Tragédie v Montjuich Parku

Roman Klemm
30.04. 2015

Roman Klemm
30.04. 2015

Motorsport před 40 lety - 18.díl

Koncem dubna 1975 snad nebylo nikoho, kdo by se na čtvrtý podnik mistrovství světa F1 v Barceloně netěšil. Fandové měli konečně šampionát doma v Evropě, jezdci si to po dvouleté přestávce chtěli znovu rozdat na krásné trati parkem Montjuich, kterou všeobecně považovali za náročnější, než Monako, týmy a média vycházeli znovu z výborně organizovaného podniku.

Jean-Pierre Beltoise před týdnem ve jménu odboru jezdců F1 GPDA zkontroloval přípravy, „vše bylo v pořádku“ a tak se 17 týmů s vozy pro 26 pilotů při nejlepší náladě začalo rovnat uvnitř Olympijského stadionu vedle trati. Tato dobrá nálada se ale měla brzy začít kazit a podnik nakonec vyústil v jednu z největších sportovních, lidských a politických katastrof dějin formule 1.

Emerson Fittipaldi a jiní jezdci již od poloviny týdne pořadatele upozorňovali na skutečnost, že stovky metrů svodidel nejsou řádně montována a upevněna. Zástupci pořádajícího RAC de Cataluna y Baleares ale reagovali pohotově uklidňujícím výrokem „zítra bude vše v pořádku“. Ale nebylo. V pátek se mohl každý i technický laik přesvědčit o tom, že svodidla, která měla zvýšit bezpečnost (a za jejichž výbornou montáž Jochen Rindt po své nehodě roku 1969 Španělům z nemocnice písemně poděkoval) v zásadě představovala smrtelné riziko: desítky kolejnic nebylo vzájemně sešroubováno (sady nepoužitých matek a šroubů se dokonce povalovaly kolem) – a když ano, tak byly hlavy šroubů jen o milimetry větší, než vyžvýkané staré otvory a neposkytovaly tak pevnost. V mnohých případech byly použity kolejnice různých délek a v rádoby homogenní ocelovém mantinelu proto zely díry. Sloupky, na kterých byla svodidla montována, byly do země zapuštěny tak volně, že se dalo jednou rukou celou strukturou pohnout.

Jezdci kolem „vůdců“ Hilla, Fittipaldiho, Laudy a Schecktera měli jen jedinou možnost: nenastoupit k tréninku! Obětí podobných okolností bylo v posledních letech příliš mnoho: Berta Hawthornea usmrtilo ledabile montované svodidlo v závodě F2 v Hockenheimu roku 1972, Gerryho Birrella setla ocelová gylotýna také ve formuli 2 v Rouenu roku 1973. Stejného osudu se dostalo Francoisovi Cevertovi ve Watkins Glenu 1973 a když tam formule 1 nastoupila o rok později, nestalo se co do kvality montáže svodidel nic. Jezdci se tehdy nechali obměkčit a nastoupili – výsledkem bylo setnutí Helmuta Koinigga. Tentokrát se GPDA nehodlala se smrtelným kompromisem smířit.

S pořadatelem se ale nedalo mluvit, zástupci CSI (FIA) se vyhýbali zodpovědnosti a přímým rozhovorům s jezdci a neviděli důvodu k odřeknutí. Jezdci zůstali v depu, jen Jacky Ickx a Vittorio Brambilla demonstrovali několika pomalými koly v odpolední session svou nezávislost od GPDA, repektive svou blbost. Večer se ledy trošku pohnuly a organizátor slíbil, že přes noc na trať vyšle brigádu, které dá svodidla do pořádku. O sobotní poledne se jezdci šli podívat na výsledek nočního brigádnického snažení a viděli, že se až na kosmetické úpravy v zásadě nestalo nic. Odopoledne „trénovali“ jen Ickx, Wunderink a Evans.

To se ovšem začala hýbat i fronta majitelů týmů. Neschopná CSI dávala podniku stále ještě zelenou a pořadatel tedy mohl od týmů vymáhat pokutu za hrozící finanční prodělek (na tribunách při tom seděli desetitisíce fandů, aniž by jim někdo podal přesnější informace o statusu situace). RAC pohrozil týmům, že jako kompenzaci za nekonající se Grand Prix zabaví jejich materiál. Nic lehčího než to: stačilo přeci zamknout obě vrata Olympijského stadionu a postavit před ně několik policistů: formule 1 byla v dokonalé pasti! Bossové se tedy snažili zachránit, co se dalo a vyslali na trať vlastní mechaniky, aby dali bariéry do pořádku. Mimo to zvýšili tlak na své zaměstnance. Návrhem bylo „jeďte jak pomalu chcete, ale jeďte, ať nám RAC nic nemůže...“ Byl to právě tento tlak, který nakonec samozřejmě nejednoho jezdce „obměkčil“ (zvláště u tří debutantů Jonese, Briseho a Wunderinka to asi nebylo velké umění). Hlavně mladí jezdci se začali převlékat a putovat do boxů. Zhnuseni se tomuto proudu nakonec přidali jako poslední i jezdci McLarenu, Fittipaldi a Mass. Kolem páté hodiny večer se tedy konala jediná společná tréninková jízda, která zároveň sloužila jako kvalifikace. „Morální domluvy“, zajet jen tři pomalá měřená kola, se drželi jen Emerson Fittipaldi a Arturo Merzario – všichni ostatní zapoměli otázku bezpečnosti jakmile zaklapli hledí a zaburácel jejich motor.

