zúčastnilo celkem 26 jezdců, z nichž 17 představovali účastníci mistrovství světa Formule 1. Ickx, s vozem Matra FVA Formule 2 zajel třetí nejrychlejší čas, který překonali jenom Jim Clark a Denny Hulme, který se toho roku stal mistrem světa. V rámci pravidel musel ovšem Ickx startovat až z 18 pozice.

V závodě samotném se brzy vypracoval až na celkové 4 místo, ale nakonec byl nucen odstoupit pro poruchu přední nápravy. Tento výkon každopádně neprošel bez povšimnutí a už o měsíc později Ickx absolvoval svůj debut ve Formuli 1 na Monze s vozem Cooper Maserati. Poté, když se kvalifikoval v poslední třetině pole, dojel Ickx v závodě na šestém místě.

Další závod v USA skončil pro Ickxe neúspěchem, ale jeho dosavadní výkony, ke kterým přidal i titul mistra Evropy Formule 2, stačily k tomu, aby mladý Belgičan na sezonu 1968 dostal nabídku přímo od Enza Ferrariho. Během roku Ickx posbíral dostatek bodů k tomu, aby se v šampionátu umístil na čtvrtém místě a zároveň ve Francii vyhrál svou první Grand Prix.

Z různých důvodů trochu překvapivě na konci roku odešel od Ferrari do týmu Brabham, což se zpočátku zdálo být chybným krokem, protože v roce 1968 Brabham nedosáhl nijak významných výsledků. Výměna unavených motorů Repco za tehdy nejúspěšnější agregát Ford-Cosworth ale znamenala, že se Ickx s Brabhamem a dvěma vítězstvími stal vicemistrem světa, i když se značnou bodovou ztrátou na suverenního Jackie Stewarta.

V témže roce se ale Ickx vrátil na vrchol v závodech sportovních vozů, když s Jackie Oliverem vyhráli na voze Ford jak 12 hodin v Sebringu, tak i 24 hodin v Le Mans. Formule 1 tehdy ale přece jenom hrála v Ickxově kariéře nejdůležitější roli a v roce 1970 se Jacky oběvil zpátky za volantem monopostu Ferrari.

Začátek sezony se mu ale nevydařil, protože v prvních čtyřech závodech ani jednou nebodoval. Konečně v Holandsku dojel na třetím místě, ale další dva závody pro Ickxe znovu přinesly předčasný konec. To znamenalo, že v polovině sezony Ickx v tabulce seděl na 12 místě, daleko za vedoucím Jochen Rindtem, nebo Jack Brabhamem, Hulmem a Stewartem, kteří sváděli boj o další příčky.

Následující druhé místo v Německu a vítězství v Rakousku Belgičana ale posunuly značně dopředu a když se Rindt zabil v přípravě na velkou cenu Itálie v Monze, situace v pořadí mistrovství světa získala zcela novou dynamiku. Ickxův týmový kolega Regazzoni vyhrál nedělní závod, což znamenalo, že během zbývajících tří závodů měli ještě na zisk titulu šanci nejenom Stewart, Brabham a Hulme, ale i oba piloti Ferrari, kteří se v celkovém pořadí posunuli na páté a šesté místo.

Rindtův bodový náskok byl sice značný, ale matematicky překonatelný. Vítězstvím v Kanadě se Ickx vyhoupnul až na místo druhé, i když v bodovém hodnocení za Rindtem stále zaostával 45:28 a k zisku titulu potřeboval vyhrát obě zbývajíci Grand Prix v USA a Mexiku. V závěru sezony nabíraly ale Ferrariho vozy pozitivní momentum a možnost, že Ickx může takového úspěchu dosáhnout rozhodně nebyla mimo rámec možností. V důsledku slabých umístění v Kanadě zároveň všichni ostatní kandidáti na titul vypadli ze hry.

Vše rozhodl následující závod ve Watkins Glen, kde se sice Ickx kvalifikoval na pole position, ale po startu se před něj dostali Stewart a Pedro Rodriguez. Ickx se sice brzy vypracoval na druhou pozici, ale na vedoucího Stewarta nebyl schopen udělat žádný dojem. Navíc před polovinou závodu musel do depa, protože mu z jedné z nádrží začal unikat benzín. Oprava zabrala celé tři minuty, což znamenalo konec všem nadějím na vítězství. Ke konci závodu byla řada ostatních pilotů postižena škálou jiných problémů, což nakonec znamenalo, že se Ickx se ztrátou jednoho kola umístil na čtvrtém místě za vítězným Emersonem Fittipaldi, který u Lotusu nahradil Rindta.

