Motorsport před 40 lety - 22. díl.

Jeden z největších nadcházejících talentů F1 potvrdil svou pověst: mladý Jihoafričan Jody Scheckter vyhrál velkou cenu Švédska. Triumf stáje Tyrrell doplnil Patrick Depailler druhým místem.

Do Anderstorpu, daleko na Severu Evropy, se špičkový sport zatoulal jen zřídka a trať kolem malého letiště týmy proto nejednou překvapila. O druhý červnový víkend roku 1974 z nějakého tajemného důvodu nejlépe seděla Tyrrellům-Ford 007. Oba modré vozy „zelenáčů“ Patricka Depaillera a Jodyho Schecktera ovládly již kvalifikaci a malý Francouz si s náskokem tří desetin na kolegu pojistil první pole-position kariéry. Jednalo se o první „francouzkou“ pole-position v MS-F1 vůbec!

Druhou řadu okupovaly favorizované Ferrari s Laudou a Regazzonim, za nimi se kvalifikoval miláček publika Ronnie Peterson (ve starém Lotusu 72E) a James Hunt. Za zmínku stáli i ostatní Seveřané v poli: domácí Reine Wisell hostoval v F1 na Stuckově Marchi, Dán Tom Belso směl vyrazit s Williamsem do druhé a poslední GP své kariéry, slibný Bertil Roos debutoval za Shadow, kde nahradil Redmana a Fin Leo Kinnunen směl jako rezerva vyrazit do závodu, který se měl stát jedinou velkou cenou jeho sportovní dráhy.

O vítězi se de facto rozhodlo hned na startu: Depailler krátce zaváhal, Scheckter se kolem něj přehnal a oba piloti týmu Tyrrell poté nechali zbytek pole polykat prach. Ken Tyrrell při tom nic neponechal náhodě a brzy rozkázal svým horkokrevným svěřencům signalizovat „hold position“. Jen Ronnie Peterson dokázal na čas pozlobit dominantní modré vozy a osm kol držel druhé místo – než se mu zlomila osa náhonu. Obě Ferrari se ze závodu rozloučily s poruchou převodovky a hezké třetí místo tak připadlo Huntově Heskethu. Emerson Fittipaldi chytrým závodem sebral body za čtvrté místo (v konečném hodnocení sezony se to mělo prokázat jako rozhodující) před dobrým Jarierem. Dobře si vedl i Brambilla, jeho March-Ford ale v posledním kole ztratil tlak oleje a tak si pro poslední bodík dojel nezničitelný Graham Hill. Byl to první bod bývalého mistra světa od roku 1971 – a zárověň i jeho poslední.

V závodě, který dokončilo jen deset vozů, si Belso dojel za Edwardsem pro pěkné osmé místo. Wisell, Roos a Kinnunen svou „domácí“ Grand Prix nedokončili.

Již týden po Salzburgringu se rivalové formule 2 střetli znovu: o Trofej Jochena Rindta na Hockenheimringu. Podnik se skládal ze dvou jízd a obě ovládl Jean Pierre Jabouille na voze Elf2-BMW. V prvním závodě na 20 kol za ním skončil švagr Jacques Laffite před Stuckem a Prycem. Druhý závod byl pro nastávající déšť ukončen již po 15 okruzích a za Jabouillem se klasifikovali Stuck, Purley a Laffite. V celkovém součtu časů se tedy hrála La Marseillaise pro Jabouilleho. Na stupínek vítězů se vedle něj postavili Laffite a Stuck. Zbývající body si rozebrali Pryce, Leclere a Sutcliffe.

Podobně jako Indy 500 proběhl i další závod seriálu USAC, Rex Mays 150 v Milwaukee. Trénink a začátek závodu dominoval A.J. Foyt, musel ovšem zpomalit kvůli defektu motoru a dojel jen šestý. Z vítězství se tedy jako v Indianapolisu radoval Johnny Rutherford na továrním McLarenu M16D. Těsně za ním dojel Gary Bettenhausen na McLarenu M16C týmu Penske. Třetí skončil Billy Vukovich – jako v Indy...

Velké a odvážné plány oznámili dvě závodnice: s podporou sponzora Allied Polymer Group se chtěla Lella Lombardiová na Brabhamu BT42 kvalifikovat do červencové GP Velké Británie. Větší naděj na úspěch ale asi měla Francouzska Marie-Claude Beaumontová v Le Mans. Blonďatá krasavice byla znovu přihlášena na brutálním sedmilitrovém Chevroletu Corvette. 550 amerických koňských sil měla krotit společně s majitelem týmu Henri Grederem.

Obě ženy se měly příštího roku stát týmovými kolegyněmi na továrním Renaultu Alpine A441 v MS značek.

143501

143503

143505