Pohled z druhé strany.

Velká cena Monaka byla vždy výjimečná a tuhle výjimečnost jsem pociťoval i v sezoně, ve které závody formule 1 komentuji. Právě závody v ulicích měst (letos přibudou Valencie a Singapur pod umělým osvětlením) společně s těmi, co se jedou večer (letos vypadlo Indianapolis) mají největší sledovanost. A tak i napětí bylo větší.

Navíc počasí nám (vám) vyšlo v Monaku vstříc a udělalo z nedělního odpoledne skutečně zajímavou show. Tedy, musím se přiznat, že Adriana Sutila je mi líto ještě nyní...

Ne vše šlo ale hladce. To jsem poznal zejména ve chvíli, kdy mi došlo, že kromě komentátorské kabiny, tiskového střediska a paddocku si Monte Carla obyčejný novinář moc neužije. A obyčejný divák je na tom ještě hůře, zejména ten, který chce alespoň na moment spatřit některého ze svých milovaných hrdinů.

Jako hladoví vězni toužící po svobodě se tlačí u mříží lemující paddock a oddělující ty lepší od těch horších. Mnohokrát se mi při tomto pohledu vybavily scény z různých filmů, zejména o válce nebo například obrazy Londýna z Potomků lidí, kde ozbrojené složky zavíraly za mříže a deportovaly vše, co nebylo britské. Lidé, kteří se tlačili u mříží a chtěli být součástí normálního světa nesměli obtěžovat ty, kteří mají na normální život nárok.

A tak zatímco je Velká cena Monaka přehlídkou luxusu a celebrit, je to také slušná přehlídka toho, kam všude nesmíte a co všechno nemůžete.

Jistě, v Monaku se každoročně sejdou velké hvězdy showbussinesu a nenápadní bussinesmani, kteří ve výsledku hýbou světovou ekonomikou, díky níž se nakonec i já mám dobře. Přesto, když jsme byli v Monte Carlu nuceni sdílet chodbu s VIP hosty, ta byla rozdělena páskami. A navzdory tomu, jak byla široká, byla rozdělena zhruba v poměru 25 % na 75 %. Prkotina, ale tento detail umocněný nemilosrdným zásahem jednoho z pracovníků bezpečnostní služby na kolegu komentátora z jiné televize (žádný nováček), který si chvíli před přenosem potřeboval odskočit do 75% zóny (bylo tam na dvacet provizorních toalet, zatímco u nás asi dvě), mi zřetelně a trochu trpce dával najevo, kam patřím a nemohl zbavit pocitu, že jsme tu tak trochu na obtíž.

Velká cena Monaka bude navždy perlou kalendáře formule 1 i pro mě, byť me trochu mrzí ztráta určitého lesku, toho vzrušujícího pocitu úcty k něčemu velkému a neznámému, který bych si rád ponechal, nadále bych rád byl tím obyčejným smrtelníkem, který se na taková místa jen tak nedostane...

Nakonec to také tak mohlo být. Dva dny jsme bojovali s monackým telekomem, aby zprovoznil přímé spojení s Českou republikou, abychom mohli zprostředkovat komentář přímo z okruhu až k vám domů. Nebýt jedné mladé paní, ke které jsem se probojoval jen díky tomu, že pouze francouzsky mluvící technici rozuměli univerzálnímu výrazivu v mé tváři doprovázenému taktéž mezinárodně srozumitelnými pojmy "debil" a pod. Tímto oné paní vřele děkuji.

Největší překvapení monackého víkendu ale následovalo v noci z neděle na pondělí, kdy šel na Galaxii Sport záznam přenosu. Tentokrát byly reklamní přestávky oproti Nově posunuty, a tak si divák mohl užít neformální diskuze komentátorů závodu. Zazněla i sprostá slova! :-)

Těsím se při Velké ceně Kanady.
Váš Tomáš Richtr