Camposovy juniorské týmy vyhrály všechny šampináty, kterých se zúčastnily.

Španěl Adrian Campos sice absolvoval jen 17 velkých cen formule 1, na tvář automobilového sportu, ba dokonce na svět Grand Prix měla a má jeho práce šéfa týmu výrazný dopad. Camposovy juniorské týmy vyhrály všechny šampináty, kterých se zúčastnily a bývalý jezdec Minardi se může pyšnit i skutečností, že objevil hvězdy jako Alonsa, di Grassiho nebo Geneho. V rámci velké ceny Rakouska poskytl Romanovi Klemmovi exkluzivní rozhovor.

RK: Na velké mezinárodní scéně jste se objevil v polovině osmdesátých let, kupodivu v německém mistrovství F3. Jak to?

AC: Roku 1983 jsem jezdil evropský šampionát a všiml si mne pan Rosorius, tehdejší šéf sportovního oddělení VW. Tým Bertrama Schäfera tehdy de facto byl továrním týmem automobilky VW a já jsem se směl stát jeho členem. Přes noc jsem se tedy stal skutečně profesionálním závodníkem. Roku 1984 jsem tvořil tým s Johnem Nielsenem, který se tehdy stal německým mistrem. O rok později byl mým kolegou Kris Nissen, který tento kousek zopakoval. Já skončil třetí. V tom týmu jsem zažil báječné dva roky. Pan Schäfer je skutečně opravdový znalec, ohledně formule 3 se nikdo nevyzná lépe, než on.

RK: Znamenalo to start další velké kariéry?

AC: Ano. Měl jsem okolo sebe správné lidi a dodnes jsem VW za tuto příležitost vděčný. Byl jsem tehdy prvním a jediným Španělem mé generace v mezinárodním sportu. Byl jsem jediný, kdo si to troufl – automobilové závody tehdy ve Španělsku nebyly příliš populární...

RK: Logickým postupem byla F3000 (nástupce F2, dnes GP2).

AC: Ano, plný elánu jsem roku 1986 sehnal finance na kokpit vozu March týmu Petera Gethina. Byl to pro mne ale strašně špatný deal. (V neuvěřitelně nabitém poli čtyř desítek vozů vozů dokázal Campos jen jednou dojet 16. - pozn. autora). Zase jsem ale měl štěstí. Majitel značky Lola, pan Mosnier, mi dal příležitost v továrním voze a vše se změnilo! (V posledním závodě v Jaramě patřil mezi špičku a dojel sedmý - pozn. autora).

RK: Přes nepříliš povedenopu sezonu 1986 jste se roku 1987 ocitl v pevném kokpitu formule 1.

AC: Na ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Měl jsem co dělat ve Valencii, když mne oslovil Piercarlo Minardi. Našel pro svůj tým velkého sponzora, španělského výrobce džínsů Lois. Ti ovšem trvali na španělském jezdci pro příští sezonu. Minardi se musel rozhodnout mezi mnou a Louizem Perezem-Salou – a vzal mne!

RK: Vaším týmovým kolegou byl charismatický a všeobecně oblíbený Alessandro Nannini.

AC: S Alessandrem jsem vycházel výborně a když jsme měli stejné auto, tak jsem byl stejně rychlý jako on. Často jsme ale stejné auto neměli. Minardi většinou dokázal modifikovat nové součástky jen pro jeden vůz a zpravidla patřili Nanninimu. (Vozy Minardi byly k tomu krajně nespolehlivé, Adrian dojel jen jedinkrát do cíle, jako 14. doma ve Španělsku – pozn autora).

RK: Pokud měla sezona 1987 ještě několik pozitivních momentů, byl příští rok absolutním propadákem.

AC: Mým kolegou se stal Perez-Sala a naše nové auto M188, konstruoval ho ing. Caliri, bylo chybným krokem od A až do Z. Nastoupil jsem jen do prvních pěti velkých cen, třikrát z toho jsem se nedokázal kvalifikovat. Po Kanadě jsem zcela ztratil motivaci a řekl jsem Minardimu, že končím. Giancarlo mne nechtěl nechat jít, zeptal jsem se ho ale, zda chce jezdce, který kvůli chybějící motivaci již ze základu ztrácí sekundu na ostatní..? Na závodění jsem ztratil chuť.

RK: Do závodního vozu jste se ale později přeci jen vrátil.

AC: Tři roky jem se závoděním opravdu neměl co dělat, než se u mne ozvali zástupci Fiatu. Bojovali tehdy ve španělském mistrovství s Renaultem o titul a zeptali se mne, jestli bych chtěl narychlo skočit do druhého Tipo, abych pomohl jejich jedničce Albacetemu (to je ten, co teď jezdí tohle – a ukazuje rukou na truck svého týmu). A povedlo se. V Jaramě Antoniovi krátce před cílem zašel motor a já ho víceméně dotlačil do cíle pro body za třetí místo! To mu stačilo k titulu. Mne za mou akci sice diskvalifikovali, ale to nevadilo, byl jsem tam stejně jen „na výpomoc“. Akce mi ale přeci jen pomohla: Alfa Corse mne chtěla do svého týmu a s nimi jsem pak v příštích letech vyhrál, co se dalo. Jezdili jsme tenkrát tři roky Evropu, Velkou Británii a i našlapané Španělské mistrovství, které tehdy výborně organizovala DORNA.

