Motorsport před 40 lety - 15.díl

Třetí podnik mistrovství světa značek, 1000km Dijonu byl jasným poukazatelem na vývoj zbytku šampionátu: polotovární Alfa Romeo 33TT-12 týmu Williho Kauhsena vyhrála, aniž by měla vážnější problémy se zbytkem konkurence. Jediným soupeřem dvou rudých vozů byli vítězi z Mugella, Jabouille/Larrousse na Renaultu-Alpine, závod Francouzů ale skončil k poločasu podniku kvůli problému s chlazením. Vše napovídalo tomu, že si WKRT-Alfy poté dojedou pro dvojité vítězství, dlouho vedoucí vůz Dereka Bella a Henriho Pescarola ale musel na 20 kol do boxů, kde mu vyměnili závěs předního kola. O kvalitě konkurence mnoho napoví, že i s takovým odstupem byli hodnoceni jako čtvrtí za vítěznými kolegy Arturem Merzariem/Jacquesem Laffitem, soukromým Porsche 908/3 Reinholda Joesta/Maria Casoniho a vítězi dvoulitrové třídy Ianem Grobem/Johnem Hinem na Chevronu-Hart B31. Na pouze 3,289km dlouhém okruhu smělo startovat jen 22 posádek a po odpadnutí několika vozů silnějších tříd byli vítězi hodnocení GT Hezemans/Fitzpatrick (Loos-Porsche) k naleznutí již na páté pozici.

Po několika letech spolupráce s cizími výrobci (Shadow, Lola) se Graham Hill rozhodl, že začne vozy svého týmu F1 „konstruovat sám“. Bývalý misr světa se v dobrém rozešel s majitelem Loly, Ericem Broadleyem, s jehož vozy sezonu započal. Hillův konstruktér Andy Smallman v zásadě nakreslil (s Broadleyovým svolením) i novou Lolu-F1, se kterou zatím jezdil jen Stommelen. Vůz měl být dodatečně přejmenován na Hill GH1. Pro Grahama právě vznikalo druhé šasi, které mělo být poprvé nasazeno ve Španělsku coby „GH2“. Inu, tým Embassy-Hill byl jasně na cestě nahoru – na konci roku 1975 z něj ovšem zbyly jen trosky...

Svého vysněného vstupu do formule 1 se konečně dočkal i Alan Jones. Australan již několik let živořil v Anglii, kde jezdil především ve formuli 3 a F-Atlantic. Roku 1974 konečně našel sponzora, který mohl jeho kariéře dát rozhodující šťouchanec kupředu: nadšence Harryho Stillera. Stiller pro sezonu 1975 nejdříve plánoval koupi nové Loly T400 pro F5000, pak se mu ale znenadání otevřela příležitost, koupit Hesketh 308 formule 1. Nová kombinace Jones-Stiller-Hesketh měla poprvé nastoupit příští víkend v nemistrovském International Trophy a přípravu vozu měl zpočátku převzít jakýsi B-tým Bubblese Horsleye a Lorda Hesketha. Později chtěl Stiller vůz nasazovat sám a jako manažera angažoval bývalého jezdce Beva Bonda. Této organizaci se mělo zanedlouho dostat i podpory charismatického bývalého majitele závodního týmu a mecenáše Stirlinga Mosse, Roba Walkera.

Závod „Trenton 200“ neznamenal pro AJ Foyta pouze jeho třetí vítězství v sezoně 1975 a z toho vyplývající jasný náskok v celkovém hodnocení seriálu USAC, jednalo se také o jeho 50. vítězství v této třídě. Kvalifikační jízdy byly kvůli silným větrům odřeknuty a o postavení na startu rozhodlo losování! Nejvíce štěstí při tom měli Tom Sneva (Penske-McLaren M16C) s Mikem Mosleyem (Sugaripe-Eagle) a oba se zpočátku mohli přetahovat o vedení v závodě, než se na ně ze zadu přihnal z páté řady startující Foyt. Od 20. kola byl jeho červený Coyote v čele a nenechal si vítězství vzít. Na druhé místo se během 134 kol na 1,5 mílovém oválu v Trentonu probojoval Johnny Rutherford (McLaren M16D), Mike Mosley dokázal udržet třetí pozici před Dallenbachem a Snevou.

Nadějný Keke Rosberg zatím dominoval Evropský Zlatý Pohár Formule V. Fin s knírkem vyhrál výborně obsazený závod na Nürburgringu, kde se jeho Kaimann prosadil před krajanem Mikko Kozarowitzkim (Lola) a Švédem Kennerthem Perssonem (Kaimann). Otec letošního vicemistra světa si poté dojel i pro vavřínový věnec na vídeňském letišti Aspern.


Byla roku 1975 nedosažitelným měřítkem pro zbytek pole MS znašek: Alfa Romeo 33TT-12.

152580

 Rolf Stommelen na Hillu GH1 při tragické GP Španělska.

152585

  Formule Super V se ještě roku 1975 těšila velké oblibě.

152590