Rouen 1975: Michel Leclere konečně vyhrál závod formule 2

Roman Klemm
02.07. 2015

Roman Klemm
02.07. 2015

Motorsport před 40 lety - 27.díl

Koncem června 1975 zavítala karavana mistrovství Evropy formule 2 na malebný, ale zastaralý a nebezpečný okruh v Rouenu-Les Essarts. Nepřekvapilo, že i tentokrát udávali tón především domácí borci. V kvalifikaci se prosadil Jean-Pierre Jabouille na vlastní konstrukci Elf2 vybavené motorem BMW-Schnitzer před dvojicí továrních vozů March-BMW 751 Patricka Tambaye a Michela Leclera. Druhou řadu doplnil lídr mistrovství Jacques Laffite. Za touto francouzskou armádou překvapili dobrými tréninkovými časy Claude Bourgoignie (Lewis-March) a Maurizio Flammini (Trivellato-March). Za nimi se kvalifikoval hostující Jean-Pierre Beltoise. Bývalý pilot F1 pro tento podnik převzal vůz Gerarda Larrousseho, startujícího na sportovním prototypu v Zeltwegu. Trénink byl poznamenán i těžkou nehodou Giorgia Francii. Italova Osella se prohnala naplno kolem boxů a na svahující rovince náhle vybočila do svodidel vlevo. Odtud se vůz odrazil, začal hořet a v divokých přemetech přeletěl svodidlo, za kterým smetl dřevěné stanoviště maršálků a zůstal ležet o dobrých pět metrů níže pod svahem. Francia se sám vyprostil z vraku a hodlal do závodu nastoupit v rezervním voze, než prohlídka u lékaře potvrdila zlomené zápěstí. Jako zázrakem nebyl nikdo jiný zraněn.

V prvním kole po startu se zdálo, že se závod stane kořistí rozjetého vítěze ze Salzburgu Jabouilleho. Ve třetím kole ovšem musel na první místo pustit smolaře sezony Michela Leclera. Nadějného Francouze tentokrát technika nezradila a po 40 bezchybných kolec, lesy obklopené trati, zaslouženě vyhrál svůj první závod formule 2. Za ním se vyvinul hezký souboj o druhé místo mezi Jabouillem, Tambayem a Laffitem. Jabouille ovšem musel vzdát se zadřeným motorem a Laffitovo tyč řízení nepřestála malou strkanici s Tambayem. Budoucí tovární pilot Ferrari tedy zajistil továrnímu týmu Maxe Mosleye dvojité vítězství a úspěch značky March podtrhli i zbývající tři jezdci konečné klasifikace v pořadí Bourgoignie, Jaussaud (na voze Briana Hentona) a De Dryver na druhém voze Briana Lewise. Do hodnocení se dostalo pouze těchto pět jezdců.

V mistrovství světa značek to měly polotovární vozy Alfa Romeo 33TT12 nasazené týmem Williho Kauhsena díky chybějící konkurenci zpravidla relativně lehké. Nejinak tomu bylo při závodě na 1000km v Zeltwegu. Kauhsenovým dvěma rudým vozům v obsazení Bell/Pescarolo a Merzario/Brambilla se tentokrát sice postavily hned dvě přeplňované Renaulty-Alpine, to ale bylo ohledně uchazečů o vítězství asi tak vše. V kvalifikaci demonstrovaly francouzské vozy zase jednou svou technickou převahu a poukázaly na to, že jejich konceptu patří budoucnost: Jean-Pierre Jarier nahradil v prvním žlutém voze Jabouilleho (ten startoval v Rouenu) a zajistil sobě a kolegovi Larroussemu jasnou pole-position. Byl o celé tři sekundy rychlejší, než Brambillova Alfa na druhém místě. Třetí čas si zapsali Depailler se Scheckterem na druhém Renaultu před oběma Porsche 908 posádek Joest/Casoni a Müller/Kinnunen. Pescarolo a Bell měli velké problémy s nastavením jejich Alfy Romeo a uzavírali šestici silných prototypů.

Co Renaultům roku 1975 ještě chybělo, byla spolehlivost v závodech. Rychlí Jarier s Larroussem byli jasně ve vedení, když museli vzdát kvůli přetrhlému řemenu pumpy vstřikování. Po vavřínech pak sahali kolegové týmu F1 Kena Tyrrella, Patrick Depailler a Jody Scheckter, koncem závodu je ale postihl stejný malér! Také na Österreichringu se tedy prosadily technicky zastaralejší, ale spolehlivé WKRT-Alfy. Závod se nacházel ve 103. z plánovaných 170 kol, když jej ředitelství kvůli průtrži mračen předčasně ukončilo. Z vítězství se mohli těšit Henri Pescarolo a Derek Bell, kteří právě měli necelé kolo náskoku na kolegy Brambillu a Merzaria. Tento dvojitý úspěch znamenal pro značku z Milána předčasný zisk titulu mistra světa. Třetí dojeli Reinhold Joest s Mariem Casonim na přeplňovaném Porsche 908 před týmovými kolegy Jürgenem Barthem a Ernstem Krausem na stejném typu s atmosférickým motorem. Páté místo patřilo vítězi třídy dvoulitrů, Johnovi Leppovi a Dave Morganovi na voze March-Hart 420R.

V Americe kráčel výborný AJ Foyt neochvějně směrem titulu mistra šampionátu USAC (čti IndyCar), když vyhrál třetí 500mílový závod sezony na oválu v Poconu. Začátkem vedl honičku Gordon Johncock (Wildcat) pronásledován Foytem a Andrettim (Parnelli-Eagle). Mario se ale zase jednou musel ze závodu předčasně rozloučit – tentokrát byl důvodem zadřený píst motoru. Po polovině podniku se na špičce prosadil Foyt a Johncockův pokus držet tempo oranžového Coyote-Fordu skončil nehodou. Druhé místo nakonec obsadil Wally Dallenbach před Billy Vukovichem a Rogerem McCluskeyem.

Novinky z formule 1:
Také pro příští závody plánovaly některé týmy s novými jezdci. Colin Chapman hodlal v Britské velké ceně nasadit třetí Lotus 72 pro testmana Briana Hentona, v Německu žijící Rakušan Harald Ertl potvrdil svůj plán pronájmu druhého Heskethu pro závod na Nürburgringu a Frank Williams se rozhodl, že Artura Merzaria (se kterým se ve zlém rozešel) ve Francii nahradí Francoisem Migaultem.

Dobře dotovaný závod Lotteria di Monza pro formule 3 byl započítáván i do britského mistrovství BP-F3 a vyhrál ho Australan Larry Perkins na novém Raltu-Ford RT1. Za ním skončili domácí jezdci Fernando Spreafico (GRD-Toyota), Alessandro Pessenti-Rossi (March-Toyota), Gianfranco Brancatelli (March-Toyota) a Piercarlo Ghinzani (CRS-Toyota).

Krátce po startu v Rouenu: Jabouille před pozdějším vítězem Leclerem, Tambayem, Serblinem, Laffiitem, Flamminim, Bourgoigniem, Beltoisem a ertlem.