Krátké proniknutí do útrob závodního lomeno civilního vozu.

Evoluci vozu série NASCAR jsme prožili díky článkům Romany Kefurtové (01,02,03). Nyní nechme vůz vozem a pojďme se podívat na to, co má jezdec k dispozici dlouhé hodiny, ať už během tréninků či samotného závodu. Stejně jako u každé jiné závodní série se kromě vozu postupně mění i tzv. cockpit. Pravidla NASCAR, vývoj série i světa kolem a v neposlední řadě požadavky na bezpečnost - to jsou faktory, které měly vliv na vývoj interiéru dnešních závoďáků.

Jak už bylo mnohokrát zmíněno, série NASCAR se nezrodila z myšlenky vyrobit co nejrychlejší vozy na světě a posléze s nimi závodit. Sériově vyráběné vozy čtyřicátých a padesátých let se toho času vůbec nelišily od těch, které sloužili k závodění na prašných oválech. Koneckonců i samotný Lee Petty se několikrát zmínil, že s vozem se kterým závodil posléze i odjel domů. Vzhledem se tudíž nikterak nelišily od klasických homologovaných cesťáků.

V knížkách se tedy dočteme o věcech, které by dnes samozřejmě nebyly možné. Jezdci běžně jezdili bez přilby, pásání či dokonce i nahoře bez. Např. jistý Jimmy Florian se roku 1950 na trati Dayton Speedway ve státě Ohio prohnal cílem jako první, ale také bez trička. Toho dne prý bylo takové teplo, že se jiné řešení nenabízelo. Floriana určitě nerozhodil ani fakt, že šlo o vůbec první závod série NASCAR na asfaltové trati.

Pokud jde o bezpečnost útrob dnešních speciálů - porodní bolesti byly jako u všeho někdy trpké a zdlouhavé. Rok 1952 přinesl povinnou trubkovou konstrukci, na kterou byla následně připevněna kapota. Stalo se tak až poté, co se v roce 1952 na pláži v Daytoně zranil Bernard Alvarez. Jeho vůz se několikrát otočil kolem střechy, která se následně poroučela směrem k jezdcově hlavě.

Koneckonců, pohledem do historie je jasná jedna věc. Pokud jde o bezpečnost jezdců a tedy i úpravu pravidel, bylo bohužel potřeba jistých obětí. Když byl během závodu v Daytoně diskalifikován Herman Beam za to, že neměl nasazenou ochranou přilbu, mohla situace z dnešního pohledu znít poněkud úsměvně. Ovšem i díky těmto situacím se do pravidel vepsalo mnohé, co do dnes jezdcům přinejmenším zachraňuje hezké odpoledne.

Mezi jasné mezníky v bezpečnosti můžeme jmenovat povinnost používat speciální ochranný plast, který tak měl chránit jezdce před všudypřítomným kamením lítajícím na přední sklo. V roce 1970 se do pravidel dostala i nutnost používat ochranné síťky na straně jezdce. Opět bohužel , byla k tomu potřeba nehoda Richarda Pettyho. Ten na trati Darlington Raceway několikrát převrátil svojí modrou 43 - ve voze zůstal jenom napůl, v bezvědomí málem vypadl na trať. Ochrané přílby i pásy byly nutností po nehodě Joeyho Weatherlyho, který tragicky zahynul na trati Riverside poté, co hlavou narazil do ochranného betonu.






Pokud jde o další bezpečnostní prvky nezapomeňme vývoj sedaček, které dnes připomínají skořápku z pera scénáristů akčních sci-fi filmů. Ochranné vycpávky na nohy, okované paty, uzavřená helma a v neposlední řadě zařízení HANS - to vše dnes jezdec musí “tahat” sebou.

Piloti NASCAR si však polepšili i po jiných stránkách. První rádiové spojení s týmem bylo k dispozici už v roce 1952. V první lize se pak vše na ostro vyzkoušelo během závodu (opět) v Daytoně, to se psala sezóna 1954. Rádiového spojení posléze využila i televizní stanice ABC, která jako první v roce 1970 začala přenášet žívé obrázky přímo ze závodiště. Jakožto reportér tehdy za-experimentoval Dr.Don Tarr, a to během žlutých fází - někteří z Vás možná vzpomenou na austrálskou záležitost Bathurst 1000. Během 80.let bylo celkem běžné, že se reportér bavil s pilotem a to za plného tempa.

Dalo by se říci, že povoleno bylo vše - tedy ze začátku. Rok 1953 zažil další zvláštnost. Tim Flock si do kokpitu svého závoďáku pozval opičku Jocko Flocko. Srstnatý op se ve voze svezl např. v Hickory, Maconu či na trati Langhorne. V Hickory se Tim Flock dokonce dostal až na Victory Lane. V Langhornu se však Jocko Flocko rozhodl popotáhnout za lanko odkrývající poklop nad blatníkem předních kol. Otvorem přiletl kámen a bylo po závodění se spolujezdcem. Zmiňovaný otvor mimojiné sloužil k operativní kontrole stavu předních pneumatik.

142986

Pokud jde o lidské pasážery, rovněž bychom jednoho našli. V roce 1954 si na trati Asheville-Weaverville Speedway přisedl během kvalifikace k Herbu Thomasovi promotér Joe Littlejohn. Proč, to nikdo neví. Herb Thomas závod vyhrál.

Během vývoje NASCAR se tedy vylepšovala i situace pro samotného jezdce. Kromě posilovače řízení, klimatizované helmy a někdy až zbytečně moc upovídaných sluchátek se pro závodníky změnilo mnohé. Co se však nezměnilo je vlastní přístrojová deska. Pokud nebudeme brát v potaz design, který se se jistých změn samozřejmě dočkal.

Ani dnes ve voze NASCAR nenajdete ukazatel rychlosti či právě zařazeného převodového stupně. Jezdec se dafacto může kochat pohledem na budíky, jejichž počet by jste zvládli na jedné ruce. Jasně viditelný je otáčkoměr, který jezdec sleduje i před závodem kdy se plíží za zaváděcím vozem - za účelem odhadnutí rychlosti na pit-lane. Tlak oleje, paliva či teplota motoru - to je vše co pilot série NASCAR potřebuje vědět. Během nočních závodů je pak vše hezky podsvíceno.

142984

Mezi spínači po levé ruce pak najdeme startér či v případě nutnosti jakýsi reset celého systému. Na druhé straně pak nalezneme velký červený vypínač, kterým se mimojiné aktivuje hasíci přístroj. Před několika lety se do kokpitu vloudil i přepínač rádiových frekvencí. Na samotném volantu najdeme tlačítko pro komunikaci s hlavním šéfmechanikem, ale také vypínač motoru - několkrát se už stalo, že si jezdec popletl strany a vůz se mu následně nepodařilo nastartovat.

Kromě přístrojové desky se jezdci dočkali i postranních zrcátek. V minulosti jsme se však dočkali i žvýkaček do zásoby (Bill Elliott) či někde schovaného popelníku (Dick Trickle).




Pokud srovnámé dnešní a dávno prachem zapadlou dobu - jezdci to dnes mají možná jednoduší. Díky všem vymoženostem moderní doby už nehrozí puchýře nebo dehydratace. Nezapomeňme na to, že právě otcové a dědové dávné doby vyšlapali cestičku dnešním jezdcům. Nebýt jich, nebylo by ani dnešní generace.