Motorsport před 40 lety - 20.díl

Důsledkem tragických událostí v Montjuich Parku byli organizátoři Grand Prix de Monaco 1975 zvláště opatrní. Počet startujících omezili na pouhých 18 vozů a proto překvapilo, že se o kvalifikaci do tohoto pátého podniku mistrovství světa F1 pokusilo 26 jezdců. Hillův tým nastoupil sice jen s jedním vozem pro šéfa Grahama, zato nasadil Hesketh poprvé druhý monopost pro Torstena Palma. Oba ale směli v neděli jen přihlížet. Divit se při tom mohli především výkonům Nikiho Laudy.

Ve čtvrtek držel Vídeňák hned oba nejrychlejší časy tréninku! S vozem šasi č.023 zajel nejlépe a několik kol s T-carem (šasi č.021) stačilo pořád ještě pro druhý nejlepší šas. V pátek trať zrychlila na statusu-quo špičky se ale nemělo nic změnit: Lauda byl o tučných sedm desetin rychlejší, než výborný Tom Pryce (Shadow) za ním. Další slibné pozice na startu si rozebrali Jarier, Peterson, překvapující Brambilla, Regazzoni, Scheckter a Pace. Z outsiderů překvapil jen Alan Jones, když svůj Rob-Walker-Custom-Made-Hesketh vtěsnal na poslední místo na startu – celé 3 setiny před nešťastným Bobem Evansem (BRM).

Na samotné špičce se překvapení neděla ani v neděli. Lauda dokázal za deště vyrazit nejlépe (F1 poprvé aplikovala postavení na startu, při kterém nestály vozy jedné řady na stejné úrovni vedle sebe) a i později si na osychající trati nedovolil tu nejmenší chybičku. Naopak: ke konci závodu musel Niki reagovat na klesající tlak oleje. Ve stylu velkého budoucího mistra polevil přesně tolik, kolik si mohl dovolit a zaslouženě vyhrál.

Druhé místo za nedosažitelným Ferrari dlouho držel Peterson na obstarožním Lotusu 72, Švéd ale ztratil rozhodující čas při nepovedené výměně pneumatik. Typicky bezchybným a nenápadným způsobem si tak pro druhé místo dojel Emerson Fittipaldi, který do závodu vyrazil jen z deváté pozice a do knížecí lóže ho směl doprovodit dobrý krajan Carlos Pace. Oby jihoameričané po Monaku vedli v celkové tabulce MS – to se ale mělo brzy a definitivně změnit v Laudův prospěch. Zbývající body vybojovali Peterson, Depailler a Scheckter, přičemž bylo klasifikováno jen devět vozů. Kvůli nehodám nedojely mimo jiné i oba vysoce hodnocené vozy Shadow.

S Grand Prix Monaka se „tradičně“ křížil podnik 500 mil v Indianapolisu. O víkend velké ceny se v Americe konala kvalifikace pro prvních 22 startovních míst a nebylo překvapením, že ona tři souvislá měřená kola zajel nejrychleji dominátor sezony AJ Foyt. Jeho Coyote-Ford dosáhl průměru 193,976 mph. Za ním se kvalifikovali Gordon Johncock (Sinmast-Wildcat), Bobby Unser (Jorgensen-Eagle), Tom Sneva (Penske-McLaren), Mike Mosley (Sugaripe-Eagle) a veterán Lloyd Ruby, který byl teprve nedávno představen coby druhý tovární jezdec McLarenu. Mario Andretti spěchal do Indiany hned z Monaka, aby si v průběhu příštího týdne zajistil jednu ze zbývajících jedenácti pozic.

Podivné věci se v Indianapolisu děly kolem druhého továrního McLarenu: manažer týmu Tyler Alexander nechal ve spolupráci s firmami Data General a EMR Telemetry do Rutherfordova vozu zabudovat počítač, který za jízdy dokázal měřit a hlásit do boxů data jako tlaky kapalin, spotřebu, nastavení vozu, akceleraci a podobné. Použitý počítač ale vážil kolem 20kg a byl proto použit pouze ve volném tréninku. Jen dobře, že se tato úchylka v motorsportu neprosadila...

Zatímco výsledek závodu F1 nikoho příliš nepřekvapil, bylo pořadí v cíli monackého závodu formulí 3 malou senzací. Z knížecí lóže se na fotografy v sobotu totiž smál doposud málo známý vítěz jménem Renzo Zorzi. 26letý Ital šikovně využil šarvátek a chyb favorizovaných jezdců a i jeho kariéra měla po tomto významném úspěchu nabrat směr formule 1.

Pro 17eme Grand Prix Automobile Monaco F3 (započítávala se zároveň do britského mistrovství BP) se přihlásilo 66 jezdců. Pro trénink byli rozděleni do dvou skupin, z nichž dostala každá k dispozici dvě 40minutové sessions. 36 nejrychlejších se smělo postavit na start dvou rozjezdů po 18 vozech a dvakrát devět nejlepších se kvalifokovalo pro finále. V prvním rozjezdu se prosadil Larry Perkins (Ralt-Ford) před Connym Andersonem (March-Toyota) a Patrickem Nevem (Safir-Pinto), druhý vyhrál překvapivě Renzo Zorzi (GRD-Lancia 374) před Alexem Ribeirem (March-Toyota) a Ullfem Svensonem (Brabham-Ford).

Po prvním kole finále znělo pořadí Anderson, Perkins, Ribeiro, Zorzi, Neve a Svenson. V průběhu dalších kol udivoval především Tony Brise (Modus), který se kupředu hnal z hloubi pole. V jedenáctém kole uvalilo vedení závodu na lídra Andersona minutovou penalizaci za předčasný start, když tuto radostnou novinu hlásil tým Ralt svému jezdci Perkinsovi, ztratil Larry na chvilku koncentraci a vletěl u bazénu do svodidel. Na špičce se tedy ocitl Robeiro, kterého ale brzy dohnal senzační Brise. Rozjetý Angičan si myslel, že Brazilce vyřídí stejně tak lehce, jako všechny ostatní soupeře doposud. V Mirabeau brzdil pokud možno pozdě uvnitř zatáčky, Ribeiro ale neudělal místo a – oranžový Modus skončil na červenobílém Marchi! Zorzi mohl oboum jen s úsměvem pokynout a převzít vedení, které až do cíle šikovně uhájil před dotírajícím Nevem. Svensson byl hodnocen jako třetí, Anderson čtvrtý, za nimi dojeli Gianfranco Brancatelli a Ingo Hoffmann.

Tovární BMW mezitím zcela ovládly scénu cestovních vozů v USA. Poté co Stuck vyhrál před týdnem v Laguně Seca, zvítězili Hans-Joachim Stuck s Dieterem Questerem také v dalším podniku Camel IMSA GT Series v Riverside. Druzí dojeli týmoví kolegové Brian Redman/Sam Posey.

První kolo v Monaku: pozdější vítěz Lauda vede před Jarierem, Brambillou, Petersonem, Prycem, Scheckterem a Regazzonim.

153083

Lauda s knížetem Rainierem a Gracií Patricií v lóži.

153088

Renzo Zorzi právě míjí havárii mezi Brisem a Ribeirem. Vítězství v GP Monaka F3 mělo zůstat největším životním úspěchem budoucího jezdce F1 (Williams a Shadow).

153093