Proč nepromeškat závodění ve Watkins Glen?

Watkins Glen International je trať, které se zkráceně říká „The Glen“ nebo prostě jenom „Glen“. Leží nedaleko obce Watkins Glen, ve státě New York. Obec leží na jižním cípu dlouhého jezera Seneca, které je součástí překrásného národního parku Finger Lakes, který čítá hned jedenáct jezer. Seneca je přitom jedno z těch nevětších a v Americe se řadí mezi jedno z nejhlubších. Ale zpět k samotné obci Watkins Glen. Ta se stala populární už v roce 1948, kdy se poblíž poprvé závodilo a to přímo na veřejných komunikacích. S NASCARem to ještě nemělo nic společného, tamní závodění neslo název Watkins Glen Sports Car Grand Prix.

Za vše mohl jistý Cameron Argetsinger, student práv, který chtěl obnovit motoristické závodění v Americe poté, co skončila druhá světová válka. Jiné zdroje zase uvádí, že Cameron chtěl přizpůsobit evropský styl závodu, závodění na vesnici. Možná, že se obě jeho touhy spojily a z nich vzešel plán. Prvním konáním závodu ve Watkins Glen roku 1948 se mu skutečně povedlo odstartovat šňůru závodění. Původní trať, která procházela i přímo středem obce měla původně přes deset kilometrů. Dodnes jsou zákruty z původní trati ve městě zachovány a co víc, na hlavní ulici je dokonce stále označen cíl!

Závodění se konalo na ulicích pravidelně. Roku 1952 ale došlo k nehodě, během níž bylo usmrceno několik diváků, kteří při závodu postávali podél trati. A tak se začalo o nějaký ten kousek dál stavět závodiště, na kterém by se mohlo směle dál pokračovat v závodění. Trať byla navržena Billem Millikenem a inženýry, profesory z Cornellovy univerzity.

Roku 1953 už byl vybudován okruh o délce 2,3 míle. Trať byla ale dostavěna a oficiálně otevřena až v roce 1956.

V roce 1971 došlo k dalšímu rozšíření okruhu a během následujících pěti let se upravovalo a dostavovalo nesčetněkrát. Díky svým dispozicím se dnes mimo klasické tratě, řadí i mezi takzvané rovály, tedy tratě, na kterých si můžete cestu libovolně kombinovat (chtě nechtě se nejvíce používají jenom dvě z pěti tratí a sice „Boot“ a „1971 Six hours“). Trať navíc nabízí i několik krásných stoupání nebo klesání. A to je jeden z prvních důvodů, proč si pravý motoristický fajnšmekr nemůže nechat závodění ve Watkins Glen ujít.

Už po startu se totiž vozy za první zatáčkou dostanou do nejvýraznějšího klesání a to je prostě pastva pro oči! Na rovinku se dostanou opět stoupáním. A v nedujících třech zatáčkách opět nastává klesání a vzápětí prudké stoupání, čtyři zatáčky a cílová rovinka. Auta na trati jsou tak krásně při stoupání a klesání vidět. A první klesání hned po startu je (opakuji) naprosto neuvěřitelnou podívanou. 

Druhým důvodem parádní podívané budou rozhodně pravotočivé zatáčky. Ty už mluví za vše. Série Sprint Cup v devadesáti procentech řádí pouze na oválech, takže klasická trať s pravotočivými zatáčkami je pro jezdce místo, kde musí čarovat. A často právě v těchto místech dochází ke konfliktům, na které diváci čekají. Konflikt, znamená i žlutou vlajku, v horším případě dokonce červenou. Největší počet žlutých vlajek zavlál hned dvakrát a to v letech 1988 a 2007, kdy byl rekord stanoven osmi žlutými fázemi. Za to byl pouze jeden jediný závod, který se obešel bez mávání žlutou vlajkou a to v roce 1965. Takže na jednu stranu je škoda, že se NASCAR pustí do takovéhle show jenom párkrát do roka. Možná by bylo lepší zbavit závodní kalendář tratí, kterým se nelichotivě říká cookie-cutter a nahradit je závody na klasice. Kdyby se NASCAR podíval na klasické tratě třeba jenom dvakrát častěji než je tomu dnes, byla by sezóna obohacena o stylové závodění.

Rozhodně je trať zajímavá svými předchozími událostmi. Dlouho byla domovem US Grand Prix a to po dlouhých dvacet let (1961-1980). Trať se právě proto dlouho jmenovala Watkins Glen Grand Prix Circuit. V roce 1961 se zde navíc poprvé prohnaly F1. „The Glen“ se dále stal místem pro konání závodů World Sportscar Championship, Trans-Am, Can-Am, IndyCar, NASCARu (první závod ještě série Grand National vyhrál roku 1957 Buck Baker) a také se zde jezdila šestihodinovka Glen. NASCAR se zde přitom nezdržoval pravidelně. Od roku 1957 nastala několikaletá pauza, závoďáky NASCAR se vrátily v letech 1964 a 1965 a potom až v roce 1986. Od té doby už se ale Glen stal pravidelnou zastávkou.

