Ukázka z nové knihy Velikáni FORMULE 1

(část kapitoly „1970-1972 - Hladovění ve Velké Británii, všechno nebo nic „ ze životopisu Alana Jonese)

Alan Jones (mistr světa Formule 1 z roku 1980) přijel z rodné Austrálie do Velké Británie v roce 1970, aby zde začal svou závodní kariéru. Jeho začátky však nebyly jednoduché…

Naivita, se kterou se pustil do ‚starého světa‘, byla krajně udivující. „Do Anglie jsem se vydal skutečně tak nějak na slepo. Jednoho dne jsem se tam objevil a – tady mně máte! Hledal jsem si příbytek a potom hned nějaké to závodní auto. Opravdu jsem tam nikoho neznal a neměl jsem ani nikoho, na koho bych se obrátil o jakoukoliv podporu. A nikdo tam neznal mne. Jak to v Evropě je s různými třídami a závodními formulemi, to jsem se snažil pochytit při svém ‚výletu do Anglie‘ před lety. A na těchto ‚poznatcích‘ jsem teď stavěl plán mé budoucnosti,“ vzpomíná budoucí šampión.

„Zní to otřepaně jako typické řeči všech těch Australanů a Novozélanďanů, kteří přišli do Anglie s prázdnou a čekali na zázrak. Já ale tehdy měl v kapse skutečně jen 75 liber. Naší dodávku Minivan koupila má budoucí žena Bev za dalších 250. Společně s Brianem (automobilový závodník McGuire se svého času domů do Austrálie nevrátil. Vybudoval si malý obchod a přijal Alana jako společníka.) jsme od roku 1970 prodávali a pronajímali stará auta a obytné vozy, čímž jsme si vydělali na první monopost, Merlyn formule Ford a opravdu velmi ošuntělý minibus VW. Náš business ale běžel tak, že jsme dnes 200 liber vydělali a zítra 300 vydali. Balancovali jsme skutečně na pokraji bankrotu a dluhy u jedné banky jsme spláceli novým dluhem u jiné,“ líčí Jones. Že v Anglii vládla poněkud vyšší sportovní úroveň, to objevil celkem brzy: „Tu formulku jsme poprvé zkoušeli v Brands Hatch. Rekord tam tehdy byl kolem 56 sekund. Já do toho sednul a jel jsem jako ďábel. Měl jsem pocit, že hrabstvím Kent jen tak letím, a v přesvědčení, že to rychleji nejde, jsem se pozorovatelů nadšeně ptal, co tomu výkonu říkají. Odpověď zněla „No, ujde to. Zajel jsi to za 62 vteřin.“, což mi dost drasticky otevřelo oči...“

Jones ale beztak cítil, že formule Ford není nic pro něj: „Chtěl jsem jezdit něco silnějšího. Od Boba Howlingse jsem koupil Lotus 41 formule 3. Plánoval jsem, že se s tím vozem budu učit anglické okruhy a poznám při tom důležité lidi. Po roce jsem to auto chtěl přelodit do Austrálie, s profitem je prodat a financovat tak další sezonu. Postupně jsem se zlepšoval, pak ale přišla katastrofa: bouračka v Paddock Bendu v Brand Hatchi, po které byl lotus hromadou bezcenného šrotu a já skončil se zlomenou nohou v nemocnici...“

Během této nedobrovolné přestávky ale obchodoval rekonvalescent neúnavně dál a podařilo se mu nastřádat dohromady dost peněz na polorozbitý Brabham BT28 od novozélandského pilota Alana McCullyho. „Táta byl vážně nemocen a částečně ochrnut, přesto za mnou ale přicestoval. Znal Rona Tauranaca (majitele Brabhamu) a sehnal potřebné součástky, se kterými jsme tu havárku zase dali dohromady. Koncem sezony 1970 jsem s ním stihl ještě pár posledních závodů litrové F3 v Anglii a pak jsem se opovážil do brazilského mistrovství. Motor, který jsem zabudoval, ale byla katastrofa. Až pro poslední závod v Puerto Alegre jsem použil nový agregát, který jsem vlastně chtěl šetřit pro příští sezonu. Hned jsem byl mezi nejrychlejšími a Emerson Fittipaldi s Davem Walkerem pro mne od té doby přestali být nedosažitelně velkými jmény. Byl jsem si jist, že to mohu dotáhnout až na špičku,“ popisuje Jones svůj opětovný nález sebedůvěry koncem nepovedeného prvního roku v Evropě.

Pramen příjmů, sestávající zejména z onoho prodeje obytných vozů krajanům, kteří byli v Británii na dovolené, brzy nato doplnila i malá ubytovna v Londýně právě pro tyto turisty. Vedla ji Beverley, se kterou se Alan roku 1971 oženil. Automobilový sport spolykal vše, co vydělali, a často i více. Jones se ale nenechal odradit a zůstal v klubové formuli 3, kde vystupoval společně s McGuirem jako tým AIRO (Australian International Racing Organisation). Jeho obstarožní Brabham BT28 ale zpravidla nestačil na špičkové výsledky a vrcholem sezony roku 1971 bylo jediné vítězství v Castle Combe a několik rekordů okruhu. K tomu i vyznamenání cenou Chris Bristow Trophy. Dostal ji za to, že toho roku zajel nejrychlejší kolo všech klubových závodů v Thruxtonu. Expertům jeho snažení ale neuniklo a renomovaný Autosport o něm ve svém ohlédnutí po minulé sezoně napsal: „Alan Jones jistě stojí za zmínku. Má očividně mnoho talentu, jen by se měl naučit, udržet vůz na dráze.“

Začátkem 70tých let se zdálo, že se k obezitě tíhnoucí „Jonesy“ jen nenápadně zařadí do rostoucího zástupu mladíků z „Down Under“, kteří se snažili dle vzoru Jacka Brabhama prorazit na evropské scéně. Že by to dotáhl až do formule 1? Snad jen za velmi příznivých okolností. Že by ale dokázal pravidelně vyhrávat Grand Prix? To tehdy neznělo pravděpodobně. „Vyhrávat závody“ ale bylo právě to, čemu zasvětil svůj život.

160990

Velikáni Formule 1
Roman Klemm a Jaroslav Neubauer
Vydavatelství AROK 2015
Více o knize


Knihu si můžete zakoupit v eshopu:
ProfiKutil.cz

nebo ji seženete také na následujících adresách:
AROK - Bořivojova 45, Praha 3
Corona - Americká 8, Praha 2
Koala - Vinohradská 114, Praha 3
Autosalon Škoda, Auto Jarov - Osiková 2, Praha 3
Obchodní centrum Spektrum Čestlice