V F2 v Pau znovu dominoval Jacques Laffite

Roman Klemm
21.05. 2015

Roman Klemm
21.05. 2015

Motorsport před 40 lety - 21.díl

Závod Pyrenejským městem Pau měl v kruzích F2 stejnou hodnotu a výsadní postavení, jako Monako pro formuli 1 a roku 1975 jej měli zcela ovládnout domácí jezdci – od tréninků až po konečný výsledek. Jean-Pierre Jabouille zlepšil v kvalifikaci starý rekord o 9 desetin a postavil tak svůj bezvadně provedený elf2-BMW na pole position před Martini Mk16 Jaccquesa Laffita. Třetí čas si zapsal Patrick Tambay před dalšími krajany Gerardem Larroussem a Michelem Leclerem. Čest „cizáků“ hájili Gabriele Serblin a Giorgio Francia na startovních pozicích šest a sedm, hned za nimi ale číhali další Francouzi, Patrick Depailler (opět v Dennisově Project3-Marchi) a Jean-Pierre Beltoise v ROC-Chevronu B29.

Závod se brzy po startu proměnil ve velký duel obou švagrů Laffita a Jabouilleho. První kolo ještě vedl Jackues, od druhého ale měl žlutý čumák vepředu Jean-Pierre. Témeř celý závod strávili v zájemném závěsu a nakonec rozhodlo Jabouilleho malé zaváhání a uklouznutí. Laffite toho bleskurychle využil a vyhrál onu 35. Grand Prix de Pau. Jezdec s tmavozelenou přilbou se skutečně velkými kroky přibližoval titulu mistra. Třetí dojel hostující Depailler, zatímco se Tambay a Serblin ze závodu rozloučili ošklivou nehodou v první ultrarychlé zatáčce. Na francouzském dělení bodů participovali i čtvrtý Larrousse a pátý Leclere – jen Duilio Truffo (Osella-BMW PA2) směl unést jediný bodík za hranice.

Pouze 17 posádek vážilo douhou cestu na Sicílii, aby se zúčastnilo šestého podniku mistrovství světa značek v Perguse. Závod proběhl a skončil tak, jak se pesimisté domnívali: po pěti nudných hodinách se jasně prosadily obě semitovární Alfy Romeo. Nejvíce se při tom směl radovat domácí Arturo Merzario, kterého tentokrát v kokpitu podpořil Jochen Mass. Sesterský vůz Bella a Pescarola dojel samozřejmě druhý, Porsche 908 turbo Reinholda Joesta a Maria Casoniho na třetím místě již měl na vítěze 23 kol ztráty! Za těmito třemi prototypy již byli hodnoceni vítězi třídy GT, Hartwig Bertrams a Reine Wisell na Porsche RSR bratří Kremerů. Závod dokončilo jen devět vozů.

V Zandvoortu pořádali sedmý závod Evropského mistrovství F5000 a mohli se těšit z pěkného pole devatenácti vozů. F5000 předvedla 30.000 spokojeným fandům napínavých 30 kol, po kterých slavili Peter Gethin a Teddy Pilette dvojité vítězství pro barvy belgického týmu VDS hraběte Van der Stratena, oba na nových Lolách T400. Třetí dojel Richard Scott před Gordonem Spicem a domácím shooting-starem Boy Hayjem. Mladý jezdec doposud oplýval pouze zkušenostmi z FF1600. Na bývalém Hesketh-Marchi 731, který koupil a upravil Toine Hezemans si Boy vedl velmi dobře a platil za obrovský příslib budoucnosti. Také poslední bodík shrábl „Dutchman“, Lees Verhoeven na Lole T330.

Jednou z mála příležitostí, kdy se fandům „východního bloku“ naskytla možnost, vidět větší mezinárodní automobilový závod, byla 18. května 1975 Velká cena Brna, druhý podnik mistrovství Evropy cestovních vozů. Jako v Monze, dominovaly i na 10,9 km dlouhém bývalém Masarykově okruhu šestiválce BMW. V tréninku se prosadily „Bavoráci“ ladiče Schnitzera posádek Quester/Krebs a Zondler/Brun, tak jako v Itálii ale nevydržely ani na jihu Moravy tempo čtyřhodinového závodu: po 100km musel Dieter Quester k delší opravě do boxů a po další stovce vůz nadobro odstavil kolega Walter Brun. Rakušan se ale dokázal znovu probojovat do vedení, jen aby závod definitvně ztratil kvůli rozbitému motoru krátce před cílem. Cesta pro vavříny tím byla znovu zametena pro Alaina Peltiera a Siegfrieda Muellera na Faltz-Alpina-BMW, kteří honičku vesnicemi vyhráli neuvěřitelným průměrem 172 km/h. Druhé místo obsadili se ztrátou dvou kol vítězi divize do 2 litrů, Heyer/Finotto a třetí dojeli Mohr/Colzani – obě posádky na Fordu Escort RS2000. K lichotivým výsledkům přišli i domácí borci: čeští jezdci Škodovek 130S Žid/Horsák a Brunclík/Bobek se klasifikovali na místech čtyři a pět, ztráta osmi, repektivě devíti kol na vítěze ovšem svědčila o tom, že se jen na papíře „nalézali ve stejném závodě“. Mezi top10 se dostali i osmí Bold/Šmíd (VAZ 2103) a devátí Král/Michl (Škoda 110SR).

V Brands Hatchi se rozdělovaly poháry v juniorských formulových třídách: čtvrtý podnik mistrovství BP-Formule 3 vyhrál Brazilec Alex Ribeiro před Švédem Gunnarem Nilssonem (oba tovární March-Toyota 753), Patricken Nevem (Safir), Ianem Tylorem (GRD) a Stephenem Southem (Ray). Ve formuli Atlantic opět zářil „nový oběv formule 1“ Tony Brise: jeho Modus tentokrát porazil Teda Wentze (Lola) a Vala Musettiho (March).

Důvod k oslavám měl v polovině května 1975 i Eric Broadley. Jeho firma Lola Cars Ltd byla největším britským výrobcem závodních vozů vůbec a právě postavila 1000. závoďák. Broadley svou firmu založil roku 1958 v Bromley, Kentu. Již dva roky později postavil první vůz formule 1. Tuto třídu ovšem nikdy neobsadil „továrně“, jeho kreace v Grand Prix nasazovaly soukromé týmy. Loly po tři desetiletí vyhrávaly na všech možných okruzích a ve všech možných třídách světa, než ji Broadley pohřbil, když se odchýlil od tradice: roku 1997 se pokusil o tovární vstup do formule 1 a toto dobrodružství skončilo bankrotem.

Formule 2 v ulicích Pau: Larrousse před Tambayem