Ickx po letech přiznal, že výsledek velké ceny USA byl pro něho vlastně úlevou, protože z osobního hlediska považoval útok na posmrtný Rindtův titul za velmi nešťastnou shodu okolností, která se neslučovala s jeho moralitou a profesionálním respektem k Rindtovi. Zároveň ho ale tentýž profesionální přístup nutil k tomu, aby se titul pokusil získat pro svého zaměstnavatele a všechny členy týmu Ferrari.

Poslední závod sezony Ickx vyhrál dominantním způsobem, ale to už na umístění v šampionátu nehrálo žádnou roli. U Ferrariho Ickx zůstal další tři roky. Po dvou relativně úspěšných sezonach v letech 1971 a 1972 šla ale situace v Maranellu z kopce a nový model 312B/3 byl totálním debaklem. Tým dokonce v roce 1973 vynechal velké ceny Holandska a Německa, a nasadil pouze jeden vůz v dalších šesti závodech! To pochopitelně vedlo k vypjaté atmosféře, protože Ickx měl stále formu a ambice bojovat o vítězství v závodech a ne troškařit někde na chvostu pole.

Častá neúčast Ferrari vedla dokonce k tomu, že v Německu Ickx startoval na třetím voze McLaren a jak v kvalifikaci tak v závodě překonal oba jejich tovární piloty, kterými byli Hulme a Peter Revson. V posledním závodě sezony se ještě objevil za volantem nekonkurenceschopného Williamsu, a o dalším angažmá u Ferrari pochopitelně nemohla být řeč.

Sezony 1974 a 1975 Ickx strávil v týmu Lotus, pro který tyto roky ale také nebyly zrovna nejlepším obdobím. Všeho všudy získal Ickx pouhá tři umístění na stupních vítězů a celkově jeho výkony značně pokulhávaly za týmovým kolegou Ronnie Petersonem. Většího zadostiučinění se mu ale dostávalo zpátky na okruzích série SportsCar.

V roce 1972 spolu s Mario Andrettim pro Ferrari vyhráli vytrvalostní klasiky v Daytoně a v Sebringu, a v roce 1975 Ickx dosáhl druhého vítězství v Le Mans s vozem Mirage Ford ve kterém se s ním střídal Derek Bell. Se spolujezdci Gijs van Lennepem (1976) Jürgen Barthem a Hurley Haywoodem (1977) Ickx vyhrál v Le Mans i další dva ročníky, tentokrát s vozy Porsche.

Přestože se v mistrovství světa Formule 1 pro týmy Williams, Ensign a Ligier objevoval až do roku 1979, od druhé poloviny sedmdesátých let Ickxova energie jasně patřila jiným formám automobilových závodů. V roce 1977 si dokonce zajel k protinožcům vyzkoušet australskou sérii cestovních vozů (která se vyvinula v dnešní V8 Supercars) a na první pokus vyhrál nejdůležitější závod sezony Bathurst 1000, když se s ním ve voze Ford Falcon střídal úřadující šampion Allan Moffat.

Sedmdesátá léta Ickx zakončil vítězstvím v šampionátu Can-Am s vozem Lola Chevrolet. Nová dekáda přinesla další úspěchy v Le Mans, kde spolu s Bellem získali pro Porsche vítězství v letech 1981 a 1982. V sezonách 1982 a 1983 se Ickx v kategorii sportovních vozů navíc stal i mistrem světa. Rok 1983 byl posledním, kdy Ickx dosáhl významného vítězství v mezinárodní kategorii motoristického sportu. Aby to ale nebylo příliš jednotvárné, vytáhl ještě z rukávu poslední trumf a spolu s navigátorem Claude Brasseurem si ve voze Mercedes-Benz dojel pro vítězství v nemilosrdné rally Paříž-Dakar.

Ickx oficiálně ukončil závodní kariéru v roce 1992, ale od té doby se ještě několikrát objevil na Dakaru, kde mu párkrát ve voze asistovala dcera Vanina. V posledních letech je ale dnes už osmašedesátiletého Ickxe spíše vidět na historických setkáních jako Goodwood Festival of Speed, Monaco Historique, nebo Monterey Classics.