Dalším důvodem proč si nenechat tento závodu ujít, kromě toho, že se jedná, jak už bylo zmíněno o klasickou trať, takže Ti, kteří z nějakých ohyzdných důvodů odsuzují oválové závodění, se možná výjimečně na závody NASCAR podívají, je ten, že se bude bojovat o cenné body do Chase For The Cup.

Na první pozici v šampionátu se nachází první vůz Ricka Hendricka (jak jinak než) s číslem 48. Jimmie Johnson se usídlil na prvním místě už před nějakou dobou a drží si náskok celých sedmdesát sedm bodů na druhého Clinta Bowyera #15, jediný vůz týmu Michaela Waltripa v postupové dvanáctce. Třetí příčku si přivlastnil, poslední dobou poněkud neviditelný, Carl Edwards, který na prvního Jonhnsona ztrácí osmdesát osm bodů. Jack Roush se ale může radovat dvakrát, kromě Edwardse je totiž na desátém, tedy postupovém místě jeho další vůz a především Greg Biffle. Biffle i Edwards mají letos po jednom vítězství, ovšem Biffle se zdá být více viděn než Edwards. Črtvrté místo ukořistil dravec Kevin Harvick, na Johnsona ztrácí i přes své dvě vítězství devadesát sedm bodů. Druhý vůz Ricka Hendricka se nachází na pátém místě, tam jej dotlačil tým s #88. Dale Earnhardt Jr. letos bojuje, co mu síly stačí. Součastnou příčku ukořistil díky svým pěti dojezdům v TOP5 a dvanácti v TOP10. Zatím bez vítězství. Šestý je Kyle Busch, který si po psledním závodě v Poconu polepšil o jednu příčku a vyměnil si místo s týmovým kolegou Mattem Kensethem, který oproti Buschovi má na kontě o dvě vítězství více než lentilková osmnáctka (tedy čtyři). Osmé místo patří jezdci s dvěma výhrami, Kasey Kahne a jeho pětka ztrácí na Johnsona sto šedesát bodů. Deváté místo patří (prozatím) dalšímu vozu pana Hendricka. S #24 jej obsadil Jeff Gordon, ztráta celých sto sedmdesát bodů. Desáté místo patří již zmíněnému Bifflovi. Divoká karta je prozatím udělena Tonymu Stewartovi, který se nachází na jedenácté příčce a Martinu Truex Jr., který je čtrnáctý.

Jenomže právě zmíněný Tony Stewart na startu ve Watkins Glen bude chybět. Tento trojnásobný šampion byl v úterý 6. 8. v ranních hodinách hospitalizován se zlomeninou pravé holenní a lýtkové kosti. Zranění si jezdec odnesl ze závodu Sprint Car, který se konal na Southern Iowa Speedway v Oskaloose. Kdy se Smoke vrátí zase k závodění, prozatím není jasné. Nicméně se jeho osud tak trochu podobá smolaři Dennymu Hamlinovi, který díky svým zraněním chyběl v několika závodech a propadl se hluboko v celkovém pořadí. Ve Watkins Glen tak do „opuštěné“ čtrnáctky usedne Max Papis. Jestli to od týmu Stewart-Hass Racing bylo šťastné rozhodnutí, se uvidí.

Například takový Brad Keselowski musí začít bojovat, protože je právě teď na dvanácté příčce a ztrácí sto osmdesát bodů. Loňský šampion se letos zatím přespříliš nepředvádí. Případná obhajoba titulu se tak vzdaluje mílovými kroky. Za ním se nachází Kurt Busch, který má letos (pro změnu) poměrně slušné statistiky.

Mezi největší favority se v nadcházejícím závodě bezesporu řadí Juan Pablo Montoya (tomu by se body navíc také hodily, ačkoli o postupu do CFTC si může nechat letos asi zdát, právě teď mu patří dvacátá třetí příčka) a Marcos Ambrose (v šampionátu o příčku lepší než Montoya). Tito pánové kralovali loňský závod. Montoya vyhrál Pole Position, kterým stanovil nový kvalifikační rekord a Ambrose závod vyhrál.

Na druhou stranu má ke dnešnímu dni nejvíce vítězství #14, to rovných pět a se čtyřmi výhrami mu na paty šlape #24 a #55. Nejvíce Pole Position dokázal ulovit už zmíněný Mark Martin nastejno s Dalem Earnhardtem Jr. Nejvíce dojezdů v TOP5 a TOP10 standardně drží Mark Martin.

Dvacátý druhý závod sezóny nese název Cheez-It 355 at The Glen, odkrouženo bude devadesát kol. Do začátku CFTC zbývá už pouhých pět závodů, takže se rozhodně můžeme těšit na lítý boj.

Pokud lovíte live-streamy, začněte tuto neděli 11. 8., nejlépe v 19.15.