RK: Pak ale přišel definitvní konec vaší aktivní kariéry.

AC: Pro mne byly vždy tyto závody absolutním vrcholem: Monako, Le Mans a Indy. S Indianapolisem to sice neklaplo, Le Mans jsem si ale chtěl bezpodmínečně dát. Roku 1997 jsem měl možnost startovat společně s Michelem Ferte na Ferrari 333SP. Rozhodl jsem se, že tohle bude zlatý hřeb mé kariéry a že po tomto závodě skončím. Tak jsem také udělal, i když jsme bohužel nedojeli.

RK: Pak jste změnil stranu boxové zídky...

AC: Poznal jsem, že jsem tělesně nedokázal v kokpitu držet krok z mladšími a stát se šéfem týmu byla jediná možnost, jak pokračovat v tom, co miluji. Mimo to jsem vždy chtěl vyhrávat, na tom se nikdy nic nezměnilo. Teď prostě vyhrávám jiným způsobem.

RK: Dnes máte týmy v GP2, GP3, F3 a WTCC – jak tohle zvládáte?

AC: Naše metoda je ta, že se jedná o zcela izolovaně pracující týmy. Žádný z mých inženýrů nebo mechaniků není v jedné sezoně zapojen do dvou šampionátů. To by jistě nedělalo dobrotu. Já jsem jediným členem Campos Racingu, který je všude.

RK: Jakou pomocí je vám při tom váš syn, Adrian junior?

AC: Letos vede náš tým formule 3 a příští rok plánuji, že bude ve stejné funkci v GP3. Mimo to mohu prozradit, že se roku 2016 ze dvou šampionátů stáhneme. (Má tím tedy logicky na mysli F3 a cestovní vozy – pozn. autora)

AC: K tomu bych dal jen stručný komentář: jednoduše jsem si pro tento projekt zvolil špatné partnery, kteří mě pak nechali jaksi stát v dešti. Byla to hrozná situace, protože jsem tenkrát vsadil vše na kartu F1. Prodal jsem své juniorské týmy a po krachu projektu F1 jsem zase musel začínat od nuly.

RK: Co považujete za váš největší úspěch coby majitel týmu?

AC: Campos Racing se zúčastnil tolika šampionátů a v každém jsme se stali mistry, takže ani nemohu vyzvednout nějakou jednotlivou událost. Za osobní úspěch považuji skutečnost, že jsem to byl já, kdo objevil talenty jako Fernanda Alonsa, Marca Geneho, Lucu di Grassiho a Antonia Garciu. V jejich vývoji jsem rozhodujícím způsobem pomohl například i Pantanovi a Petrovovi. Vidím to jako můj hlavní úkol, dát každému z mých jezdců nejlepší předpoklady k úspěchu. Pracuji s nimi, jako bych byl v jejich situaci a snažím se s nimi podělit o všechny mé zkušenosti. Neexistuje například, aby Campos Racing šetřil jakýmkoliv způsobem na materiálu. Jsou to koneckonců mí zákazníci a úspěch v běžící sezoně nám zajišťuje zájem dalších jezdců v budoucnu.
Hrdý jsem i na můj výcvik techniků. Přesně sledujeme práci každého jedince a má uvnitř organizace možnost, postoupit nahoru. Ba ještě výše: mohu bez nadsázky tvrdit, že všichni Španělové, kteří dnes pracují ve formuli 1, prošli výcvikem u Campos Racingu. Za největší úspěch považuji skutečnost, že jsem šťastný člověk, který může vydělávat peníze tím, co miluje.

RK: Jaké jsou vaše zvláštní osobní kvality?

AC: Myslím, že prostě umím makat a k tomu dovedu rozeznat talent jezdce. Přátelé mi říkají, že jsem Christian Horner a Helmut Marko v jedné osobě. Co mi nejde, to je hledat peníze. Náš tým proto většinou nemá hlavního sponzora – financujeme se sponzory jezdců.

RK: Koho ze současných jezdců GP2 vidíte v kokpitu F1?

AC: No tak je to samozřejmě Stoffel Vandoorne, který je svou současnou úrovní nad všemi ostatními. Takovou tu druhou frontu tvoří Pic, Marciello, Gasly, Haryanto a Rossi. Zvláště Rio má ohromný potenciál a velkou budoucnost. Když k nám přišel, tak byl tak nějak ztracen – mohu mu ale pomoci a zatím to výborně vychází. Z jezdců GP3 bych vyzvedl Alexe Palou, který mi silně připomíná mladého Alonsa. Každý mladý jezdec ale do jistého bodu vyvíjí své schopnosti a talent a nikdo nikdy nemůže vědět, kam až tento vývoj povede.

155997

156002

156007

156012

156017

156022