Nejrychlejší v této jediné session byl Lauda s Regazzonim, za nimi se kvalifikovali Hunt, Andretti, Brambilla, Watson, Depailler, Pryce, Stommelen a Jarier.

Nedělní závod, do kterého mistr světa Fittipaldi pod protestem nenastoupil, byl jen krátký. Dopadl zle pro všechny účastněné a na vždy pohřbil tuto krásnou trať. Když se pole s oběma Ferrari v čele řítilo do první šikany brnknul pravděpodobně Brambilla do Andrettiho, ten strčil do Laudy, Rakušan uhnul tam, kde už byl Regazzoni – a obě Ferrari skončily ve svodidlech. Zárověň se střetli Evans s Migaultem, později Pryce s Brisem a Depailler s „někým“. Po jednom kole odstavili své vozy z protestu Merzario a Wilson Fittipaldi. Špička se ovšem hnala parkem nad Barcelonou, jako by nebylo zítřka v pořadí Hunt, Andretti, Watson a Stommelen. Ve čtvrtém kole explodoval Scheckterův motor a na jeho oleji vletěli do svodidel nejdříve Jones s Donohuem, po dalších třech kolech i lídr James Hunt. Mario Andretti tedy vedl na americkém Parnelli-Ford! Ale ne dlouho: při kolizi v prvním kole si nalomil závěs, ten se v 17. kole nadobro zlomil a poslal Maria také do svodidel.

Zatím se všechny nehody odehrály v místech, kde ocelová bariéra dokázala splnit svůj úkol. Ve vedení se teď ocitl Rolf Stommelen na Hillu GH2, s Carlosem Pacem v závěsu. Začátkem 26. kola se kolem boxů přehnali naposledy: na následujícím skoku (tam, kde ze stejného důvodu roku 1969 havarovali i Hill a Rindt) se na Stommelenově voze ulomil zadní spoiler, jehož držák byl pravděpodobně nalomen od lehké nehody s Brambillou o několik kol před tím. Neřiditelný vůz letěl v rychlosti kolem 230 km/h nejdříve do svodidla vlevo, pak napříč tratí doprava, tam se pravděpodobně střetl s Pacem - na každý pád letěl přes svodidlo, rozlomil se o stožár pouličního osvětlení a pak skončil na boku v zoně, kde se nacházeli maršálkové, žurnalisté a (napříč zákazu) i diváci. Smrtelné torzo vozu několik osob smetlo, čtyři zabilo a devět vážně zranilo.Následoval chaos. Jezdci a pomocníci běželi k místu nehody, kde ležela těla lidí v krvi. Stommelen byl stále ještě připoután ve zbytku šasi. Zlomil si obě nohy, ale přežil.

Pořadatelé byli jako omráčeni a další čtyři kola nebyli schopni závod přerušit, nebo ukončit. Celá fraška byla nakonec hodnocena v pořadí Mass, Ickx, Jarier, Reutemann, Brambilla a Lombardiová, přičemž byl Francouz dodatečně penalizován za předjíždění pod žlutou vlajkou a posunut za Argentince.

Daleko od Španělského chaosu jela o body do ME formule 2: na Nürburgringu šlo o Trofej Radio Tele-Luxemburg. Nabité pole 30 monopostů se vydalo do prvního ze dvou závodů po Severní Smyčce v pořadí Laffite, Kessel, Leclere, Roland Binder, Stuck, Tambay, Ertl a Francia, přičemž bylo mnohým jasné, že časomíra kvalifikace v nejednom případě zcela selhala. V sobotním závodě se Hans Joachim Stuck právě chystal zaútočit na vedoucího Laffita, když jej zradila elektrika. Laffite později odvrátil útoky krajana Leclerea a vyhrál. Za nimi se klasifikovali Patrick Tambay, výborný Rakušan Harald Ertl, debutující na Chevronu Freda Operta, Henton a Serblin. Stuck si sobotní smůlu vynahradil jasným vítězstvím v neděli, v celkové klasifikaci ale samozřejmě nehrál roli. Laffite dojel druhý, zajistil si tím prvenství v podniku a tím opět plný počet bodů do šampionátu. Jezdec Tica Martiniho byl jasně na cestě za titulem. V celkovém hodnocení závodu se o zbývající body podělili Tambay, Ertl, Jabouille, Cinotti a Francia.

EM formule 5000 opustilo britské ostrovy a zavítalo na evropskou pevninu v Zolderu. Závod spočíval ze dvou rozjezdů na 25 kol. Oby vyhrál Peter Gethin na LolaT400 týmu VDS. Za ním se klasifikovali Ian Ashley (Lola T400), Brian Robinson (McLaren M19), Chris Featherstone (McRae), Tony Dean a David Purley (oba Chevron).

Sobota v Montjuich Parku: mechanici týmů F1 montují svodidla...