Legendy: Jim Clark

Skromný plachý Skot Jim Clark dokázal to, co nikdo jiný - pokud neměl technickou závadu na voze, tak jej v letech 1962 až 1965 a v roce 1967 ve F1 nikdo nedokázal porazit! Pouhý rok na to však smrtelně havaroval v závodě F2 na Hockenheimringu. Od této smutné události letos uplynulo padesát let.

Kdesi daleko v kraji Fife se ve skotském městečku Kilmany rodina farmáře Clarka dočkala po čtyřech dcerách konečně syna. Jim byl předurčen k tomu, aby převzal rodinnou farmu a staral se o stádo ovcí. Jenže dvacetiletý mladík se spřátelil s Ianem Scottem-Watsonem, který mu půjčoval první rychlá auta a probudil v něm zájem o závody. Brzy si jej všimnul Jock McBain, jenž vedl tým sportovních vozů Border Reivers.

S jeho sportovním speciálem Tojeiro pak Jim vyhrával, co se dalo, a s Lotusem Elite jednou prohnal i konstruktéra tohoto vozu Colina Chapmana, který si jméno Jim Clark dobře zapamatoval. Když vedení Border Reivers Clarkovi nabídlo monopost Lotus F2, odmítl jej jako příliš nebezpečný. Na konci roku 1959 stál Jim před osudovým rozhodnutím, co dál. Při tradičním vánočním závodě v Brands Hatch poprvé usedl do monopostu Gemini formule Junior. Jeho pověst překročila skotské hranice a Reg Parnell mu nabídl místo v týmu Aston Martin pro F1.

V lednu 1960 Jim v Goodwoodu poprvé testoval Aston Martin F1. Jakoby náhodou se na stejném místě objevili i mechanici Lotusu s vozem formule Junior. Požádali ho, aby jej zahřál na trati, a Jim jím byl tak nadšen, že Colinu Chapmanovi slíbil účast v závodech juniorů. Jenže Aston Martin pro něj nikdy vůz F1 nepřipravil a Chapman mu dal šanci v Lotusu při VC Nizozemska.

Při druhém startu s Lotusem F1 Jim bodoval a při páté velké ceně už stál na stupních vítězů. Kromě toho vyhrával závody formule Junior a stihl pro Border Reivers dojet v dešti třetí ve 24 hodinách v Le Mans.

V roce 1961 dominovaly ve F1 vozy Ferrari a Clark jim jako jediný dokázal vzdorovat. Využíval přitom mistrovsky jízdu v těsném závěsu v tzv. vzduchovém pytli. V Monze se takto vyvezl za Wolfgangem von Tripsem, ale ten při nájezdu do zatáčky nečekaně změnil směr jízdy. Došlo ke kolizi, při které bylo ferrari katapultováno mezi diváky, a jezdec byl vymrštěn na trať. Při nehodě spolu s von Tripsem zemřelo 14 diváků. Clark tehdy jen těsně unikl zatčení.

V roce 1962 už byla kombinace Lotus/Clark ve F1 nejrychlejší. Jim vyhrál řadu nemistrovských závodů, ale v MS jej pronásledovaly poruchy. Získal tři velké ceny a až do finiše bojoval s Grahamem Hillem o titul, jenže v rozhodujícím závodě jej znovu zradila technika. O svých kvalitách ale přesvědčil při závodě 1000 km na Nürburgringu, kdy s lotusem v dešti dlouho vedl před vozy Ferrari a Porsche s dvojnásobným výkonem.

Roku 1963 vyhrál sedm z deseti velkých cen. Na Nürburgringu dojel druhý, protože jeho motor běžel po většinu závodu jen na sedm válců, a v USA skončil třetí, když pro poruchu akumulátoru odstartoval s jedním kolem ztráty. Kromě toho se vydal i na 500 mil Indianapolisu. Na první pokus dojel druhý a k tomu vyhrál na historickém oválu Milwaukee Mile.

186889

V Indianapolisu v roce 1965

V roce 1964 vyhrál všechny velké ceny, které dokončil. Jenže ty byly jen tři, takže titul neobhájil. Náladu si spravil alespoň ziskem titulu britského mistra v závodech cestovních vozů s Fordem Cortina Lotus (o rok dříve v šampionátu startoval s monstrem Ford Fairlane). Také v roce 1965 pokud ve F1 dojel, tak vyhrál. Se šesti vítězstvími se podruhé stal mistrem světa, a to s vozem, který byl v podstatě čtyři roky starý! K tomu přidal triumf v Indianapolisu - jako první Evropan po půl století nadvlády Američanů. Sezonu tehdy navíc zahájil výhrou v Tasmánském mistrovství a uzavřel ziskem titulu mistra Francie ve F2. Obou těchto seriálů se tehdy účastnila většina pilotů F1.

186892

Jim v kokpitu Lotusu 49 v nových barvách Gold Leaf

Pro novou třílitrovou F1 v roce 1966 neměl Lotus včas vhodný motor. Jen když zapršelo, dokázal Jim s dvoulitrovým lotusem prohnat výkonnější soupeře a nečekaně vyhrál VC USA, když jedinkrát vydržel pohromadě motor B. R. M. H16. Sezonu 1967 začal opět vítězstvím v Tasmánském mistrovství. S novým Lotusem-Ford 49 získal s tradiční převahou čtyři prvenství, ale ta stačila jen na třetí místo v MS, ač mistr světa Hulme vyhrál jen dvakrát. V Monze Clark suverénně vedl, ale musel měnit prasklou pneumatiku. To tehdy znamenalo více než kolo ztráty na vedoucí jezdce. Opět se probojoval do čela, jenže v posledním kole mu došlo palivo, takže setrvačností dojel až třetí...

186880

S Colinem Chapmanem v roce 1965

Na Nový rok 1968 zvítězil ve VC JAR a pak potřetí vybojoval Tasmánské mistrovství. Počátkem dubna se postavil na start bezvýznamného závodu F2 na Hockenheimringu. V rychlé zatáčce mu praskla pravá zadní pneumatika a neovladatelný lotus opustil trať. Jenže zde ještě nebyla svodidla ani únikové zóny, takže se monopost roztříštil o stromy. Jimu Clarkovi už nebylo pomoci. Bylo mu teprve 32 let.

Jim Clark nevítězil proto, že by měl lepší vůz než soupeři, ale proto, že lépe dokázal využívat jeho přednosti. Nikdo jiný neuměl hospodařit s pneumatikami tak jako on. Například první čtyři velké ceny roku 1963 absolvoval s jedinou sadou pneumatik Dunlop R6. Do závodů mohl startovat s 20 až 30 l benzinu méně než soupeři, takže hned od startu soupeřům s převahou ujížděl. V závodech, ve kterých bojovaly skupinky vozů o zlomky sekund, vítězil s minutovým náskokem, většinou z pole position způsobem start-cíl.