První díl seriálu o těch nejhorších, největších nebo zajímavých nehodách.

Závody Strictly Stock Series se začaly jezdit již v roce 1949, způsoby, jak závody zaznamenávat, byly ještě v té době velice nákladné a pro mnohé dokonce nepředstavitelné. Díky tomu jsme možná přišli o řadu velkých nehod, které se udržují pouze v pamětích těch, kteří je viděli na vlastní oči, nebo dokonce zažili.

Začneme tak o čtyři roky později. V roce 1953 se v Darlingtonu konal závod Southern 500 a hlavní hvězdou byl Mike Magill(*8. února 1920 +31. srpna 2006), který během závodu prostě zmizel z trati. Stopy kouře ale ukazovaly kam. Vůz Mike Magilla totiž přeskočil přes horní okraj trati přímo v zatáčce s klopením přes 23˚. "Iron Mike" jak byl řidič přezdíván, let naštěstí přežil bez vážných zranění.



Druhým "skokanem" byl Bill Brown s Buickem #54. Místem jeho skoku byl opět Darlington, závod se jel 3. září 1956, jednalo se o Southern 500. Na startu se vyrovnalo sedmdesát vozů a závod nakonec vyhrál Curtis Turner. Vůz Billa Browna poté, co opustil trať, skončil na boku a na trati se odehrávalo drama plné ohně a kouře.



A do třetice zůstaneme v Darlingtonu, na scéně se objevuje "skokan" Eddie Pagan (*1. srpna 1918 +1. srpna 1984). Během jeho kariéry stihl šedesát dva startů a v roce 1957 skončil celkově devátý a to díky čtyřem výhrám a osmi dojezdům TOP10. Rok poté během závodu zmizel jeho vůz z trati na jejím vrcholu. Z automobilu nezbylo téměř nic, Eddie z nehody vyšel s několika oděrkami a zlomeným nosem.



Rok 1960 nezačal pro Grand National divizi vůbec dobře a pro historii NASCAR se tento rok stále nese ve znamení rekordu. Jistou předehrou a znamením mohly být události během kvalifikačních závodů. Během dvou sto dvaceti pěti mílových závodů totiž bylo zdemolováno třináct vozů a pět jezdců muselo být hospitalizováno. Následoval závod, konaný dne 14. února, na trati se toho dne stala nehoda za účasti hned třiceti sedmi vozů. Dodnes se tedy jedná vůbec o tu největší "The Big One" v historii NASCAR a možná i celého motosportu. Ve Floridské Daytoně se toho roku na startu vyrovnalo hned šedesát osm vozů, což byl horní hraniční limit. Bezpečností opatření byla minimální. Ve čtvrté zatáčce se do konfliktu dostalo několik vozů a další a další se přidávaly. Hrozivě vypadající havárie měla za účasti třiceti sedmi vozů za následek minimálně šest vozů na střeše. Dvacet čtyři vozů bylo po nehodě zničeno natolik, že auta byla "mimo hru" (byl mezi nimi například i David Pearson, Dick Dixon a Tommy Herbert) a dalších třináct vozů se po menších či větších opravách vrátilo dokončit závod. Jezdci z nehody vyšli mnohem lépe, všichni odešli z havárie po svých a ač je to k neuvěření, nikdo nebyl vážně zraněn. Pouze osm jezdců mělo drobná zranění.



Závod se protáhl, a po více jak čtyřech hodinách si pro vítězství dojel Johnson Jr. s Chevroletem #27 Johna Masoniho, který byl sponzorován chovatelskou stanicí Daytona Kennel. Johnson Jr. byl mimo jiné v roce 1990 uveden do síně slávy a v roce 1998 byl vybrán do TOP 50 nejlepších jezdců NASCAR. Do NASCAR se zase podíval 14. února 2010 jako Grand Marshall. Bylo to právě k výročí padesáti let od daytonské nehody v roce 1960. Johnson Jr. pronesl na počest závodu významnou větu „Gentleman, start your engines.“ a odstartoval tak závod.

O rok později se v Daytoně děly opět věci a to už během kvalifikace, přesněji během druhého kvalifikačního závodu. Pánové Johnny Beauchamp (*23. března 1923 +17. dubna 1981) a Lee Petty Arnold (*14. března 1914 +5. dubna 2000) posunuli hranici skoků z trati zase o něco dál a to tím, že se rozhodli pro tandem. Vozy prorazily horní lemující “plotík“ a po hrozivě vypadajícím letu skončily mimo trať. Vozy navíc letěly tak daleko, že přistály jenom kousek od míst, kde měli diváci a návštěvníci zaparkovaná svá auta a ještě hůře, pohybovali se tam civilisté. Kdyby vozy dopadly jenom o kousek dál, výsledek nehody mohl být mnohem horší. Oba dva jezdci byli těžce zraněni a ihned hospitalizováni. Pro Johnnyho to byl dokonce poslední závod kariéry, jeho zranění hlavy nebyla tak vážná, ale pro návrat se nerozhodl. Lee Petty závodil až do roku 1964.



Posledním kouskem bude nehoda opět z Daytony a jak jinak než ze závodu Daytona 500. Vážnou nehodu prožil v hlavní roli Wes Morgan (*24. listopadu 1922 +28.listopadu 1994) s vozem číslo 57, společně ještě s dalšími dvěma účastníky. Nehoda je zaznamenána i z vozu jezdce. Naštěstí pro zúčastněné, horní plot nepovolil a nikdo neopustil trať ošklivým letem.



Komu z těchto událostí neběhá mráz po zádech, se může těšit na další pokračování, ale pro první díl bylo hrůz až až. Co to přineslo NASCARu? Rozhodně alespoň důvod přemýšlet o zvýšení bezpečnostních opatření, která se po každé podobné havárii samozřejmě stávaly hlavním tématem, a mnohdy se na opatřeních začalo ihned pracovat a inženýři vymýšleli, jak trať, jezdce i samotné diváky ochránit před zraněním nebo i smrtí. Jak ale dobře víme, bezpečností opatření mohou být sebelepší,…